Historie a současnost íránského filmu s odbornicí Nacim Pak-Shiraz (rozhovor)

V neděli večer skončila pražská část už 9. ročníku filmového festivalu ÍRÁN:CI. V letošní porotě, která vybírala z více jak dvou desítek filmů, zasedla také Nacim Pak – Shiraz, která je vedoucí katedry Islámských a blízkovýchodních studií na Univerzitě v Edinburghu a přednáší na katedře Filmových a perských studií. Setkaly jsme se spolu před projekcí jednoho ze snímků v kině Bio Oko, abychom si povídaly nejenom o historii íránské kinematografie a o tom, čím se vlastně vyznačuje. Dotkly jsme se i tamějších restrikcí, které nastavuje íránským filmařům Ministerstvo kultury i  současných trendů filmového průmyslu této země.

Nacim Pak Shiraz

Český filmový divák nemá mimo festivaly moc možností setkat se během roku s íránskou kinematografií. Proto by bylo na začátek našeho povídání dobré, kdybyste ji mohla všeobecněji definovat a zmínit třeba některá její důležitá témata.

Takovou otázku dostávám docela často a musím říct, že je obtížné na ni odpovědět. Speciálně těch aspektů, které z íránské kinematografie vyplývají, je mnoho. To, co vzbudilo mezinárodní zájem o tuto kinematografii, byla určitě přítomnost lyrické poetičnosti a poetického realismu. Příběhy mohou být na první pohled velice jednoduché, většinou v nich je jenom několik málo postav ve specifickém kontextu. Navzdory tomu ale nezáleží na tom, odkud divák pochází – vždycky se s příběhem dokáže ztotožnit. To je specifičnost, která íránské filmové příběhy odlišuje od mnoha jiných světových kinematografií, a dokonce i těch, které pochází od blízkých sousedů. Určitý podíl na tom má také obraz země a její společnosti, která je neustále omezována, což vytváří velice specifické prostředí a atmosféru. Když se pak dostanete k íránským snímkům, které vznikají mimo Írán, je to jako se znovu nadechnout čerstvého vzduchu. Filmy, které vznikají přímo v Íránu, mají určitý politický podtext, kterému se většina tvůrců nechce a vlastně z podstaty věci ani nemůže vyhnout.  Můžu říct, že jedním z charakteristických znaků těchto filmů je také extrémní osamělost.

Takový aspekt je univerzálním jazykem pro celý svět…

Přesně tak. Ale i íránská kinematografie začíná být stále rozmanitější ve svých formách a námětech. Je to přirozený vývoj. Íránští tvůrci, kteří žijí mimo zemi točí občas i nejrůznější lehce přihlouplé komedie nebo melodramata. Tvorba těch, kteří žijí v Íránu, je striktně kontrolována tamějším Ministerstvem kultury. To uděluje několik povolení. Začíná to schválením scénáře, pokračuje povolením k natáčení, posléze povolením promítání, které je často ještě specificky ohraničeno tím, kdo film může vidět. To všechno vede k tomu, že tvůrci snímků pracují především s metaforou, mnohé záležitosti příběhů jsou symbolické. Není možné, aby si dovolili hovořit otevřeně o mnohých specifických problémech. Íránské snímky nejsou ty, které by chtěly „servírovat“ odpovědi na otázky jako je to běžné u velkých amerických filmových trháků. Ony otázky pouze kladou, a tak divák, který opouští kino po zhlédnutí nějakého „čistokrevného“ iránského snímku, je většinou zahlcen otázkami a zároveň je odkázán k tomu, aby přemýšlel nad jejich odpověďmi. Všechno to se děje ale s plným respektem k divákovi. Ten se totiž za předpokladu určitého stupně inteligence stává během sledování filmového příběhu jeho plnohodnotnou součástí.

Nacim Pak – Shiraz na závěrečném ceremoniálu pražské části festivalu

Velkým mezníkem v íránské kinematografii je určitě tvorba oscarového íránského režiséra Asghara Farhadiho…

Ano, to bezpochyby je. Existuje také mnoho tvůrců, kteří se ho snažili a snaží určitým způsobem napodobovat, ale neslaví takové úspěchy jako on. Právě jeho snímky se zakládají na výrazně jednoduchém příběhu.

Co je ještě pro íránskou kinematografii signifikantní?

Ještě před revolucí v Íránu, existovala určitá obsese a úzkostlivé sledování toho, jak je Írán ve filmu prezentován. Probíhal velmi podrobný monitoring toho, co se může vlastně v příběhu stát. Třeba postava krále nikdy nesměla ve filmu zemřít. Navíc, bavíme-li se o 70. letech, probíhaly ve filmu restrikce zejména skrze dabing. Představte si třeba, že místo, aby bylo podle pravdy řečeno, že určitá postava je „nevěrná žena“, bylo místo toho použito třeba slovo „snoubenka“. Všechno, co mohlo navenek působit jako nějaký problém, se řešilo takto. Vlastně paradoxně díky cenzuře byli tvůrci mnohem vynalézavější a kreativnější ve svém uměleckém projevu a způsobu vyprávění. Íránský film se tedy zaobíral opravdu různými problémy a tématy jako je homosexualita nebo sexuální touhy, ale chtělo to vnímavého a inteligentního diváka, aby všechno dokázal ve filmu rozklíčovat. Posun nastal u snímků, které v 80. a 90. letech spadaly do kolonky „s venkovskou tématikou“. Tehdy se příběhy točily zejména kolem dětských charakterů. To se ale začalo měnit. Ke slovu se začalo dostávat městské prostředí a snímky se stále více soustředily na problémy dospělých.

Nacim Pak – Shiraz

Jak je dneska íránský film financován, když se budeme bavit filmech těch, kteří tvoří doma v Íránu?

Filmy jsou financovány buď státem, anebo ze soukromých zdrojů. Po revoluci se země rozhodla, že si nepřeje produkci jakýchkoliv zahraničních snímků. Domácí tvůrci se najednou ocitli v pozici, kdy se „neprali“ o diváckou přízeň s velkofilmy zvenku. Zároveň ale vzniklo určité vakuum i ze strany íránských filmů, protože ty byly považovány za morálně zdeformované. To byla živná půda, pro nové podněty. Ke slovu se také začaly dostávat ženy a mnohé začaly studovat vysoké školy. Od devadesátých let až doposud pak začaly vznikat koprodukční snímky. V posledních dvaceti letech je v íránské kinematografii k vidění také mnoho nezávislých investorů. Samozřejmě je tu také poptávka a nabídka digitální filmařiny, což nevyžaduje zásadně zvláštní vybavení. A hlavně je takto možné natáčet i tajně skrytou kamerou, což dává zase nové možnosti tvůrcům.

Diváci 9. ročníku festivalu IRÁN:CI

Tady v Praze jste se zúčastnila také diskuze, kterou ve spolupráci s festivalem pořádala Univerzita Karlova. Tématem bylo to, jak íránská filmová tvorba reflektuje tamější společnost. Dostala jste od účastníků nějakou zajímavou otázku, která vás překvapila?

To musím trošku popřemýšlet…. Víte, jsem dlouhá léta lektorkou na vysoké škole a nechci, aby to teď znělo nějak pompézně, ale otázky studentů nebo těch, se kterými diskutuji, se vesměs určitým způsobem opakují. Jediné, co bych mohla zmínit, je snad překvapení těch, kteří od íránských filmů čekali, že se budou zaobírat a zobrazovat především náboženská témata nebo rozpor například s křesťanstvím. To je milná představa. Řeší se vlastně úplně normální věci, se kterými se může ztotožnit kdokoliv a odkudkoliv.

Přicestovala jste, abyste se stala jedním z letošních porotců festivalu. Vzhledem k tomu, že máte zkušenosti s pořádáním podobných událostí ve Skotsku i mimo něj, zajímalo by mě, jak hodnotíte zdejší akci a jak jste spokojena s výběrem snímků?

Pražský festival je velice pěkný model. Co se výběru snímku týká, jsou si všechny filmy až trochu moc podobné. Přála bych si tu vidět větší rozptyl v tématech a ve zpracování. Také je skvělé, že akce roste a v určité míře je možné festival navštívit i v dalších českých a slovenských městech. A co mě velice překvapilo, je zájem českých diváků o tento festival. Ti se na něj rádi vrací a svůj čas věnují pochopení naprosto odlišné kultury, a ještě s velkým nadšením. Toho si velmi vážím!

Festival pokračuje do konce ledna v Brně, Bratislavě a Košicích.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Irán:ci © 2020

%d blogerům se to líbí: