Peter Strickland: Ne všechno v mých filmech je detailně naplánované

Setkat se u rozhovoru se zahraničním hostem, v tomto případě režisérem, dvakrát do roka je v tuzemské novinářské branži luxus. Nám se to povedlo s britským režisérem, scenáristou a hudebním fanouškem Peterem Stricklandem, který se do Prahy vrátil letos podruhé. Tentokrát proto, aby do českých kin uvedl svůj nejnovější celovečerní snímek Takové krásné šaty.

Naši konverzaci jsme začali povídáním o vzájemných jazykových dovednostech a Peter jako vždy až příliš skromný na mě sypal česká a slovenská slovíčka, která umí. Dokonce byl schopen vyslovit třeba Spalovač Mrtvol, což díky mnoha souhláskám vedle sebe není pro cizince ani trochu jednoduché. Na oplátku jsem ho učila český název jeho předchozího snímku… Pestrobarvec petrklíčový byla pro Petera celkem silná káva, ale nepochybuji, že až se potkáme příště, bude schopen vyslovit i tuhle parádu…

Peter Strickland

Petere, když jsem sledovala Takové krásné šaty, připadala jsem si zase jako Alenka v říši divů, ale v dospělácké verzi…

Ano, určitě je to verze pro dospělé…

Je to zážitek. Netuším, jak to děláte, ale dovedete spojit mnoho žánrů dohromady a ono to funguje. Taky se mi líbí, že jste nejspíš dost velký perfekcionista.

Já hlavně asi jako kdokoliv jiný chci, aby z toho, co dělám, vzešel dobrý výsledek, takže se celkem logicky snažím všechno detailně promýšlet. Ale není pravda, že by všechno v mém snímku bylo detailně proplánované. Při natáčení mám rád spontaneitu. Samozřejmě, že jde-li o nějakou komplikovanou scénu jako je třeba rvačka v obchodě, tak pak je to nutnost. U Takových krásných šatů nebylo jednoduché se s celým procesem popasovat, protože to byla směs nejrůznějších elementů, se kterými jsem musel pracovat a natáčení bylo dost rychlé. Nejsložitější bylo nachystat a natočit všechny ty reklamní sekvence. Museli jsme nechat vyrobit katalogy a najít třeba správný papír, ze kterých měly být vyrobeny. A tol hodně těžký úkol, protože papír z katalogů 80. let měl určité vlastnosti, které jsme pro naše natáčení potřebovali. Byl hodně lesklý, ale zároveň také velmi tenoučký, aby dělal ten správný zvuk, který jsme potřebovali. Taky jsem musel nechat nafotit modelky v šatech a tak podobně…

Takové krásné šaty (foto: AČFK)

Kolik katalogů jste si pro tyhle účely nechal vytisknout?

Myslím, že tak stovku… Jeden jsem si z natáčení nechal. (úsměv)

Je to příběh o prokletých šatech. Kde se vzala myšlenka natočit takový příběh?

Chtěl jsem, aby středobodem toho snímku bylo oblečení, oblékání a reakce člověka, který šaty obléká. V případě hlavní postavy jsou to hlavně stísněné pocity. Sheila si v nich připadá jako vězeň, má pocit, že je tlustá, a i kdyby byla vychrtlá, stále by měla pocit, že to není ono a dál v sobě nosila tuhle stravující a nemocnou myšlenku. Tohle mě fascinovalo. Je v tom určitý neurotismus, ubohost a zároveň proměna, kterou může člověk zažít, když si na sebe vezme určité šaty. Vždycky je za nimi nějaký příběh. Jde mi o to, co se „otisklo“ do šatů, které někdo nosil, jejich historie, což může být mnohdy strašidelná záležitost. I kdyby to byly nové šaty, tak je někdo musel vyrobit. Mají nějaký příběh, který dost často bývá temný-vykořisťování, manufaktury s nejnižší možnou mzdou… Ale tohle jsem ve svém snímku zase až tolik rozebírat nechtěl. Neměl jsem v plánu být didaktický. Jsou typy režisérů, kteří tenhle styl práce dokážou zvládat bravurně, ale to není můj případ.

A já jsem ráda, že touhle cestou nejdete a otvíráte další dveře fantazie. Pomáhá k tomu samozřejmě i kamera Ari Wegner. Jak moc jste spolu řešili záběrování?

No, řekněme, že je to byl takový mix. Někdy to byla ona, kdo přišla s nápadem na určitý záběr a jindy já, pak jsme zase něco vymýšleli společně. Ale znovu musím podotknout, že to byl velice rychlý proces. Jinak spolupráci s kameramany miluju, ale ve chvíli, kdy se máme bavit třeba o nasvětlení jednotlivých scén, pak plně důvěřuji profesionálům na place. Jsem schopen říct maximálně, že chci nějakou scénu světlou nebo naopak temnou.

To mě vede k otázce na atmosféru snímku. Inspiroval vás k ní jeden britský spisovatel….

Ano, M.R. James a jeho velmi klidná, tajuplná a vůbec ne typicky hororová atmosféra, která se tak nenápadně plíží celým snímkem. On své příběhy vždycky zasazoval do prostředí do mlhy zahalených pláží nebo lesů se strašidelným domem. Tenhle autor by svůj příběh nikdy nerozvíjel v prostředí nějaké hlavní nákupní třídy jako jsem to udělal já, ale snažil jsem se si od něj vypůjčit ony strašidelné prvky – figuríny, tiché noční scény. A nakupování na obchodních třídách se dneska vlastně začíná skoro vytrácet. Všichni nakupují na e-shopech. Vnímám to už skoro jako nostalgický závan z dětství. Rád vzpomínám na momenty, kdy jsem s matkou chodil jako dítě na nákupy. Miloval jsem tu lehce teatrální atmosféru a sledoval, jak se pohyboval personál a ženy, které si prohlížely zboží a listovaly katalogem. Když jste ale dítě, tak spoustě věcí nerozumíte a jsou pro vás určitou záhadou. Třeba jako v mém filmu v případě hlavní prodávající, kterou vidíte, jak prapodivným způsobem někam zmizí a vy dlouho vůbec netušíte kam. Tenhle náhled dítěte jsem se snažil uplatnit a vyprávět tak, jakoby to byla dětská noční můra.

Takové krásné šaty (foto: AČFK)

Ve snímku je zpátky také dánská herečka Sidse Babett Knudsen a stejně tak i rumunská herečka Fatma Mohamed, která si zahrála v úplně všech celovečerních snímcích, které jste natočil. Zajímavé je, že tím vlastně její filmové účinkování končí. Nic jiného, než filmy s vámi nenatočila…

Na to byste se měla ptát spíš ostatních režisérů, proč ji neobsazují, já jí v tom určitě nebráním… (smích) Ale zajímavé je, že tuhle otázku dostávám často. I mně je to záhadou, protože si myslím, že je to výtečná herečka. Potkali jsme se při práci v roce 2006. Žila v malinkatém bytě a byla členkou Transylvánské divadelní společnosti. Profesně jsme si rozuměli, a tak jsem ji obsadil do svého prvního celovečerního snímku a pak i do dalších.

V Šatech je skvělá! Úplně zbožňuju ten její hluboce posazený hlas s východním akcentem…

Já jsem rád, že s ní můžu spolupracovat. A co se jejího přízvuku týká, nedokáže dosáhnout britského. I to je jeden z důvodů, proč je pro ni hrozně těžké získat v Británii jakoukoliv roli. Je to trošku takový začarovaný kruh, který rozděluje herce ze západní a východní Evropy. A jsou tu další aspekty, které určují, zda herec z Východu najde své uplatnění na Západě, a to vůbec nemyslím nijak hanlivě.

Takové krásné šaty (foto: AČFK)

Ve vašem případě, Petere, mám ale pocit, že spolupracujete s velice pestrým hereckým ansámblem a nejdůležitějším kritériem je originalita a určitá nestandardnost herce…

Asi takhle – herec je herec. Nesejde mi tolik na tom, jestli je to hollywoodská hvězda nebo ne. Hlavní je, jestli se pro tu roli hodí. Problém je, že dneska je velice těžké dostat diváky do kin. S každým dalším snímkem jsou peníze z prodeje vstupenek menší a menší a tlak na to, aby ve filmu hrála nějaká obrovská filmová hvězda sílí. Letos v létě jsem měl začít točit další film, ale nakonec z toho sešlo. Musím říct, že filmový průmysl je v tak špatném stavu, že jsme se dostali do situace, kdy jsme závislí na Hughs Jackmanech, aby lidi přišli na film do kina.

S Takovými krásnými šaty jste už navštívil docela velké množství festivalů různě po světě, snad třicet. To není vůbec málo. Když pak přijde po promítání čas Q&A dostáváte nějaké zajímavé otázky, na kterých je třeba cítit kulturní rozdíly ve vnímání?

Řekl bych, že humor, který je v Šatech je hodně britský a suchý, to možná diváky rozlišuje. Ale řekl bych, že právě v případě těch českých by to zrovna mohlo fungovat dobře. Samozřejmě, že film má své absolutní příznivce, ale taky jsou tu ti, kteří ten film opravdu nenávidí. Ale neuvědomuju si, že bych dostával otázky, které by na film pohlížely přes nějaký kulturní filtr. Tohle se mi stalo jenom u mého prvního celovečerního snímku Katalin Varga, kdy jsem pak v Rakousku dostával otázky na to, proč se chtěla mstít, proč se raději nedívala dopředu, a na minulost nezapomněla. Ale třeba když je film uváděn někde v jižní Evropě, tak je hned z otázek cítit určitá vášeň. O tom něco vím, jsem poloviční Řek. (úsměv) Ale třeba v Americe jsem s filmem ještě nebyl. To se stane až letos v prosinci a myslím, že to bude dost zajímavá zkušenost.

Tak to si tuhle otázku schovám na příště. Pojďme si ale ještě něco říct k soundtracku Takových krásných šatů, protože ten opět stojí zato. Kdo jsou jeho autoři ze skupiny Cavern of Anti-Matter?

Byl jsem vždycky velký fanda skladatele a kytaristy Tima Ganea, který je kromě Cavern of Anti-Matter (CoAM, pozn.red.) taky zakladatelem devadesátkové kapely Stereolab. Kupoval jsem si všechny jejich nahrávky. To, že bych s CoAM chtěl spolupracovat mě vlastně napadlo ještě mnohem dřív, než byl hotový scénář k Šatům. Můj problém ale je, že když třeba při psaní scénáře poslouchám určitou muziku, tak pak toužím po takové i ve svém filmu, což ale vůči těm, kteří muziku skládají není úplně fér. To, co tahle parta pro Takové krásné šaty napsala, se mi ale hodně líbí…

Takové krásné šaty (foto: AČFK)

To mě taky!

Díky… Myslím, že odvedli skvělou práci, přesto, že jsem měl ze začátku pocit, že by ta muzika měla být temnější. Tim se rozhodl použít hodně různých nástrojů a já mu nakonec dopřál naprostou svobodu ve skládání.

Ta muzika má pro moje uši ve spojení s obrazem doslova orgasmické účinky. Něco jako YouTube videa ASMR („Autonomous sensory meridian response“, pozn.red.), kde posloucháte různé zvuky, hlasy a spouští to ve vás velice libé pocity…

Něco vám řeknu – můj film byl těmito videi absolutně inspirován! (smích)

Opravdu?! (smích)

Naprosto! Všechno to šeptání, listování katalogy a další věci… Vždycky jsem měl rád určité zvuky, ale nikdy jsem se neptal proč. Je to asi stejné jako s plaváním – rád plavu, ale nikdy jsem nezkoumal proč. U mého předchozího filmu Pestrobarvec petrklíčový se mě totiž někdo zeptal, jestli mám ASMR rád a já vůbec nevěděl, co to je. Tak jsem si o tom hledal informace a zjistil jsem, že to jsem přesně já a že se tahle rovina vždycky trochu vloudila do kteréhokoliv mého filmu, ale já si toho nebyl vědom. Teď už jsem, ale netuším, jestli je to dobře nebo špatně. Mnoho lidí si ale myslí, že ASMR je cosi erotického, ale není. Třeba ty scény s pračkou, které jsou ve filmu, to je prostě něco, co na vás má skoro hypnotické účinky a může to dělat dobře vašemu nervovému systému. Víte, když byly Takové krásné šaty hotové, všichni film pořád připodobňovali k italským giallo hororům ze 60. a 70. let. Tenhle žánr mám sice osobně velmi rád, ale tohle není ten případ. Takové krásné šaty vznikly na základě kombinace atmosféry příběhů M.R. Jamese a ASMR videí. A jinak tuhle zimu budu točit krátký film právě o ASMR, byl jsem vybrán na jeden festival, takže v téhle záležitosti teď budu vědomě pokračovat. (úsměv)

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: AČFK © 2019

%d blogerům se to líbí: