Recenze | Nový Hellboy balancuje na hraně mezi špatným a lhostejným

Reboot rudého superhrdiny s ohoblovaným parožím zběsile skáče z jedné dějové zápletky do druhé, během toho mlátí hlava nehlava, co mu přijde pod ruku, hlavně tak, aby tekly hektolitry krve, a do toho trousí rádoby vtipné hlášky. Tyto a potažmo všechny další aspekty nového Hellboye, spojuje jediné; mizernost jejich zpracování.  

Hellboy měl původně navazovat na snímek Hellboy 2: Zlatá armáda režiséra Guillerma del Tora, ovšem po tvůrčích neshodách došlo jak přeobsazení režiséra (nově Neil Marshall), tak i hlavního herce – Rona Perlmana vystřídal David Harbour. Nový Hellboy se tak z plánovaného sequelu vyklubal v reboot tohoto superhrdiny. Ač by se porovnáváním dané látky v rukách dvou různých režisérů daly strávit hodiny, povzdechněme si jen nad tím, že po vizuální imaginaci a sofistikovanosti, tolik typické pro Guillerma del Tora, není ani památky. Hellboy je totiž natolik sofistikovaný asi jako stěží artikulovaný a nežádaný výkřik potácejícího se opilce.

Pokud by vyvstala potřeba nějakého, alespoň lehce distingovaného přirovnání k jiným uměleckým dílů, nabízí se například spolupráce básníků T. S. Eliota a Ezry Pounda na Eliotově básni Pustá země. Ezra Pound z Eliotovy básně odstranil obrovské kusy textu, čímž vzniklo extrémně fragmentované a zároveň geniální dílo. Hellboy se oproti tomu zdá být složen právě z takových odhozených a přebytečných částí textu, mezi nimiž nevede jediná pojící nit. Vzhledem k tomu, kolik krve ve filmu proteče, by se dalo říct, že je snímek seskládán z těch nejzbytečnějších odřezků, které zůstanou po zabijačce.

Možná právě taková zabijačková metafora by mohla vysvětlit, jak je možné, že jeden film v sobě kombinuje legendu o Artušovi, zápasy s obry, psychedelickou návštěvu Baby Jagy, oživlé čarodějnice či postavu superhrdiny Humra, která svou rukou vypaluje symbol humra na čelo nacistům. Po dějové stránce je Hellboy jedním obřím chaosem. Zároveň ovšem neskrývá dostatečnou dávku bizarnosti k tomu, aby v něm dřímal potenciál kultovní záležitosti. Cílem scénáře byl pravděpodobně útok na divácký intelekt, což se mu ve finále se značnou mírou frustrace daří.

Impotence slušného příběhu se přelévá i do vykreslení postav. Ženské postavy naštěstí jakžtakž zachraňují Mila Jovovich v roli čarodějnice Nimue a Sasha Lane coby nadané médium Alice, nicméně mužské charaktery jsou na tom o poznání hůře, především pak samotný Hellboy. Stěží odhadovat, jaký herecký výkon David Harbour předvádí pod svou rudou maskou, ovšem samotná postava Hellboye je natolik plochá, ničím neukotvená a povahově nevyrovnaná, že v podstatě není nikterak možné mu fandit. V jednom momentě dokáže Hellboy bojovat naráz s několika obry (v nejlépe nasnímané scéně celého filmu), a záhy se děsí, že vypadne z nepatrné výšky chaloupky Baby Jagy. Navrch všechny jeho hlášky vyznívají natolik prázdně a tupě, až je Hellboy místy nechtěně iritující.

Pokud snímek v něčem exceluje, pak je to jeho schopnost ve finálním aktu nechat diváka i přes veškerou akci a detaily roztrhaných těl naprosto chladným a až neuvěřitelně lhostejným vůči tomu, co se na plátně děje. Špatných filmů je přehršel a jistě by se daly rozdělit do několika skupin. Existují například filmy průměrné, hloupé a nenápadité, jako zároveň i ty, které jsou svým otřesným zpracováním předurčeny k budoucí kultovní přízni. Hellboy je ovšem film špatný skrz naskrz a nejhorší je právě v tom, že fádnost a nuda, s jakou je zrealizován, nenabízí sebemenší prostor k potenciální oblibě.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical Entertainment © 2019