Abstinent: Debut pro Vignera, hlavní role pro Trojana (rozhovor)

První hlavní role pro mladého herce Josefa Trojana a první celovečerní snímek pro režiséra Davida Vignera. To je nový psychologický film Abstinent. Premiéru má už tento čtvrtek 31. října. Přináší těžké téma – devatenáctiletý Adam (Trojan) se v něm potýká s alkoholismem. Taková role se těžko hraje v kterémkoliv věku, natož pak, když je herec na prahu dospělosti. S oběma tvůrci jsme si povídali hned po slavnostní premiéře filmu.

Abstinent – režisér David Vigner s Josefem Trojanem na place filmu Abstinent

Davide, všimla jsem si, že i ve vaší středometrážní tvorbě vás oslovovala sociální témata. Proč jste si tentokrát vybral příběh o alkoholismu u mladých lidí?

To je těžká otázka hned na začátek… Ale asi takhle – mám rád komplikované postavy, i proto, že i divák je musí rozklíčovávat delší dobu. Sice to pro některé lidi může být zdlouhavé, ale pro mě osobně je to důležitý proces, který může leccos ujasnit nebo nastartovat jiné uvažování. Na samém začátku úvah o tomto filmu stál příběh jedné paní, která mi na besedě po mém předchozím středometrážním snímku o domácím násilí, vyprávěla, že má doma šestnáctiletého alkoholika. Já už jsem téma alkoholismu kdysi zkoumal, ale úplně jsem tehdy ještě nevěděl, jak s ním naložit, a taky jsem neměl toho správného herce. Tenhle příběh zoufalé mámy byl ale tak silným impulsem, že jsem se k tomu přemýšlení o filmu zase vrátil. Postupně se pak na sebe začalo všechno ostatní tak nějak nabalovat, včetně postavy skutečného terapeuta Jana Jílka, který už dneska bohužel nežije, až po Petra a jeho píseň, která běží v závěru snímku.

A co vás, pánové, pak vzájemně přesvědčilo o tom, že by bylo fajn spolupracovat?

Josef: Tak já začnu… Mě David kontaktoval několikrát. Já jsem si to pak všechno zpětně přečetl na různých platformách a cítil jsem velký stud z toho, jak ke mně David přistupoval. Rozhodující pro mě byl tehdy ale scénář, ten jsem četl, ještě když jsem Davida osobně neznal. Dneska bych vám řekl, že by pro mě bylo rozhodující hlavně to, že ten film točí David. Ta role samotná by byla obrovská výzva pro kohokoliv, ale hrát ho, když jste takhle mladý a sám ještě dost nezkušený a neukotvený, bylo opravdu náročné. Ale zároveň se mi líbilo, že to bude role kluka, který ač je zmatený, alespoň trochu tuší, že je s ním něco v nepořádku.

David: Věděl, že na tenhle formát potřebuju výrazného hezkého člověka, a to se podařilo. Já jsem ho jednoho večera viděl seděl v Show Jana Krause a moc líbilo, jak reagoval na jeho otázky. Okamžitě jsem v něm tehdy viděl postavu Adama. Měl jsem ale hroznou trému, když jsem se pak Josefa pokoušel zkontaktovat. Nejprve jsem to zkoušel přes tvoji tetu…

Josef: Ano, to je fakt… David na to šel z takových zákoutí, to jsem docela koukal!

David: Já jsem na Barrandově potkával totiž tvého strýčka Ondřeje Trojana, a tak jsem to zkusil přes jeho mediální servis, tedy tvou tetu Barbaru Trojanovou. Dostal jsem tehdy jednoduchou odpověď, kde stálo, že mám oslovit Josefovu maminku Kláru Pollertovou-Trojanovou. A to se pak povedlo. Hlavně jsem si ale uvědomoval důležitou věc, tobě bylo tehdy asi sedmnáct…

Josef: Dokonce šestnáct, Davide. Šestnáctiny jsem tehdy dokonce slavil přímo na place!

David: No, jo, máš pravdu! Uvědomoval jsem si tehdy, před jak náročný úkol tě stavím. Ty jsi mě ale překvapil svou zodpovědností.

Davide, vy jste po Josefovi nechtěl, aby se na roli připravoval úplně klasickou a asi celkem očekávanou cestou…

Ano, v okamžiku, kdy mě napadlo, že je to ten správný člověk, tak jsem si byl jistý, že to prostě zvládne. Pak už bylo jenom důležité, co si tam on sám přidá ze svých osobních zkušeností, které měl i neměl, a tu figuru nějak ztvární. Já jako režisér jsem musel jenom říct, jestli je to moc nebo ne. U Josefa je ale výborné, že to nikdy nebylo moc… Vždycky přišel na natáčení skvěle připravený. A to zmiňuju hlavně proto, že řada mladých lidí z branže je dneska dost drzá a ignoruje mnohdy celý systém natáčení. Ti, kteří naopak spolupracují, jsou pak těmi opravdovými hráči, vlastně spoluhráči.

Josefe, nelekl jste se, že vám David dal najednou takovou obrovskou zodpovědnost a zároveň volnost v roli?

To jsem se tedy lekl! Vůbec jsem nejdřív nevěděl, do jakých vod mám zabrousit, protože najít si předobraz devatenáctiletého alkoholika je dost těžké. Snažil jsem se proto hledat alespoň mezi vrstevníky, kteří mají alkohol a zábavu, která přijde po něm, hodně rádi, což jim nijak nezazlívám, ale já osobně jsem v tomhle trošku taková fosílie.

Část natáčení pak ale přímo v léčebně probíhala. Tam už se tomu kontaktu s klienty vyhnout nedalo. Těžil jste, Josefe, i pak z těch zkušeností ještě pro roli?

To už jsme točili, to už ne. Ale to prostředí na mě působilo velice zvláštně – na jednu stranu velmi smutně, ale pak jsem to taky vnímal jako takovou stanici lidí, kteří tam potřebují na určitou dobu zajet a pak ji zase opustit a že těm, co jsou na dně, dává možnost restartu.  Bylo tam spousta zajímavých typů lidí a spíš, než že bych se inspiroval, nechal jsem se inspirovat tou atmosférou.

Nakonec mi, Davide, ještě povězte, jak to bylo vlastně s tou titulní písní Kvit, kterou k filmu složil Petr Harazin?

Letos na jaře jsem si na Facebooku úplně náhodou přečetl jeho zpověď, kde napsal, že nastupuje na protialkoholní léčení. Celé mi to začalo ve spojení s mým filmem dávat smysl, a tak jsem se za ním rozjel do Opavy. Viděli jsme se tehdy po deseti letech. Kdysi jsme spolu totiž už spolupracovali, a už tehdy byli kluci z kapely Nebe profíci. Petrovi jsem tedy nabídl, jestli by to téma z vlastní zkušenosti nechtěl propagovat a mluvit o něm. On s tím souhlasil. Měl dokonce už rozepsanou jednu písničku. Následně jsem mu poslal i trailer k Abstinentovi a on mi v podstatě obratem poslal už dopsanou celou písničku, která měla velice silný text. Jen mě mrzí, že tu písničku nehrají rádia. Klukům z Nebe bych to přál.

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2019

%d blogerům se to líbí: