Exkluzivně | Andrea Morricone: V hudbě pátrám po krásném akordu a souznění

Jedním z vrcholů letošního ročníku Zlín Film Festivalu bylo i zvláštní uvedení snímku režiséra a producenta Lubomíra Haltmara 72 hodin v Bangkoku, k němuž hudbu napsal jeden z největších současných dirigentů Andrea Morricone, syn slavného legendárního italského tvůrce filmové hudby Ennia Morriconeho. Skladatel a dirigent Andrea Moriccone, který osobně na festival zavítal, byl včera večer také oceněn Zlatým střevíčkem za Mimořádný přínos světové kinematografii. Pak ve zlínském Kongresovém centru zazněl Morriconeho recitál s tématy ze zmíněného snímku a následovalo jeho projekce. V samém závěru se oceněný skladatel posadil za piano a závěrečné titulky filmu doprovodil další melodií.

Maestro Andrea Morricone

Exkluzivně vám přinášíme rozhovor, který nám Maestro Andrea Morricone a také režisér snímku Lubomír Haltmar včera ještě před tiskovou konferencí poskytli. Společně jsme se bavili o hudbě a filmu, kde je hlavní postavou teprve dvaadvacetiměsíční chlapec Nicolas. Tématem snímku je totiž ztracené dítě.

Vcházím do místnosti, kde se má konat rozhovor. A je to zároveň i vchod do jiného světa, to je mi okamžitě jasné.
Kromě Maestra Morriconeho, který sedí za pianem a přehrává si nějaká témata v naprostém soustředění, je v místnosti ještě spousta dalších lidí. Morriconeho manažerka Cinzia Chiari, zmíněný režisér snímku Haltmar, tlumočnice, fotograf, dva kameramani. Pozdravíme se a všichni posloucháme hudbu, kterou nás Andrea dál oblažuje.

Soustředěný Morricone

Po třech minutách svou hru ukončí a já se mu konečně můžu představit. Okamžitě se ptá, jak se píše moje jméno a začíná si ho pobrukovat v tónech, protože Dagmar má v sobě tři tóny- d, g, a. Baví mě to poslouchat a sledovat ho při tom. Jeho krásně osobitý svět a k tomu jeho silnou italskou povahu. Manažerka mi přitom mém kochání sděluje, že u Morriconeho se prostě všechno točí kolem hudby. Hudba je pro něj život a naopak.
Posadí se na kanape a zve mě vedle sebe. Chvíli vtipkuje, občas se usměje a pak se najednou vizuálně transformuje do velmi meditační polohy. I jeho tón hlasu se změní, ztiší a zklidní. Naproti mě pak sedí režisér snímku, vedle něj manažerka. Pokládám tedy Maestrovi, jak ho všichni svorně titulují, svou první otázku…

Andreo, pravděpodobně tuhle otázku dostáváte velmi často, ale já se musím zeptat…
AM:
Už se bojím!

Nebojte. Jaké to je mít za otce tak slavného muže, jakým je váš otec Ennio Morricone?
AM:
Je to fajn, naprosto…A vy se máte jak?

O procesu skládání

Díky za optání, mně je taky dobře. Chápu, s touhle otázkou nepochodím. Tak se vás raději zeptám, jakým způsobem vlastně pracujete, když skládáte hudbu?
AM:
To je hezká otázka… Když píšu hudbu, tak vždycky myslím na téma a snažím se ho držet. Mým cílem je, aby si ho zapamatovali i posluchači. To je to nejdůležitější, na co myslím, protože potom do toho vkládám i city. A jak ten proces u mě obecně vypadá? Píšu si často poznámky na papír. Když mě něco napadne, tak jednoduše chytnu jakýkoliv kus papíru a poznamenám si nápad. Nebo si sednu rovnou za klavír. Přitom mám rád, když mám po ruce kávu nebo ovocnou šťávu bez cukru. Žádný cukr! Posadím se a vlastně sním za klavírem. Nebo se taky stává, že se sprchuju a něco mě napadne, nebo to může přijít i při telefonování. Ale samozřejmě, že když musím pracovat na partituře, tak to je pak úplně jiný typ práce. U té se nežertuje. Té se musím plně věnovat. Chci, aby vám bylo jasno, že to je naprosto seriózní práce. U té musím být čestný, skutečný. Musím jí obrazně řečeno projevit dostatek respektu a pracovat v určité osobní umírněnosti nebo, chcete-li spravedlnosti. A co tím myslím? Mluvím o pozitivním nutkání, které vychází z přirozené touhy ukázat, že to, co píšu, má svou hodnotu. Asi by nebylo úplně na místě myslet si, že jsem ten, který dělá věci jenom správně. Ale minimálně se o to mohu pokoušet. Svým komponováním se k tomu snažím přibližovat ať už prostřednictvím estetického nebo etického postoje. A takovým příkladem je i film Lubomíra Haltmara 72 hodin v Bankoku. V hudbě pátrám po krásném akordu, chci najít souznění. Takhle vnímám hudbu, vlastně jenom následuju svoji nutnost skládat. A nejsem samozřejmě sám, kdo takhle skládá a uvažuje. Úplně stejným způsobem můžu pracovat i jako dirigent nebo tenhle postup může zvolit i kterýkoliv interpret. Je to všechno otázka osobní potřeby. Otázka toho než všechny zvolené nástroje vytvoří hudebně dojem, který mi bude osobně konvenovat. To je pak okamžik krásného pocitu, kdy se můžu posunout třeba od dechových nástrojů ke smyčcovým a pracovat na jejich vpádu do kompozice. A je třeba říct, že ne všechny ty moje poznámky vždycky vedou k dobrému výsledku. Třeba před deseti dny jsem napsal jedno téma při čekání v bance. Jenže pak jsem přišel domů a zjistil jsem, že jsem jeden z těch papírů ztratil. Naštěstí jsem si to ale pamatoval…

(A najednou Andrea vedle mě zavře oči, přestane mluvit a jenom poslouchá zvuk projíždějící houkající sanitky, který k nám proniká otevřeným oknem. Zpozorním. Sleduju jeho obličej. Vlastně všichni v místnosti sledujeme tiše jeho soustředěný obličej… Trvá to dobrých sedm vteřin. Něco jako krátká meditace, kdy svět lidí z masa a kostí přestává existovat. A pak zase pokračuje.)

…když si vzpomeneme na ty největší skladatele z minulosti, tak používali určitý způsob hraní a opakování a určité modifikace. Víte co, jdu vám to zahrát….(zvedne se naprosto samozřejmě, jak mu jeho instinkt velí, a míří k piánu…To je současně moment, kdy mi manažerka přes tlumočnici vzkazuje, že vyptávat se na hudbu, je má jasná smrt, tedy myšleno v uvozovkách. Andrea je díky tomu totiž ve svém živlu a my všichni v místnosti jsme opět blízcí jedinečnému minikoncertu samotného Maestra. Přehrává téma z Beethovena.)

AM: To je krása, ne?! Beethoven…Ještě vám zahraju tohle…Slyšíte to? Ten půltón? Takhle…(hraje příklad)…A když to zahraju takhle, tak je to špatně. (ano, rozdíl slyším)

Manažerka začíná být lehce netrpělivá. Má pocit, že se moc věnujeme tématu hudby a zapomínáme na film. Andrea jí hbitě odpovídá, že jsem mu ještě žádnou otázku k filmu nepoložila, což je důvod, proč mu dává prostor k tomu, aby mi mohl dál s láskou a určitou příznačnou teatrálností vyprávět o hudbě. A tak se tedy chopím příležitosti a pokládám Andreovi a režisérovi Lubomírovi otázku.

Vznik projektu

Zajímá mě, kde jste se vy dva potkali a jak vznikl váš společný projekt?
(Andrea okamžitě ukazuje na Lubomíra a žádá ho, aby mi odpověděl on, a mezitím si objednává espresso)
LH: S Andreou jsme se potkali v Římě, kde jsme spolu strávili týden poté, co jsem ho oslovil s žádostí o vytvoření hudby k mému snímku. Ten byl totiž do té doby němý, protože hlavní postavou filmu je dvouletý chlapec. A jak asi víte, dvouleté děti toho většinou ještě moc nenamluví. Hledali jsme tedy cestu, jak vyjádřit ve snímku řeč a emoce. Zkoušeli jsme nejrůznější způsoby, ale nic nám nevyhovovalo. Až mě vlastně napadl Andrea Morricone, který se se svým otcem před lety podílel na hudbě ke snímku Bio Ráj (1988), za který získali cenu BAFTA. Ten snímek také vypráví o dětském světě, o emocích. Takže jsme pak spolu při setkání s Andreou diskutovali o tom, co a jak. Aby hudba, kterou pro snímek napsal nebyla „jednobarevná“ a obsahovala nejrůznější duševní stavy, které ten malý chlapec Nicolas prožívá skrze svoji zkušenost. V našem filmu se tak hudba stává velmi podstatnou součástí, vlastně vypravěčem. Andreovi se povedlo pro film zkomponovat několik skutečně nádherných skladeb. Dokonce už v samotném zadání, které dostal stálo, že má vytvořit hudbu, díky které budou diváci z kin na konci filmu odcházet se slzami v očích. Některé momenty celé té kompozice nám ale dali zabrat. Třeba skladba, kdy se malý Nicolas na letišti ztratí, byla hudebně celkem oříšek…

(V tu chvíli Andrea, který po espressu zregeneroval zvedá a míří opět za piano, že mi to zahraje. Abych byla v obraze.- Poslouchám, co mi vypráví Lubomír a připadám si jako v surreaálném snu, protože do druhého ucha mi proudí nádherná melodie, která se rodí pod prsty Maestra.)

Dnes je tedy zde ve Zlíně světová premiéra a všechny ostatní uvedení po všech možných koutech světa budou komponována stejně jako tento večer. To znamená, že se vždy začne Andreovým recitálem a pak se bude promítat film, který zase Andrea zakončí svou hrou na piáno.

(A to je chvilka, kdy Andrea najednou vyskočí od piana. Naprosto emotivně přiskočí k Lubomírovi a skoro se slzami v očích mu děkuje a přeje mu s filmem mnoho úspěchů. Věřte nebo ne, je to dojemná chvilka, ač hodně italská. Andrea se jde pak opět posadit na gauč vedle mě…)

Maestro Andrea Morricone s režisrém filmu Lubomírem Hartmalem

Tak tedy, Andreo, snímek vypráví o malém chlapci, dítěti. Nosíte si vy v sobě ještě stále něco z chlapce, kterým jste byl ve vašem dětství?
AM:
(vrtí hlavou, přemýšlí a pak přijde jeho myšlenka) Myslím, že jsme tím, kým zrovna v ten daný moment chceme být.

Humor pomáhá

Já jsem to ale myslela spíš tak, zda si v sobě uchováváte určitou hravost, která z vašich skladeb nebo hudby obecně vyvěrá svojí upřímností.
AM:
Já bych spíš mluvil o humoru, ten mi při skládání hodně pomáhá. Je to forma lehkosti, která vyjadřuje určitou úroveň společnosti. Uvedu vám příklad: když Mozart, kterého mám opravdu velmi rád, komponoval ty skladby, které jsou dnes jeho nejslavnějšími (začne si v naprostém transu jednu z nich se zavřenýma očima broukat a na imaginární klaviatuře před sebou přehrávat s rukama ve vzduchu), tak si přál, aby jeho skladby byly brány jako zábava a radost. Ale já si myslím, že jsou především nádherné a mělo by se k nim tak přistupovat. Lidé dnes tolik klasickou hudbu neoceňují. (a najednou opět zavře oči a ve své mysli odpluje do země plné tónů a jemného broukání a já jakobych před sebou viděla scénu z Formanova Amadea.)

Vraťme se ještě k filmu… Kam se tedy všude se snímkem 72 hodin v Bankoku chystáte, pánové?
AM:
Já vám odpovím jinak. My se teď za pár hodin půjdeme s vámi podívat na jeho světovou premiéru. A kam všude se film podívá, vám zatím přesně nepovím.

(To je chvíle, kdy se do hovoru zapojí manažerka Cinzia Chiari.)

CCH: Na to bych mohla odpovědět já. Teď se film bude promítat ve vybraných kinech po České republice a pak s ním máme namířeno na festival do Říma a do Milána, což jsou vlastně jedny z nejdůležitějších italských festivalů.

(Andrea už opět mezitím usedl k piánu a hraje…)

Ještě se ho ptám, jestli mu hraje hudba i v noci ve snech.
AM
: Ano, dost často. Pak se s tou melodií vzbudím a ještě před snídaní si ji u piana přehrávám. Jako třeba ta, kterou vám teď zahraju…

V průběhu tohoto interview jsem si na tak na vlastní kůži vyzkoušela, co přesně znamená Morriconeho osobní citace, kterou má na svých oficiálních webových stránkách. Píše se tam: „I feel like a very, very strong river… that does not find any obstacles.“ Znamená to: „Cítím se jako velmi, ale velmi silná řeka… kterou nic nezastaví.”

S tím souhlasím!
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: archiv, Zlín Film Festival, produkce filmu

Více informací o snímku 72 hodin v Bankoku najdete na www.72hib.com

%d blogerům se to líbí: