Benedikt Erlingsson: Jsem hrdý feminista (rozhovor)

To se to pracuje, když vás na rozhovoru vítá rozesmátá a zarostlá tvář islandského, urostlého, vtipného a povídavého herce, feministy a v posledních letech hlavně režiséra Benedikta Erlingssona. Do Prahy přijel, aby na přehlídce severského filmu Scandi pořádaného společností Film Europe uvedl svůj druhý celovečerní snímek, který dnes vstupuje do české distribuce. Jmenuje se Žena na válečné stezce a pražské publikum si získal svojí nekompromisní hlavní postavou, nádhernou islandskou přírodou i nezvyklým konceptem soundtracku. Ode dneška na něj tedy můžete vyrazit do kina. Čeká vás neobvyklý severský zážitek.

Benedikt Erlingsson

Někde jste prohlásil, že váš nový snímek je ekologický akční thriller, ve kterém je hodně muziky. Máte hodně blízko k ekologii i k muzice?

Ano, mám. Speciálně ekologie je velmi vážné téma, mnohdy bývá temné, dystopické a zatížené násilím. Já jsem ale chtěl, aby toho v mém filmu bylo víc. I na takovou věc se dá pohlížet tak, aby v ní zůstala lehkost. Vezměme si například téma druhé světové války, to je velmi vážná věc, a přitom existuje tolik jejích filmových zpracování, náhledů a inspirací, kterým se smějeme… Podobných příkladů bychom v naší historii našli hodně. Nakonec bychom se dostali třeba i k italskému dramatikovi Dario Fo, který mimo jiné dokázal výborně pracovat se satirou a nebo třeba až někam do starověkého Řecka k Aristofanovi a počátkům divadelní komedie. My lidé si ze všeho dokážeme velice snadno a rychle udělat schéma, škatulkovat, potřebujeme mít jasno v žánru. Slouží nám to jako návod k tomu, jak vytvořit bestseller, a je úplně jedno, o jakém druhu umění se bavíme. Přesně tomuhle pojetí jsem se chtěl v Ženě na válečné stezce vyhnout. Chtěl jsem, aby byla z filmu byla cítit naděje, protože naděje existuje vždycky. Je potřeba věřit a nebát se riskovat.

S tím, co říkáte naprosto souhlasím. Ta síla vašeho snímku ale vychází hlavně z hlavní ženské postavy. Halla je úžasná! Řekněte mi o ní něco víc…

Je kombinací několika rozdílných žen, které skutečně znám, ale také těch, které máme v naší historii. Na Islandu jsme měli velmi slavnou sufražetku (radikální bojovnice za politická práva žen, pozn. red.), která velmi bránila a chránila jednu z našich nejdůležitějších přírodních krás. V naší historii byla nejslavnější ochránkyně přírody dvacátého století. Pak mě inspirovala i honduraská aktivistka Berta Cáceres, kterou na objednávku zavraždili v roce 2016, protože překážela mezinárodním společnostem při stavbě tamější přehrady. A co se současného Islandu týká, znám dvojčata-ženy. Jedna z nich je herečka a druhá učitelka. Jsou to velice radikální enviromentalistky, jejichž motivace mému filmu dobře posloužila.

Ano, rozumím, něco jako hledání rovnováhy. Jing a Jang.

Přesně… A moje představitelka Hally, islandská herečka Halldóra Geirharðsdóttir je skutečným ztělesněním přírodní síly.

Objevila se i ve vašem prvním celovečerním snímku O koních a lidech, jestli si dobře vzpomínám.

Ano, ale jen v malé roli. Je to velice respektovaná herečka na Islandu, hraje především divadlo. Halldóra Geirharðsdóttir je především naše velká komediální hvězda.

Její role ve snímku byla nejspíš hodně fyzicky náročná. Musela běhat, střílet z luku, nořit se do ledové řeky… Jak se k tomu všemu stavěla? Protestovala nebo to brala jako hotovou věc?

Ona je atleticky velmi nadaná a taky soutěživá. Uběhla už i maraton. Jasně, že to pro ni byla výzva. Víte, my se ale známe už od dětství, takže už nějakou vzájemnou důvěru mezi sebou za ta léta vybudovanou máme. Ale i tak byly momenty, kdy mi říkala: „To mě chceš zabít?“ (smích) Jenže na ní je právě krásné to, že ji nic nezastaví, klidně překročí i svoje limity. A tehdy přicházel můj čas, abych se o ni ve chvílích vyčerpání se štábem postaral a zajistil jí pohodlí. Je povahou podobná našim islandským koním, kteří jsou tvrdohlaví, zároveň velmi vytrvalí a přátelští.

Žena na válečné stezce – Halldóra Geirharðsdóttir

Témat, která se ve vašem snímku objeví je spousta. Divákovi z toho musí být jasné, že vám jde o o to uvědomit si, že potíže se musí řešit ne z pohledu jedince, ale kolektivně.

Je to tak, sami nic nezmůžeme… Vzpomeňte si na heslo Velké francouzské revoluce: Svoboda! Rovnost! Bratrství! My teď potřebujeme hlavně to bratrství. Máme to přece v krvi, jsme „kolektivní zvířata“. Našim nejsilnějším nástrojem byla, je a bude schopnost spolupracovat. A zvládneme-li malé věc, pak se to projeví i na těch velkých, globálních.

Jedním z témat snímku je taky adopce. Zajímá mě, proč jste si za cílovou destinaci vybral právě Ukrajinu? Na světě je přece tolik míst, odkud by hlavní představitelka Halla mohla dítě adoptovat…

Jasně, ale když se na to podíváte očima Islanďana, je Ukrajina velmi vzdálená země, kdesi ve středu Evropy a navíc ještě v konfliktu. V té zemi je spousta dětí, které přišli o rodiče. A pak je to taky země plná průmyslu, což s dějem úzce souvisí. Nakonec ještě nesmím zapomenout na silnou hudební tradici, kterou ta země má.

A Ukrajinu jste kvůli natáčení navštívil poprvé?

Ano.

Jak na vás ta země působila?

Musím říct, že jsem měl smíšené pocity. Čekalo mě tam i spousta překvapení. Velmi lidi z Ukrajiny obdivuju. Prošli si těžkými časy po všech stránkách a teď před nimi stojí veliká výzva. Ukrajina byla v historii téměř pořád válečným polem v mnoha ohledech. Kulturní rozdíly mezi Islanďany a Ukrajinci jsou enormní. Mě ale bavilo sledovat, jakým způsobem při společné práci komunikujeme.

Kde jste našli tu malou ukrajinskou holčičku?

Měli jsme šikovné koproducenty, kteří nám s hledáním pomohli. Nechtěl jsem malou sladkou blondýnku. Dostal jsem fotografie a vybral si. Tahle holčička měla v pohledu něco jako tajemství a sílu zároveň.

Benedikt Erlingsson na premiéře svého filmu v Praze

A pozoruhodná je taky živá kapela, která je často v záběru a doprovází hlavní hrdinku a svým způsobem jí doplňují a pomáhají vyprávět příběh. Proč jste se rozhodl zvolit takový nezvyklý způsob hudebního doprovodu ke snímku?

Měl jsem k tomu spoustu důvodů…

Tak sem s nimi! (smích)

(smích) Zaprvé je to akční snímek. A v takových je většinou jeden hlavní hrdina, kterému na „hřbetě“ leží celá záchrana, což je vlastně hrozně hloupé a zní to jako pohádka. Z pohledu diváka jsem se proto rozhodl dát Halle nějaké pomocníky. Výsledek je díky tomu obrazně i doslova hravý, připomíná divadlo. Pro mě bylo velice zajímavé hledat typ muziky, která se tam objeví. Vycházel jsem nakonec z islandské historie a došel k něčemu, co by se dalo pojmenovat „indies turisti ze začátku 19. století“. Hrají na velmi primitivní instrumenty-buben, trombón, akordeon… Je to taková pravěká hudba. No a pak jsou tam i tři dámy, které zpívají ukrajinské písně.

Musím se vás ještě zeptat na tu scénu s ovcí. Když jsem ji viděla, okamžitě jsem si vzpomněla taky na váš předchozí film O koních a lidech a na scénu s islandským koníkem. V něčem to jsou pro mě bylo a je dost šokující, a myslím, že nejenom pro mě…

Víte, tohle vychází z velmi staré anekdoty, kdy muž přežil sněhovou bouři ukrytý uvnitř koně. Existuje k tomu spousta referencí. Není to jenom ta ze Star Wars nebo filmu Zmrtvýchvstání, ale třeba taky z Napoleonských válek, kdy francouzští vojáci v Rusku přežili mrazivou noc jenom díky tomu. Je v tom skrytá krásná metafora, že i špatný kůň může zachránit člověka. V případě mojí hrdinky Hally jde o boj za přírodu. Potýká se něčím, co ji dalece přečísluje, a tak je tu stále ještě příroda, která jí pomáhá všemi svými možnými elementy. Není to jenom ta ovce, je to ledová voda, horké prameny, průrvy v zemi, půdní převisy a tak podobně. Matka Země pro ni má vždycky nějaké útočiště.

Benedikt Erlingsson

A víte, co mě ještě zajímá? V obou vašich celovečerních filmech si zahrál Juan Camillo Roman Estrada. Kdo je tenhle hispánský muž?

On je moje filmová hvězda! (smích) Rozhodl jsem se, že ji z něho udělám. Bude ve všech mých dalších filmech, které ještě natočím. Je to nádherný člověk, je potomkem emigrantů z Kolumbie. Je to filozof a básník a je fantastický. V Ženě na válečné stezce hraje cizince, kterého je velmi snadné obalamutit, univerzální figuru.

Juan Camillo Roman Estrada

Vy jste taky herec. Vaše myšlenky se vám lépe vyjadřují prostřednictvím hraní nebo jste teď „víc doma“ v roli režiséra?

Víte, herec je vlastně řemeslník, který dobře ovládá svou práci. Dostane roli a s tou musí pracovat, i když může být velice kreativní a v nést do toho spoustu nápadů a improvizovat. Já chci být ale i vypravěč příběhů. Myslím, že se ty dvě věci ale nijak nevylučují, může to fungovat ruku v ruce. Je to celé o chemii, ať už se bavíme o herectví nebo o samotném režírování. Základem je oboustranné porozumění a souznění. Herec je jako cihla, ze kterých může režisér vystavět krásný dům. Jeden bez druhého tedy fungovat nemohou. Ale na divadle je to jiné. Tam se i herec může stát spoluautorem, protože ten pomyslný dům staví přímo na jevišti v reálném čase.

Benedikt Erlingsson

A to je taky důvodem, proč rád spolupracujete s těmi, které už znáte a experimenty si schováváte spíš pro děj?

Ano, tak nějak. Například postavu Hally třeba vůbec ve filmu nemáte příležitost vnímat jako nějaký objekt sexuální touhy někoho. Nechtěl jsem, aby se tam cokoliv takového objevilo, i když má třeba k několika mužům ve snímku velmi blízko. Obsazování rolí je pro mě velmi delikátní záležitost.

S mojí poslední otázkou se společně vrátíme do vaší herecké minulosti ke snímku Larse von Triera Kdo je tady ředitel?, v němž jste si zahrál. Ještě si na tuhle spolupráci, která se odehrála před více než třinácti lety, vzpomenete?

Víte co, on byl moc fajn. Celý proces přípravy byl zajímavý. A víte, jak jsem prošel castingem? Musel jsem se svléknout a společně jsem pak s Larsem musel plavat v bazénu s vodou, která měla pět stupňů Celsia.

Tak to chtěl docela hodně! (smích)

To teda! (smích) Ale já jsem to udělal a roli dostal.

A jeho poslední snímek Jack staví dům jste viděl?

Ne, ještě ne, ale chytám se na něj! Myslím, že Lars von Trier je velmi zajímavý režisér, který se nebojí experimentovat a projevuje tím velikou statečnost. Mnoho takových režisérů na světě není.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2019