Recenze: Joker jde proti komiksovým konvencím, Joaquin Phoenix pro Oscara

V komiksových světech patří Joker mezi nejznámější padouchy. Ve světě Batmana je pak tím nejproslulejším. Po vzoru Jacka Nicholsona či Heatha Ledgera si tentokrát na svůj obličej maluje klaunský úsměv Joaquin Phoenix. Jokera, jenž se svým zpracováním na míle vzdaluje klasickým komiksovým blockbusterům, předchází kontroverzní pověst. Znepokojivé elementy snímku jsou však právě tím, co film odlišuje od ostatních zástupců komiksového žánru.

V případě Jokera není potřeba nikterak zacházet do detailů zápletky, jelikož většina filmových diváků se s ním jedním či oním způsobem již někdy setkala nebo o něm minimálně slyšela. Celkově vzato se jednoduše jedná o zrod eponymní záporné postavy. První nadšené recenze kritiků z filmového festivalu v Cannes, kde měl Joker nejen svou premiéru, ale zároveň si i uzurpoval hlavní cenu, opěvovaly snímek jako revoluci či přímo redefinici komiksového žánru. Ač je tato chvála pochopitelná a do jisté místy ospravedlnitelná, nelze se ubránit dojmu, že se jednalo spíše o hyperbolické výkřiky.

Problém nastává už jen v tom, že Joker ve své podstatě ani není komiksovým filmem. Je sice založen na dobře známé komiksové postavě, odehrává se v Gotham City a odkazuje na postavu Bruce Wayna, primárně se však jedná o charakterovou studii jedné narušené mysli, která se skrývá pod klaunským make-upem. Kdyby na sebe vzala jakoukoliv jinou masku a kostým, nebyl by v tom až tak velký rozdíl. To rozhodně není míněno jako negativní výtka; ba naopak film tak má univerzálnější podtext. Zkoumání charakteru sice není v rámci žánru novinkou, ovšem v tomto rozsahu je událostí spíše nevídanou. Joker tak sice nemění žánr nadobro, ale chytře ho osvěžuje.

Snímek jde skutečně do hloubky především v rámci pitvání psychiky hlavní postavy. Joaquin Phoenix, kvůli jehož intenzitě na filmovém plátně i mimo něj mainstreamový Hollywood netuší, co si s ním počít, je pro roli Jokera naprosto trefnou volbou. Chtě nechtě se nedá vyhnout srovnání s Jokerem Heatha Ledgera, přičemž Phoenix se Ledgerovi podobá spíše po fyzické stránce, např. umaštěnými nazelenalými vlasy či zanedbaným zevnějškem. Po emoční stránce se možná ještě překrývají maniakálními tendencemi, nicméně Phoenixe odlišuje všudypřítomný smutek, kterým vyplnil svou interpretaci této postavy. Film mapuje progresi neléčené psychické poruchy, což Phoenixovi poskytuje obrovský prostor k herecky heroickému výkonu. Dle očekávání je Phoenix fascinující. I přes plně využitý potenciál fyzické a psychické náročnosti role Jokera však Phoenix nikdy nesklouzne k tomu, aby se opájel sám sebou. Z jeho kreace tak nikdy nevznikne karikatura.

Nejpůsobivější pasáže snímku tvoří záběry, kdy kamera tančí kolem na kost vyhublého a podivně tančícího Jokera. V tu chvíli se jedná o párový tanec s Jokerem na jedné a kamerou na druhé straně. Tyto poetické vsuvky působivě balancují mezi pochopením jinakosti Jokera a zobrazením jeho duševní nevyrovnanosti. Dalším příkladem perfektní vyváženosti je pak Jokerův smích, který v rámci vteřin přeskakuje z chechtání v kvílení a zanechává pocit nepříjemné nejistoty. I kdyby snad byl děj filmu předvídatelný, Phoenix stejně jako Jokerův smích drží diváky pevně v sevření a ani náznakem nedá najevo, co nám předvede v další minutě.

Pokud by se měl Joker přirovnat k jinému komiksovému filmu, blížil by se nejspíše Temnému rytíři. Důvodem není to, že se v obou filmech objevuje postava Jokera, nýbrž fakt, že snímky spojuje temná atmosféra a realistický přístup k ústředním tématům včetně zobrazení násilí. Před svou premiérou byl Joker nařčen z oslavy, ba přímo podněcování násilí, což ale ukazuje na nepochopení ze strany diváků a v žádném případě filmových tvůrců. Co se násilí týče, Joker může být místy až nepříjemně explicitní a svou gradací značně znepokojivý, nicméně pokud je zrod zla vyveden v realistickém tónu, zaslouží si nebo de facto vyžaduje takové zacházení. Fakt, že se film zdráhá doslovného odsouzení a nechává prostor divákům na to, aby si sami interpretovali vývoj děje a hlavní postavy, je přesně to, za co by měl film oslavován a ne osočován.

Právě nejednoznačnost, nebo chcete-li kontroverze, tématu je tou nejsilnější a nejlepší částí filmu. Joker nutí k zamyšlení a podněcuje debatu, což je mnohem více, než o čem by se mohlo většině komiksových filmů jen zdát. Joker se do dějin zapíše i jako první komiksový film, co vyhrál hlavní cenu na festivalu v Cannes. Přestože se tento snímek neobejde bez kazu, je potřeba si ho a jemu podobných vážit, jelikož pomáhají prolomit hranice toho, co (komiksový) film dokáže a jakým tématům se věnuje. Joker prolomil hranici svým vítězstvím mezi jinak artovými filmy, a i když se mu to samé nepovedlo v rámci žánru samotného, alespoň onu hranici posunul.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical Entertainment, Totalfilm.cz © 2019