Recenze: Národní třída adaptuje úspěšnou knihu bez větších kompromisů

Jen pár týdnů před třicetiletým výročím od Sametové revoluce přichází do kin Národní třída, jejíž filmovou podobu zpracoval režisér a scenárista Štěpán Altrichter společně s autorem knižní předlohy Jaroslavem Rudišem. V roce 2014 Altrichter debutoval filmem Schmitke, a Národní třída je tak jeho druhý celovečerní film, který opět vznikal v česko-německé koprodukci.

Film Národní třída doznal oproti knize několik změn a hlavní esence smutnokrásného a potemnělého příběhu někde na pomezí reality a snu i se všemi poctivými vulgarismy trochu kulhá prost některých jemnějších vrstev knižní předlohy.
Příběh vypráví o životě brzkého padesátníka Vandama, který vyrůstal na sídlišti a tam taky zůstal. V místní hospodě jménem Severka ho jeho kamarád Mrazák rád nazývá národním hrdinou a jeho se to spíš dotýká, než že by se nad tím přihlouple čepýřil. Snad to byl totiž právě on, kdo 17. listopadu 1989 dal první ránu a dal věci do pohybu…

Nic to nemění na skutečnosti, že teď je životem zklamaný. Rád ale nosí masku drsného chlapáka a tvrdí, že už je poučený. A asi i je, v něčem. Lekcí dostal od života spoustu. Považovat ho za dobráka jde ale jenom stěží. Tak by se na něj mohla dívat snad jenom výčepní a majitelka hospody Lucka, kterou Vandam obdivuje způsobem sobě vlastním. Vandam má v sobě zakódováno, že jedinou cestou ke spravedlnosti, je poctivá ruční práce. Levačkou připravit, pravačkou udeřit. Často a rád taky z balkonu svého panelového bytu melancholicky pozoruje les, místo pro něj mystické a fascinující skoro stejně jako Bermudský trojúhelník. A možná, že kouká i skrz něj, někam dál a sní. Stává na balkóně stejně jako jeho otec. Dostal tohle zvláštní dědictví. Poučovat ale otcovsky může jenom svého mladičkého kolegu Psychouna, a rád se tak rád realizuje a nutí ho dělat kliky.

Hlavní roli svěřil režisér snímku herci Dejvického divadla Hynku Čermákovi, který už Národní třídu skvěle načetl jako audioknihu. I když se Altrichter jeho obsazení do filmu obával, nakonec se tak stalo, a je to dobře. Skvělá je i Kateřina Janečková jako Lucka nebo Jan Cina jako zmíněný Psychoun. V menších rolích se před kamerou objevil také Václav Neužil, Jiří Langmajer a další.

Kameramanem Altrichterova předchozího filmu i Národní třídy je rumunský režisér Cristian Pirjol. A je to právě on, kdo dokázal pozvednout vyznění příběhu o několik levelů. Používá různé perspektivy a dovede vytvořit tajemnou a skoro snovou atmosféru zdánlivě jednoduchým způsobem.

Zásadním způsobem se na Národní třídě podepsal také soundtrack. Americké originály black music ze šedesátek vystřídá krásná Pergolesiho Stabat Mater Dolorosa nebo autorské skladby Reentkeho Dirkse a Clemense Poetzsche, kteří hrají na akustickou kytaru a klavír. Společně se závěrečnými titulky pak zní skladba Vlci u dveří od kapely Umakart, která byla pro Jaroslava Rudiše velkou inspirací už při psaní knihy.

Oproti ní je ale filmová podoba příběhu posazena do humornějšího tónu. Nejspíš proto, aby byla konzumovatelnější pro diváka.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon © 2019