Tiché doteky – chtěl jsem mít ve filmu skandinávskou atmosféru, říká režisér (rozhovor)

V soutěžní sekci Na východ od Západu letos bojuje o cenu i celovečerní debut talentovaného režiséra Michala Hogenauera Tiché doteky. Psychologické drama vypráví příběh Češky Michaely (Eliška Křenková), která se jako au-pair v zámožné holandské rodině stane obětí plíživě nebezpečné manipulace s brutálními důsledky. Film vznikl v koprodukci České republiky, Nizozemska a Lotyšska. V českých kinech bude k vidění na podzim. Rozhovor o vzniku filmu jsme vedli přímo s režisérem.

Tiché doteky

Tiché doteky jsou vaším celovečerním debutem. Jak dlouho jste film připravoval?

Bohužel hodně dlouho. Zhruba sedm let. Po premiéře mého absolventského filmu Tambylles, která proběhla na festivalu v Cannes, mě oslovil producent Petr Oukropec, že ho zajímá, na čem dalším pracuji. Tak jsem mu poslal asi pět námětů, z nichž si vybral dva. A já ten z nich, který mi byl bližší, začal rozvíjet. Šlo o příběh z dětského tábora, kde začne docházet k násilí. Pak jsem ale získal finance na ten druhý námět. Tak jsem dal táborový příběh stranou a začal se zabývat Tichými doteky. Byl jsem v tu chvíli čerstvě po škole a zjistil jsem, že vlastně nevím, jak se píše scénář celovečerního filmu. Takže jsem strávil hodně času studováním jiných scénářů a různých knížek. Pročítal jsem také rozhovory s dalšími filmaři a režiséry. To mi nějakou dobu trvalo. Tvořím tak, že si chci zvolené téma hluboce zmapovat. A když si takový svůj výzkum dělám, tak mě začnou napadat další konkrétní věci. Takhle jsem objevil náboženskou komunitu, jíž jsem začal víc studovat a inspirovala mě při psaní scénáře. Odehrálo se to ale všechno v pomalejším tempu.

Eliška Křenková a Michal Hogenauer

Inspirovala vás tedy kauza náboženské sekty Dvanáct kmenů, jejíž praktiky spojené s týráním dětí otřásly evropskou veřejností právě před nějakými šesti lety. Kolik jste si o této komunitě a vůbec o chování lidí v sektách zjišťoval?

Prvně jsem se zabýval tématem manipulace. Existují různé techniky a postupy, například brainwashing a lovebombing. A od toho se dalším krokem dostanete k sektám a kultům.  V novinách jsem našel článek o německé komunitě spadající pod sektu Dvanáct kmenů, k nimž se infiltroval novinář německé televize. V jednom z jejich domů nainstaloval skrytou kameru a natočil docela děsivé záběry, jak členové této sekty zacházejí s dětmi. Zaujalo mě to. Začal jsem se tím tedy víc zabývat. Na internetu je o tomto náboženském společenství poměrně hodně informací, vzniklo už v 70. letech minulého století v americkém Tennessee a pak se rozšířili do celého světa. Členové této sekty se živí třeba farmařením, provozem kaváren, restaurací, výrobou industriálních dřevostaveb a podobným byznysem. Volně jsem se jimi tedy inspiroval při utváření příběhu. Tato organizace se navíc sama poměrně ráda a beze studu prezentuje, na internetu je hodně materiálu. Samozřejmě je to jejich jednostranný pohled. Našel jsem taky plno článků a rozhovorů s lidmi, kteří se buď v jejich komunitě přímo narodili a později utekli, nebo do sekty z nějakého důvodu přišli. Pár osob se mi povedlo kontaktovat a promluvit si s nimi.

Ráda bych se vrátila k manipulaci, o níž jste před chvílí mluvil. Při sledování filmu mě zaujalo, jak rychle dokáže změnit chování člověka, vyrůstajícího v diametrálně jiném prostředí, než v jakém se pak ocitne. Jaká další témata vašeho filmu vnímáte jako klíčová? 

Vycházel jsem ze dvou témat, která mě zajímala. Jedním byla banalita zla. Opětovně jsem si načítal informace o Zimbardových experimentech, o Guantanámu… O podobných dramatických případech, kdy se člověk během několika dní dokázal přeměnit k nepoznání a chovat se tak, že by dřív nevěřil, že toho bude schopen. Síla situace byla často důvodem, že takový jedinec ztratil sám sebe a stal se někým jiným. A druhým východiskem bylo pak téma manipulace. Je plno způsobů, kdy vás někdo velice efektivním nenápadným způsobem začne transformovat, aniž byste si toho byli vědomi. Je hodně způsobů, jak se to dělá. A nepoužívají se jenom v náboženských sektách, komunitách a kultech. Prostupuje to politikou, vztahy…

Děj se odehrává v Lotyšsku, ale to se divák ve filmu vlastně nedozví. Ponuré prostředí jednoduchých světlých staveb a designových interiérů by mohlo být kdekoli na severu.  Kde přesně jste natáčeli? A bylo zasazení děje filmu do Pobaltí vaší první volbou nebo se odvíjelo od domluvené koprodukce?

Chtěl jsem mít ve filmu skandinávskou atmosféru. Je hodně fotogenická. Zároveň jsou severské státy jako Norsko, Dánsko či Švédsko často velmi vysoko v žebříčcích nejlepších míst pro život. Prvně jsme tedy chtěli natáčet náš film někde ve Skandinávii. Přišlo mi zajímavé tam umístit rodinu, nebo komunitu, která tváří, že žije perfektní život, ale kdesi pod povrchem je něco shnilého. A samozřejmě tu byl také důvod, že pro hlavní hrdinku by bylo z takové země náročnější se vracet do Čech, než kdyby se během hodiny dostala za hranice domovské země. Chtěl jsem tam dostat tu vzdálenost a zároveň pocit jakéhosi odříznutí od zbytku Evropy. A zároveň jsem nechtěl, aby bylo hned poznat, co je to za zemi. Náš rozpočet nám ale nedovolil v některé ze skandinávských zemí natáčet. Nakonec jsme zamířili do Pobaltí, do lotyšského hlavního města Riga a do jeho okolí. Riga je zajímavá v tom, že se tam potkává architektura ruského i severského charakteru. Jsou tam vedle sebe typické strohé dřevěné domky a zároveň třeba i secesní nebo brutalistní stavby. Takže ano, volba Pobaltí se odvíjela od koprodukce.

Michal Hogenauer na slavnostní premiéře filmu

Jsou Tiché doteky, ať už tématem nebo vizuálně, inspirované tvorbou někoho z vašich oblíbených filmařů?  

Myslím si, že aniž byste chtěli, jste určitě vždy ovlivněni tím, co sledujete a jaký máte vkus. Sleduji hodně filmů, ale vyhledávám určitě filmaře. Měl jsem pocit, že jsem na FAMU nedostal moc informací z praxe, takže mi přišlo přirozené si je pak vyhledávat sám. Sledovat rozhovory s vybranými filmaři a poslouchat, jak tvoří oni. Vybral jsem si pár jmen, která mi byla sympatická jako například Michael Haneke, Ruben Östlund nebo Yorgos Lanthimos. Ti jsou mi blízcí, ale jejich tvorbu rozhodně nechci nijak kopírovat. Není přece důvod napodobovat někoho, kdo pořád aktivně natáčí. Je potřeba si najít svůj vlastní hlas. A já doufám, že se mi to nějakým způsobem podařilo.

V Českém rozhlase jste řekl, že jste pro hlavní roli mladé au-pair Michaely chtěl objevit úplně novou neznámou tvář. Ve filmu nakonec hraje dnes už dost známá herečka Eliška Křenková. Jaká tedy byla vaše cesta k této volbě hlavní představitelky? 

Často je to tak, že si režiséři chtějí najít svůj nový talent. To mě taky postihlo. Chtěl jsem si tuhle cestu projít. Ale na Elišku jsem myslel, říkal jsem si, že by tu roli určitě skvěle zvládla.
Zároveň mi přišla už dost provařená. A tak proběhly castingy. Viděl jsem herečky různého věku, se zkušenostmi i bez nich. Castingy jsou vždycky trochu problematické, jsem nervózní, všechny adeptky taky a nikdy z toho nevyjde nic přirozeného. Tak jsem se na to pak vykašlal a pojal to méně formálně. S herečkami jsem se nejdřív sešel někde v kavárně a potom některé z nich pozval rovnou na kamerovou zkoušku. Jenže tam najednou přicházely nepřipravené. Měly třeba scénář měsíc a nestihly si ho přečíst, nebo přišly s tím, že dnes mají hroznou kocovinu. Řekl jsem si, že si tohle na triko nevezmu, že takhle riskovat nemůžu! Tak jsem se ozval Elišce, protože jsem si uvědomil, že ona vlastně nikdy nehrála hlavní roli. I když je ve filmech teď dost vidět, tak když se podíváte blíže, zjistíte, že to jsou vedlejší role. Nejvíc ji je vidět u Olma Omerzua, nikdy ale nedostala tak velký prostor. Ocenil jsem, že i v menších úlohách dokázala vždy zazářit. Hodně jsme si sedli kvůli minimalismu, který v sobě má. Stačí jí velmi málo na to, aby ukázala, co se odehrává uvnitř její hlavy nebo aby to naopak zakryla.

Představitelka hlavní role Eliška Křenková

Představitelé rodičů malého Sebastiana i on sám byli typově také velmi zajímaví, dokázali velmi přirozeně vyjádřit strohost a chlad. Jaká byla spolupráce s holandskými herci? Jak probíhal casting zahraničních herců? 

Představitelé Sebastianových rodičů, Monic Hendrickx a Roeland Fernhout u nás nejsou známí, ale v Holandsku jsou velmi obsazovaní. Monic je v Holandsku podobná kategorie jako u nás třeba Aňa Geislerová. Ona i Roeland hrají často v populárních komediích, ale moc art-housových dramat se v Holandsku zřejmě netočí. Možná i proto hodně lidí na casting v Amsterdamu dorazilo. Castingová agentura mi předtím poslala fotky herců, já si z nich vybral, a pak jel do Amsterdamu na herecké zkoušky ve dvojicích. Zkoušeli jednu ze scén, v níž se objevují otec a matka. Probíhalo to klasicky. Snažil jsem se o to, aby mi vždy předvedli stejnou scénu dvakrát, v protikladných emocích. Někteří posílali svoje scénky natočené na mobil, protože nemohli na casting dorazit. Ale to mi přijde jako docela bizarní záležitost. A k představiteli Sebastiana, Jacobovi Juttovi. Hrozně rád bych řekl, že jsem objel celou Evropu a viděl dva tisíce dětí, abych ho mezi nimi našel. Ale proběhlo to taky tak, že mi castingová agentura poslala na výběr fotky pěti kluků se vzkazem, že je začátek prázdnin, bylo to totiž v červenci, a že nikdo nemá čas a spousta lidí v Amsterdamu už není. Natáčet se začínalo v září… Všichni mi na začátku připadali úplně strašní. Ale Jacob měl jeden moment, který mě zaujal. Jenom poslouchal, co mu castingová režisérka říkala. V tu chvíli byl zajímavý, když jenom tiše poslouchal a vlastně nijak nehrál. Tak jsem si ho vybral, udělali jsme další kamerovky a byl skvělý. Hrozně fotogenický. Když pak byl před kamerou, zářil takovou energií, že z něj člověk nespustil oči. 

Delegace k filmu Tiché doteky

Jakým způsobem s herci vlastně pracujete?

Nevyznávám takový ten divadelní způsob, že bych s herci zkoušel třeba tři měsíce dopředu, a různě improvizoval a varioval. Snažím se být hodně šetrný a minimalistický. S herci jsme si hromadně přečetli ten text, upravili nějaké dialogy, a pak na place jsme si vždy jednou dvakrát zkusili a natočili jsme to. Já už je pak jen korigoval – rychleji, pomaleji, tady běžte doleva, doprava. Není v tom nějaká sofistikovaná strategie, nerad se bavím o motivacích. Nepíšu postavám „back story“, nemám pocit, že by to něco přineslo. Podle mě je základ na začátku rozpoznat, s jakým typem herce máte tu čest. Buď jsou to herci fyzičtí, emocionální nebo intelektuální. Když po herci třeba chcete jednoduchou scénu, kdy sedí v křesle, náhle si bere telefon a odchází, tak fyzickému herci popíšete fyzickou akci a on ji udělá. Když je zaměřený spíše emocionálně, tak jdete při vysvětlování přes pocity a intelektuálnímu popíšete motivaci. Každý herec je jiný. A když se pak na place sejdou různé typy herců, tak to musíte nějak sladit.

Jaké máte s Tichými doteky ambice? Váš studentský snímek Tambylles uveden na MFF v Cannes v sekci Cinéfondation a také Děti sledující noční vlaky měly mezinárodní úspěch.

Teprve včera jsme měli mezinárodní premiéru tady v Karlových varech v soutěži Na východ od Západu. Budoucnost Tichých doteků záleží na tom, jak se ten film bude líbit lidem, co na něj přijdou. Zatím nemáme žádný velký plán, jen určitě víme, že jdeme do distribuce 3. října se společností Aerofilms. Festivalový život už ale úplně ovlivnit nedokážu.

Další uvedení na MFF KV:
sobota 6. 7. od 13:30 v Divadle Husovka

připravila: Vladana Drvotová, spolupracovnice redakce
foto/video: Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s., Totalfilm.cz (video 2)

  1. […] čtěte také: Michal Hogenauer: Chtěl jsem mít v Tichých dotecích skandinávskou atmosféru […]

Comments are closed.