Recenze | Domestik je českou filmovou událostí roku

Debutující režisér, výtečný scénář, filmařské oko, stejně zapálení a profesionální spolupracovníci. To vše stálo za vznikem výrazného českého snímu Domestik, který právě vchází do českých kin. Kvalit výjimečného debutu si všiml už na jaře tým Karla Ocha z karlovarského festivalu a zařadil film do Hlavní soutěže. Příběh sobeckého až obsesivního manželského páru, kde si každý z dvojice jde hlava nehlava za svým cílem, vyniká nejen skvělými hereckými výkony, ale zejména špičkovou filmařinou.

Nekompromisní scénář Adama Sedláka a syrovost zobrazení – to jsou dva aspekty, které mohou některé slabší povahy zneklidnit a v některých případech být i důvodem opuštění kina v průběhu projekce. Ale pro filmového fajnšmekra je Domestik radost. Když se objeví ryzí filmařina, jakou tento film bezesporu je, působí to jako zjevení. Sedlák důmyslně za pomoci kameramana Dušana Husára staví záběr za záběrem a komponuje perspektivu. Klaustrofobickému pocitu a stísněnosti podřizuje téměř vše.
Jak dochází k rozkladu vztahu obou hrdinů, mění se i prostředí. Hnije společně s oběma hrdiny. Hudbu používá Sedlák střídmě, ale když zazní, působí velmi efektně a důrazně.

Kamera jde v případě Domestika ruku v ruce se zvukem. Zvukaři Jan Šulcek s Jakubem Juráskem odvedli špičkovou práci. Vlastně nevím co bych vyzdvihl víc. Jedno bez druhého fungovat nemůže a tak to má u filmu vlastně být. Zvuk mne ale přece jen zaujal ještě o trochu víc než pečlivě komponovaná práce kameramana. Pravidelně se opakující pípání elektronických zařízení, dokonale sejmuté a nadesignované tělesné zvuky, uši drásající holení ve vaně či téměř hororové hučení kyslíkového stanu. Každá scéna a každý záběr v Domestikovi má svůj smysl. Celý film má jednoznačný podpis svých tvůrců, kteří vědí, co to je filmařina. Bohužel musím dodat, že na českém písečku jsou na této úrovni v podstatě osamoceni. O to víc šokuje, že jde o debut.

Zmínit se musím i o hudbě Vložte kočku. Je velmi důrazná, koresponduje s obrazem, scénami i sound designem filmu. V Domestikovi je i hudba funkční složkou, bez které by snímek nebyl tím, čím je.

Výkony obou hlavních představitelů jsou výtečné. Je evidentní, že takový typ role vyžaduje velké fyzické i duševní nasazení. Na výsledku je to hodně patrné. Jiří Konvalinka i Tereza Hofová jsou herecky velmi střídmí, ale přesní a dá se říct, že dokonale slouží scénáři a záměru tvůrců. Přesto se jim podařilo díky skvělému scénáři i svým hereckým kvalitám vytvořit z obou postav filmu dokonale prokreslené charaktery. Divák prostě po pár desítkách minut opravdu ví, koho má před sebou. Za zmínku stojí i “lékař” servírující doping v podání výtečného Miroslava Hanuše.

Co se týče délky, i ta má svůj smysl. Některé rutinně opakující se úkony a scény začínají být po 100 minutách stopáže téměř nesnesitelné. Sedlák nedává divákovi nic zadarmo. Stejně jako samotné hrdiny posílá i diváky vstříc absolutnímu peklu, které vrcholí závěrečnou až hororově laděnou scénou. Režisér si přesto stále zachovává primární sdělnost, než aby sklouzával k manýře nebo osobní exhibici.

Martin Staněk, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2018