Střihač a režisér Jakub Hejna stíhá spoustu věcí najednou a ještě ke všemu je i dosti zručný, rodinné geny se prostě nezapřou. Na naši schůzku přišel z jiného setkání a po tom našem už zase běžel pracovat na dalším projektu, kterým je nádherně obsazená pohádka Hodinářův učeň, kterou natočila Jitka Rudolfová (premiéra pohádky je naplánovaná na srpen). To, co ho ale zaměstnávalo v posledním roce nejvíc je dokument Forman versus Forman. Spolurežíroval a stříhal ho společně s Helenou Třeštíkovou, se kterou spolupracuje už dlouhou dobu. Ve světové premiéře se bude promítat na právě probíhajícím festivalu v Cannes (sekce Cannes Classics). O tom všem i dalších projektech, ve kterých má prsty, jsme si spolu povídali v době, kdy informace o české účasti, byť v nesoutěžní sekci na filmovém festivalu v Cannes, ještě jistá nebyla. Forman vs. Forman je každopádně první český snímek uvedený v hlavním programu od roku 1991.
Jakub Hejna ve střižně (foto: (c) Magdalena Šmídová)
Hodinářův učeň je vaše první pohádka, kterou stříháte?
Už jsem dělal s Petrem Oukropcem z produkční společnosti Negativ Modrého tygra podle stejnojmenné adaptace Terezy Horváthové. To byla vlastně také pohádka a točila se ještě na klasický filmový materiál. Jinak s Jitkou Rudolfovou jsme spolu před lety pracovali na jejím snímku Rozkoš. Kdysi nás dva seznámila režisérka Věra Chytilová. Jitku mi doslova přivedla do střižny a řekla, že bychom spolu měli pracovat. Sice to nebylo hned, ale stalo se tak. Hodinářova učně si napsala sama. Podle mě má velmi dobré filmové myšlení, umí uvažovat ve filmové zkratce a pracovat s nadsázkou. Já se jinak specializuji hlavně na dlouhometrážní dokumentární filmy. Faktem ale je, že od té doby jsem si sem tam mezi tuhle práci dával také nějaké hrané věci. Naposledy to byla Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka, což byl rozsáhlý dvoudílný projekt. Obvykle pracuju ve dvou střižnách, většinou podle toho, jak to kterému režisérovi vyhovuje. Jedna je u mě doma a ta druhá v domě u Heleny Třeštíkové.
Když už mluvíme o Heleně Třeštíkové, řekněte mi něco k dokumentu o Miloši Formanovi, který jste spolu dávali dohromady.
S Helenou spolupracujeme už víc jak deset let a za tu dobu jsme si vytvořili, skoro bych řekl, takový vztah dvou tvůrců. Už předtím, když jsme dělali Zkázu krásou, jsem tam figuroval jako spolurežisér a podobně to bylo i v projektu Forman versus Forman. Požadavek na tenhle dokument vyšel od francouzské televize Arte. Pro ni vznikla pětapadesátiminutová verze, a protože se Arte spojilo se společností Negativ a Českou televizí, vznikl prostor i pro celovečerní film. Vzhledem k tomu, že Helena miluje Československou novou vlnu, a já ostatně taky, přišla s tím, že by se do toho dokumentu o Formanovi pustila, když to s ní budu zase spolurežírovat, a tak se taky stalo. Helena měla asi dvouměsíční náskok, prokousávala se archivními materiály a já jsem mezitím ještě dokončoval jiný projekt. Pak jsme na tom začali pracovat společně.
Jakým stylem?
Jsem typ střihače, který do dramaturgické stavby filmu začne mluvit. Možná proto se mnou někteří režiséři rádi spolupracují. Je důležité zmínit, že jsme se částečně inspirovali autobiografickou knihou Miloše Formana, kterou psal s Janem Novákem (jmenuje se Co já vím?, pozn. red.). Nezazní tam ale přesné citace. Věty jsme si upravili podle toho, co jsme o Milošovi věděli. Ty jsme pak nechali namluvit synem Miloše Formana Petrem. Ten jejich prostřednictvím dovypravuje určité důležité momenty tátova života. Ale abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl říct… Ta kniha začíná momentem, kdy Forman sedí na slavnostním předávání Oscarů a nervózně čeká, jestli ho vyhlásí. Původní představa byla, že by i film začínal touto scénou. Od začátku jsem cítil, že to chci udělat jinak. S Helenou jsme proto hledali úplně jiný pohled jak ve filmu odstartovat vyprávění Formanova života. Mezitím na kraji loňského roku Miloš Forman zemřel, ale ten film už byl rozpracovaný. Tehdy jsem měl pocit, že by se mělo ještě točit tady a teď a nepoužívat jenom archiv. Mohlo být zajímavé sledovat, co se v době bezprostředně po jeho smrti dělo s jeho rodinou, přáteli, herci, na různých místech. Věřil jsem, že by z toho mohly být zajímavé obrazy, které jsme mohli doplnit jeho komentáři. Chtěl jsem se zpovídaných ptát jiným způsobem než tím očekávaným a klást jim jiné otázky. Nakonec jsme se ale na natáčení nedohodli, protože Helena byla bytostně přesvědčená, že celý příběh musíme vystavět z toho, co už bylo k dispozici v archivech. Dneska jsem ale vlastně rád, že jsem ze svého režijního záměru ustoupil, protože se nám podařilo získat dost unikátních materiálů, které ještě nikde nebyly k vidění. Třeba momenty z Cannes, kde Forman v plavkách v době Pražského jara odpovídá na otázku ohledně tvůrčí svobody a mluví o tom, že se obává, že když je jí moc, že to člověka nutí k pohodlnosti. Ale samozřejmě netuší, že za tři měsíce potom přijedou tanky a bude po jakékoliv svobodě.
Forman vs. Forman
Bylo obtížné se k těm materiálům dostat?
Bylo to hlavně dost drahé, pro příklad třeba dvouminutová ukázka Taking Off dosahovala statisícových částek. A takových ukázek z amerických filmů tam máme pět nebo šest. A tak jenom archivní záběry v tomhle dokumentu stály nepochybně sedmimístnou částku.
Po Formanově smrti se asi situace s dostupností archivních materiálů dost zkomplikovala.
To ano. Martina (Formanova manželka, pozn. redakce) nám sice s jejich získáváním v rámci svých možností pomáhala, ale už to samozřejmě nebylo takové jako když Miloš zvedl telefon a někam zavolal osobně. Bezprostředně po Milošově smrti v sobě měla trochu rozpor, když v tom těžkém období byla oslovována i dalšími produkcemi z různých koutů světa. Nakonec jsme přes Formanovu rodinu vlastně zase tolik věcí nezískali. Dostali jsme pár záběrů z rodinného archivu, ale spíš jsme se vydali cestou Národního filmového archivu. Pak to bylo taky dílo takových různých náhod, kdy jsme třeba požadovali archivy odněkud ze švédské televize a oni nám navíc (jako bonus) ještě poslali půlhodinu materiálu ve skvělé kvalitě, který vznikl v době, kdy Forman natáčel Hoří, má panenko. Sice jsme tehdy už uzavírali střih, ale díky vstřícnosti producentů a našemu osobnímu přesvědčení, jsme na poslední chvíli přestříhali celou sekvenci v dokumentu jen proto, abychom tam mohli zakomponovat právě tyhle záběry.
Forman vs. Forman
Tomu rozumím, prostě jste oba srdcaři. Uvědomujete, že jakmile jednou tu práci vypustíte do světa, už na ní nic nezměníte, nic nepřidáte, neuberete, bude to hotové…
V tomhle asi tkví kouzlo naší spolupráce ve střižně. Já na něco upozorním a Helena vidí, že na to tu energii mám, a tak se do toho pustíme. Jindy je to zase impuls z její strany a pak za ní stojím zase já. I proto mám tolik rád dokument. Nabízí prostě mnohem víc kombinací a možností z pozice střihu než hraný film. Sice ani u hraného filmu jako střihač nedostanu ve scénáři pokyny, jak mám kterou scénu stříhat, to musím vycítit, ale musím se proklestit třeba padesáti klapkami k jedné scéně a taky pracovat s tím, co je výsledný žánr snímku. U dokumentu je pro mě dodnes fascinující, že kdybyste deseti střihačům a režisérům dala stejný materiál, tak se vám vrátí deset různých výsledků, a to je kouzelné. Ale podobně jako u hraného filmu vás i u práce na dokumentu drží téma, které vám na druhou stranu pomáhá ve vyprávění.
Skoro bych si troufala tvrdit, že střihač může být někdy důležitější než režisér…
Může to tak být, pokud ty věci nějak cítí, režisérovi je nabízí a ten je přijímá. Režisér je vedoucí osobnost týmu všech uměleckých pracovníků. Např. u hraného filmu je zodpovědný za obsazení filmu, nezřídka bývá také autorem scénáře, rozhoduje co se jak natočí, aby se s tím pak dalo ve střižně pracovat. Střihač pak přistupuje k natočenému materiálu, posuzuje ho svým nezaujatým- čistým okem (protože se většinou neúčastní natáčení), soustředí se na dramatickou stavbu scén či dramaturgickou výstavbu situací, mnohdy objevuje i latentní věci, které natočený materiál nabízí a které ani režisérem nebyly původně zamýšleny. Mnohdy taky střihači vybírají hudbu k filmům, což je často příklad mé a Heleniny spolupráce. Vlastně se musím jako střihač naučit třeba čtyřicet hodin materiálu „nazpaměť“ a v hlavě si to seskládat, soustředit se. Když přijdu do střižny, tak někdy i vypínám mobil…hrůza potom je, když ho večer zapnu. To je chvíle, kdy mám chuť ho hodit do kanálu! (smích)
Máte to taky někdy tak, že už je večer, vy za sebou máte celý den práce ve střižně, energie ubývá, ale skončit ještě prostě nemůžete, protože cítíte, že byste pak ztratil nit?
Někdy se stane, že se celé dopoledne snažíte něco stříhat a pak to pravé přijde poslední chvíli. Pak prostě pracuju, dokud mám chuť a sílu. Na druhou stranu ale člověk může být někdy už tak unavený, že je lepší přestat a pokračovat až s čistou hlavou druhý den. Neříkám, že jde úplně vypnout, když na něčem pracujete, ale poslední dobou mi tenhle systém vyhovuje. Ona ta práce nikam neuteče. Já jsem dokonce při stříhání před pár lety stihl postavit tři hausbóty. To jsem ráno vstal, dojel obhlédnout řemeslníky a pak se po cestě do střižny k Heleně na Letnou stihl proměnit ze stavebníka na střihače. Střídání prací mi tenkrát velmi pomáhalo, měl jsem pořád čistou hlavu a pracovalo se mi skvěle. Musím přiznat, že mi právě teď chybí, že něco nestavím…
Nikdo okolo vás nepotřebuje další hausbót?
Potřebuje, ale nejsou místa ke kotvení…
Vy jste vždycky tolik tíhl k přírodě a zejména vodě?
Vždycky. Pro mě to byla relaxace. Hlavu jsem si chodil vyvětrat jízdou na motorovém člunu po Vltavě. A pokaždé, když jsem pak odjížděl autem od břehu, kde jsem nechal přivázaný člun, tak jsem si říkal, jaké by to bylo, kdybych odtud nemusel odjíždět. A tak jsem si na Vltavě udělal takové malé Chorvatsko. (úsměv)
Jakub Hejna
A když se vrátíme k Forman versus Forman, jaké plány s dokumentem máte?
Dokument bude mít premiéru v kině, ale klasická kinodistribuce se nechystá. Film bude cestovat po festivalech, už teď s ním máme program na několik let dopředu. A samozřejmě bude k vidění v televizi.
Ze kterých záběrů v dokumentu máte vy osobně největší radost?
Určitě z těch, co už jsem jmenoval. Jedinečné jsou ale i momenty z televizního studia v New Yorku (1966), kde dělali s Formanem rozhovor díky úspěchům snímku Lásky jedné plavovlásky. Ten se tam promítal na festivalu. Vtipné je, že v tom studiu Forman debatuje s ostatními a všichni u toho náramně kouří, z dnešního hlediska už naprosto nemyslitelná věc. (úsměv) A pak jsou to samozřejmě záběry z dokumentu Chytilová versus Forman, který se točil pro Belgii. V něm ho Věra Chytilová donutila jet do hotelu Chelsea, kde on dva roky pobýval, když emigroval. Leží v posteli v totožném hotelovém pokoji a popisuje, jak tam takhle prožil svoje první Vánoce bez rodiny.
Minulý rok byl tady v Praze na Das Filmfest také Robert Fischer, který točil dokument před lety s Milošem Formanem v kanceláři jeho agenta v New Yorku…
Ano, vím. Z toho jsme si vyžádali taky dvě geniální zvukové výpovědi. Mimochodem taky dost na poslední chvíli. V jedné Miloš mluví o roli režiséra jako Boha, která se objevuje ve chvíli, kdy musí jako režisér dělat rychlá rozhodnutí, ale v momentě, kdy přichází na projekci denních prací, božství ubývá. A druhá krásná věc z toho dokumentu se pojí s filmem Amadeus, kde postava Salieriho přiznává svoji průměrnost, což ho nesmírně zlidšťuje.
Forman vs. Forman
A když jsme u Amadea, tak s tím vás osobně nepojí jenom práce na dokumentu o Formanovi. Jako svůj režisérský debut jste v roce 2011 natočil životopisný dokument Divadlo Svoboda o vašem dědovi a světoznámém scénografu Josefu Svobodovi. (Dokument je volně ke zhlédnutí na Vimeo, pozn. redakce.) Ten se přece taky znal s Formanem…
Je to tak. Oba dva mimochodem pocházeli z Čáslavi a děda spolupracoval na jeho Amadeovi. Dělal výpravu do všech divadelních scén, které v tom filmu jsou. Dříve ješte spolu spolupracovali v Laterně Magice, kde Forman m.j. svoji kariéru začínal.
Fascinovala mě techničnost a zručnost vašeho dědy, touha vymýšlet a posouvat ty nápady pořád dál a dál.
A přitom byl původně vyučený truhlář…
To mi právě přišlo nejúžasnější. Nejprve porozuměl řemeslu, znal technickou stránku věci a na tom teprve stavěl, a to doslova. Pracoval pro divadelní scény po celém světě.
Ano, a když mu pak někde v divadelních dílnách říkali, že něco nejde, tak jemu to nedalo a za noc to vymyslel a zkonstruoval. Pro mě bylo důležité tenhle film o něm udělat, cítil jsem to jako dluh vůči němu.
Líbí se mi, že z toho filmu necítím, i při té jeho velikosti, žádnou patetičnost z vaší strany.
Snažil jsem se být otevřený, když jsem to natáčel. Proto tam jsou vlastně i rozhovory s jeho odpůrci. Navíc jsou tam cenné záběry těch, kteří už dneska nejsou naživu-Havel, Krejča, Pleskot…
Jakub Hejna
V tom dokumentu ukazujete také patenty vašeho dědy, že?
Jenže v té době patent spočíval v tom, že se někde zaregistroval a tím to haslo. Když dneska ale ve světě dělají „remake“ některé Svobodovy divadelní scény, tak samozřejmě oficiálně moji mámu žádají o autorská práva (kostýmní výtvarnice Šárka Hejnová, pozn. red.). Příští rok uplyne sto let od dědova narození, takže se snažíme připravit velkou výstavu. Je to dost velká dřina, zvláště pokud jde o finance. Teď už ale s Helenou taky zase stříháme další její časosběrný dokument, takže se opravdu nenudím. (úsměv)
A to mě přivádí na otázku k Hance Třeštíkové, dceři Heleny, se kterou jste teď poprvé pracoval na Manželských etudách: Nová generace, který šel nedávno do kin.
To je vlastně dohromady pět dílů, ale já jsem s ní stříhal jenom ten první. Ostatní jsem z časových důvodů přenechal ke střihu kolegyním (zbylé díly poběží v televizi na podzim, pozn.red.). Je to formát, který principiálně navazuje na to, co točí Helena. Hanka má práci svojí mámy dobře nakoukanou a zároveň jí nechybí cit pro natáčení situací. Nová generace už je ale příběh postavený na jiném hodnotovém žebříčku, odlišných ambicích i partnerských nárocích.
A když po vás budu chtít porovnání vaši spolupráci s Helenou a pak s Hankou?
Hm… Jak to vyjádřit… Soudě pouze z pohledu střihače… Helena to celé víc prožívá. Pravděpodobně když byste se jí zeptala, kterou fázi na té celé práci má nejraději, tak vám odpoví, že nejlépe je jí ve střižně. Hanka, protože dělá primárně jiné aktivity, spoléhala celkově víc na práci kolegů. Já ale nechci, aby to nějak špatně vyznělo. Sám mám taky občas rád, když je mi dán ve střižně prostor. Tak jsem to měl třeba právě s režisérem Davidem Ondříčkem. Je to zcela normální, když jde o vzájemnou důvěru a tvůrčí pochopení.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm, ČT, archiv, archiv J. Hejny © 2019
