Recenze: Slepice je film o slepici. A trochu taky o hodnotě lidského života

Na Dnech evropského filmu, ale také v široké distribuci je možné zhlédnout novou podivnost od režiséra kultovní Taxidermie. Tentokrát přináší György Pálfi Slepici, jejíž hlavní hrdinka, ehm, slepice, se jaksi náhodou připlete k obchodu pašování lidí. Jedná se o půlnoční bizár, hlubokou alegorii, nebo něco mezi tím?

Holka do nepohody

Jako v mnoha velkých dramatech, hrdinka nemá jméno, zastupuje tedy archetyp. Je to Slepice. Ale ne jen tak ledajaká – černá slepice uprostřed bílého chovu, což ji během přepravy jednoznačně vyčlení jako kandidátku na řidičovu pečeni. Naše protagonistka však zvládá uniknout a zatoulat se na řeckou usedlost, kde se jí ujímá místní rodina. Krom restaurace provozuje ještě jiný byznys, mnohem nebezpečnější: účastní se pašování lidí prchajících za lepším životem. Opeřená utečenkyně ničemu z toho nerozumí, její osobní drama spočívá v potřebě snášet vajíčka, pokud možno někde, kde o ně okamžitě nepřijde.

Vzhledem k tomu, že nejznámějším počinem maďarského režiséra Györgyho Pálfiho zůstává i po dvou dekádách nekonformní a nepříjemná Taxidermie, by se dalo čekat, že Slepice se změní v odpudivý zvířecí body horror, ze kterého odejdeme zcela znechucení a vyvedení z míry. To se nakonec (naštěstí) neděje. Protagonistka je sice svědkyní několika velmi znepokojivých událostí, jaké by si netroufl zpodobnit každý filmař, tato odvaha ale pramení z jejich významu, ne z vizuálního zpracování ani explicitnosti.

Velká část filmu je dokonce na férovku pohodová, když mladá ptačí dáma prožívá svůj románek s tragickým koncem, nebo když tvrdohlavě hledá nová a nová místa, kam schovávat vajíčka před nenechavýma lidskýma rukama. Stranou toho všeho se však odehrává lidské drama, zahrnující nepříliš vytříbené pašování uprchlíků.

Nabízí se hledat paralely velkochovu slepic a vystrašených lidí choulících se v zabarikádovaném kamionu. O kolik větší cenu má život člověka než kuřete? A jakou hodnotu má život jako takový? Jde možná o poněkud přímočaré, snad i povrchní otázky, to jim ale nakonec neubírá na pádnosti. Někdy ta nejjednodušší otázka, kterou si jde položit, je ta nejdůležitější a právě příběh, který se na svět dívá očima slepice, je jako dělaný na řešení těchto velkých, základních témat.

Najdi vnitřní zvíře

Co do úhlu pohledu slepice, o kterém se v souvislosti s filmem hodně píše, je přesnější říct, že slepice je tu postavena na rovinu lidské postavy, než že bychom dějí sledovali přímo jejíma očima. Rozdíl je ten, že v prvním případě bychom očekávali, že budeme chápat motivace a cíle postavy, v druhém ji jen sledujeme, jak koná.

Běžný přístup k filmům, jejichž protagonisty jsou zvířata, je samozřejmě jejich antropomorfizace. Do největšího extrému to dosahuje v pohádkách, kde prakticky jedna ku jedné představují bytosti s lidským intelektem, agendou a smyslem pro individualitu. Často s tím rozdílem, že nějaký prvek, který si stereotypně spojujeme s daným zvířetem, se projevuje jako nějaká charakterová vlastnost. Kuře by třeba mohlo být zbabělé, pes přitroublý kamarád, veverka hyperaktivní workoholik. Vezměme si takové Zootropolis.

DNY EVROPSKÉHO FILMU

Pocta Sorrentinovi i James McAvoy: DEF láká na zavedené mistry, debuty i vzdorující slepici

Filmy oceněné v Cannes, Benátkách, San Sebastiánu i Oscarem představí od čtvrtka 9. dubna 33. ročník festivalu Dny evropského filmu. Vedle zavedených režisérských jmen zve na výrazné debuty nastupující generace filmařů a do kin přinese formálně odvážná díla, silná společenská témata …

V jiném případě se zvířata mohou stát v podstatě pasivními objekty. Sice se nedeformují do lidské podoby, zároveň však nenabývají vlastní individualitu. Stávají se jakýmisi tichými svědky dění, které je obklopuje. Jako příklad nám kinematografie dala náhodou dva osly, jednoho v ikonické klasice A co dále, Baltazare Roberta Bressona, nověji pak v nedávném polském Íá. Takové filmy mívají satirickou či alegorickou hodnotu.

Právě takový případ je i Slepice, která většinu času prostě přežívá a dostává se bez povědomí o širších souvislostech z jedné situace do druhé. Pálfi neodolává tomu, aby u ní neotevíral dvířka emocím, jež se zvířecí mysli vymykají. Stejně jako v ÍÁ osel sleduje cválající koně, naše slepice pozoruje volné holuby a divák si může do jejich pohledu projektovat touhu po svobodě, možná závist a stesk – pocity, které tato zvířata velmi pravděpodobně nedokážou cítit. Filmaři ale nikdy nepřekročí rámec poetického náznaku. Hrdinku nikdy doopravdy nevidíme dělat nic, co by ji činilo víc než obyčejným zvířetem s vnitřním světem, do nějž jsme přes všechnu naši vyspělost stále neschopní vstoupit. Slepici vidíme mít základní agendu – jídlo a rozmnožování. Jestli je v ní cokoliv víc, můžeme jen marně hádat.

Pravá hvězda

Pálfi v rozhovorech vysvětluje, jak důležité pro něj bylo používat skutečné ptáky toho nejběžnějšího velkochovatelského plemene. Sedm takových „hereček“ bylo dlouhé měsíce trénováno, aby každý zvládla určitý aspekt role. Pro realizace pak nebyly využity počítačově generované efekty a samozřejmě ani AI. Cílem bylo snímat zvířata klasickým neviditelným stylem, kdy je standardní záběr umístěný těsně pod úroveň očí postavy. Vyžádalo si to užití systému periskopů, protože filmovou kameru nejde postavit tak nízko k zemi. (Režisér mluvil o tom, že chtěl svým svěřenkyním dopřát právě tolik péče, kolik se dostávalo hvězdám zlaté éry Hollywoodu.)

Filmaři si s tím zkrátka vyhráli a jejich rozhodnutí uchovat za každou cenu kontakt se zvířaty patří mezi největší devizy filmu. Shodou okolností jsme se právě na Dnech evropského filmu bavili s francouzským režisérem Vincentem Munierem o výhodách a nevýhodách práce s živými zvířaty pro fikční film. Trnem v oku může být nutná drezura, pro zvířata často nekomfortní. Výsledný dojem se ale popřít nedá, takže doufáme, že všem sedmi černým slepicím během natáčení žilo příjemně a nedošly úhony ani ve scénách, kde ve filmu trpí.

DNY EVROPSKÉHO FILMU

„Musíme trvat na uchování vztahu k skutečnému obrazu,“ říká režisér nádherného Šepotu lesa Vincent Munier

Francouzský režisér Vincent Munier se do Prahy dopravil šetrným vlakem namísto agresivního letadla, což asi nepřekvapí nikoho, kdo už viděl jeho nový film Šepot lesa. Nádherný snímek plný strhujících záběrů přírody, který byl v domácí Francii nečekaným hitem, už u …

Slepice se možná na pohled prezentuje jako festivalová půlnočka, nakonec na to ale není dost vyšinutá. Možná je to ale tak dobře. Vzhledem k tématům, která z filmu vyvstávají, jistě není něčím, z čeho bychom měli odejít s povznesenou a uvolněnou náladou. Stejně tak filmu sluší, že se neutápí v lyričnosti a nestává se nečitelně abstraktním. Pálfi tentokrát zkrátka nešel v žádném ohledu cestou extrému, což jistě někoho zklame, tím víc lidí se ale možná ve Slepici najde. A za to se není třeba stydět.

foto/video: © Aerofilms 2026

Slepice
Tyúk
Maďarsko / Řecko / Německo 2025 96 min
Režie: György Pálfi
Česká premiéra: 16. 4. 2026, Aerofilms
Scénář: György Pálfi, Zsófia Ruttkay
Kamera: Giorgos Karvelas
Hudba: Szabolcs Szőke
Hrají: Yannis Kokiasmenos, Maria Diakopanayotou, Argyris Pandazaras, Antonis Kafetzopoulos, Antonis Tsiotsiopoulos
Produkce: Martin Hampel, Thanassis Karathanos, Giorgos Kyriakos
Střih: Réka Lemhényi
Zvuk: Adrian Baumeister, Erik Mischijew, Matthias Schwab