Recenze | Bílý bílý den sází na fyzický prožitek hrdiny

Posledním titulem, který letos KVIFF Distribution přináší do kin jako ochutnávku uplynulého ročníku karlovarského festivalu, je Bílý bílý den. Islandský snímek natočil Hlynur Pálmason jako svůj druhý celovečerní počin. Asi si vzpomínáte na jeho povedený debut Zimní bratři (2017), za který si z festivalu v Locarnu odvezl čtyři ceny.

Bílý bílý den (foto: Aerofilms)

Pětatřicetiletý režisér a scenárista začínal jako výtvarný umělec a později vystudoval Dánskou národní filmovou školu. S hercem Ingvarem Sigurðssonem (O koních a lidech), který v tomto jeho druhém celovečerním snímku ztvárnil hlavní postavu bývalého policisty Ingimundura, ale nespolupracuje poprvé. Zahrál si už totiž v jeho absolventském filmu Malíř (2013).
Hlavní hrdina v tomto příběhu ztratil svou milovanou ženu. Stále má ale svou vnučku Salku (Ída Mekkín Hlynsdóttir, skutečná dcera režiséra), kterou občas hlídá, což jsou ty nejkrásnější a nejčistší momenty snímku. On se ale musí od určitého okamžiku vypořádávat s faktem, že jeho žena nebyla tím, za koho ji celý život měl. Zaměstnává se přitom dostavbou domu a postupně prochází různými fázemi smiřování se s realitou.

Pálmason k divákům promlouvá originálním filmovým jazykem, na který si je třeba trochu zvyknout. Snímek začíná citátem o tom, že když je všechno bílé, ztrácí se rozdíl mezi nebem a zemí a přichází čas, kdy mrtví mluví s živými. Následuje dlouhý záběr na auto jedoucí mlžnou islandskou krajinou a hned potom řada statických záběrů Ingimundurova domu obklopeného islandskou krajinou, kde se střídají různé denní a roční doby. Čas zrychleně plyne a obecenstvo dostává prostor napojit se na specifický rytmus snímku.

Bílý bílý den (foto: Aerofilms)

Bílý bílý den má sílu ve fyzickém prožitku hlavní postavy, na kterou se trpělivý a vnímavý divák dokáže napojit hned poté, co se zklidní úvodním intrem filmu. Ale abyste si nemysleli, že Pálmason nemá smysl pro humor, má! A několikrát ho v příběhu projeví, jak se severským způsobem sluší a patří. To důležité se tady děje uvnitř a hluboko, Ingimundurovy city natěsno přešlapují mezi bezpodmínečnou a věčnou láskou a hrozným žalem, hněvem a nenávistí k zesnulé ženě. Celý proces, který se v něm odehrává je škálou emocí, u kterých je přítomna i jeho milovaná vnučka. V celé své nevinnosti a čisťounké lásce tu stojí po jeho boku a je mu kompasem.

Pálmason pracuje taky zásadně se zvukem a soundtrackem snímku. Pro spolupráci si vybral britského hudebního skladatele Edmunda Finisse a jeho smyčcové kompozice, které diváka udržují v určitém napětí. Vynořují se a zase ztrácejí a prolínají se zvuky islandské přírody, kterou režisér „pasoval“ do další postavy snímku. Je mlčícím svědkem a věčným monumentem.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilm, KVIFF Distribution © 2019

Bílý bílý den
Hvítur, hvítur dagur
A White, White Day
Drama
Island / Dánsko / Švédsko, 2019, 109 min
Premiéra: 25. 7. 2019 KVIFF Distribution
Režie: Hlynur Pálmason
Scénář: Hlynur Pálmason
Kamera: Maria von Hausswolff
Hrají: Ingvar Sigurðsson, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttir, Elma Stefanía Ágústsdóttir, Laufey Elíasdóttir, Sigurður Sigurjónsson, Sverrir Þór Sverrisson

%d blogerům se to líbí: