Recenze | Sedláčkův Jan Palach vystihuje podstatu doby bez patosu

Je to už padesát let ode dne, kdy na území Československa vstoupila ozbrojená vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu. Do kin vchází snímek Jan Palach, který s danou dějinou událostí úzce souvisí. Natočil ho režisér Robert Sedláček, autorkou filmového scénáře je česká prozaička a scenáristka Eva Kantůrková. Robert Sedláček má za sebou už mnoho dokumentárních filmů s historickými a sociálními náměty. Stejně tak se věnuje i hraným filmům. Z těch posledních jde například o  České století či Bohéma.

Sedláčkův film se soustředí na několik posledních měsíců života studenta Jana Palacha (Viktor Zavadil) až po den, kdy se 16. ledna 1969 upálil na Václavském náměstí. Pozoruje ho v domácím a univerzitním prostředí stejně jako při účastech na zahraničních studentských brigádách. V Palachově krátkém životě existují tři důležité ženy. Tou nejdůležitější je jeho matka (Zuzana Bydžovská), se kterou bydlí ve Všetatech. Další ženskou postavou je jeho přítelkyně Helenka (Denisa Barešová), se kterou se Jan zná už od dětsví a která se vzpamatovává z obrny. Třetí a v zásadě nejtajemnější ženou je Eva (Kristína Kanátová), dívka, která bydlí na kolejích s Helenkou. S Janem se seznamujeme nejprve jako s malým klukem, který je „jiný“. Hned potom přichází střih, kdy už se na plátně objeví Jan jako dvacetiletý v době, kdy je napodruhé přijat ke studiu historie na FFUK.

Sedláček společně se scenáristkou Evou Kantůrkou ve filmu zkoumá a pozoruje okolnosti a podněty, které Palacha krůček po krůčku mohly vést k jeho činu. Na Jana Palacha i díky faktům nahlíží jako na urputného, zásadového, soustředěného a citlivého člověka ponořeného do svých myšlenek.

Obsazení Viktora Zavadila do role Palacha je trefou do černého. Zavadil je divácky neokoukaný a jeho herecké schopnosti velmi hrají snímku do karet. Stejně jako výkon výtečné Zuzany Bydžovské v roli Palachovy matky. Už ze své civilní podstaty tu nehraje nedotknutelnou světici, ale v nejlepším smyslu slova obyčejnou starostlivou ženu, která žije jednoduchý vesnický život. Z Jana vychovává člověka s pevnými zásadami tak, jak je jí to nejpřirozenější. Snímek nabízí upřímně ztvárněné postavy. Není tu ani stopa po topornosti ani nepříjemná urputnost postav, které se v případě českých filmů staly folklórem.

Tvůrčí duo Sedláček/Kantůrková si nelibuje v prezentaci patosem prošpikovaného a notoricky známého příběhu. Jeho umělecká dramatizace tu vystihuje podstatu Jana Palacha a doby, ve které žil. Sedláček je také velmi opatrný v tom, co a jak vlastně o Palachovi bude vyprávět a snaží se nepřekročit únosnou hranici mezi fikcí a realitou. Nechává i prostor pro divákovu interpretaci, rozhodně se nechce tvářit jako někdo, kdo ví nejvíc.Vládne tu účelná čistota provedení, která vychází z pragmatické potřeby přehlednosti.

Snímek Jan Palach je působivé memento, za jehož zpracování tleskám. Závěrečné minuty snímku se daří nést v napínavém módu i přesto, že konec Palachova příběhu je dobře známý. Funguje podle mě i díky až nesnesitelně dlouhému závěrečnému záběru i hudbě Michala Rataje.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2018