Vlastina Svátková: Mnohé ženy se v našem filmu najdou, prožila jsem něco podobného

Mladá talentovaná Elizabeth rezignuje na úspěšnou kariéru baletky kvůli osudové lásce. Muž jejího srdce má však dvojí tvář, a tak Elizabeth v jediném okamžiku ztratí úplně vše, na čem jí v životě záleželo. Co se však zdálo být koncem, může se stát novým začátkem. Ve filmu Můj příběh, který právě vstoupil do kin, je k vidění řada známých českých herců. Hlavní roli hraje Vlastina Svátková, další obsazení tvoří Vilma Cibulková, Saša Rašilov, Pavel Kříž, Tereza Kostková, Nela Boudová, Zuzana Norisová, Alžběta Stanková,  Jaromír Nosek, Milan Kňažko, Martin Stránský nebo Roman Vojtek. O své roli a filmu se v následujícím rozhovoru rozpovídala představitelka hlavní role Vlastina Svátková.

Můj příběh (foto: Falcon)

Eli je povoláním baletka, musela jste projít nějakou speciální přípravou?

Ano. Mám ráda, když role vyžaduje něco navíc, nejen to, co běžně děláme a umíme. Byly role, u nichž jsem se učila hrát violoncello nebo jsem zpívala operu a tady to zase bylo o tanci, o baletu. Nejsem žádná baletka, ani bych neřekla, že nějaká extra velká tanečnice, takže to byla výzva. Chodila jsem na baletní přípravu, a když mi přišlo, že už mi to jde, že to umím, vždycky jsem viděla převrácené oči, jakože to bylo hrozné. Když jsme točili v divadle a zase jsem viděla to samé, tak jsem se úplně rozčílila a řekla jsem, ať mi alespoň někdo zatleská, pochválí mě, protože se tu nedá pracovat.

Kromě baletu jste musela zvládnout i golf?

Golf jsem si jednou vyzkoušela v Thajsku s bývalým manželem, od té doby nic, a tady jsem měla zahrát, že jsem se ho naučila, že ho na určité úrovni hraju. Zkusili jsme záběr s tím, že pak ve střihu pošle míček do jamky někdo jiný, ale mně to najednou šlo. Málem  jsem vyprskla smíchy během ostré klapky, jak jsem to tam několikrát poslala úplně suverénně. Asi mám skrytý talent… Golf byl z mého pohledu stoprocentně lepší než balet.

Díky baletu a golfu pozná Eli dva osudové muže, které i zahráli Saša Rašilov a Pavel Kříž?

Nemůžu úplně prozradit jejich charaktery, ale myslím, že každý z nich je i v reálném životě úplně jiný a samozřejmě hrají protiklady i v tom filmu. I když i ten hodný muž se pak ukáže, že není úplně a stoprocentně hodný, což je dobře, protože kdo je. S Pavlem Křížem jsme se nakonec tak strašně nasmáli, že už jsem ani nevěděla, že točíme, hrajeme. Všechno bylo tak přirozené, Pavel je fakt fajn člověk.

A co třeba ženské herecké partnerky?

S Vilmou se mi hrálo strašně dobře a byl to takový zvláštní vztah na place. Vilma je hrozně hodná, hrozně milá ženská. Hraje moji tetu, která mě neustále do něčeho tlačí, nenechá mi prostor, abych si smutek nebo depresi odžila, pořád mě vyzývá: pojď něco dělat, pojď se smát, pojď se bavit, což člověka vlastně vnitřně štve. Evokovala mi někoho z mé rodiny (smích) a vlastně to hrozně napomohlo reakcím na place. Při jedné scéně, myslím, že na ni do konce života nezapomenu, zase na mě tlačila, abych se sebou něco dělala a já jsem řekla: „Už mě nech bejt“. A opravdu jsem to říkala tak, že jsem se při tom sesypala. A tak se zavelelo: konec, jdeme na oběd!  Pak jsem půl hodiny v kuse brečela a Vilma raději odešla pryč. Nikdy jsem nezažila takový stav emocí, kdy pláčete, víte, že pro to nemáte zásadní důvod, ale nemůžete to zastavit. Jako by se něco odblokovalo, odšpuntovalo na základě jedné herecké scény, kterou jsme tam zahrály.

Zmínila jste, že máte s hlavní postavou  hodně společného?

Je pravda, že jsem ve svém životě prožila něco podobného a myslím, že hodně žen se v tom příběhu najde. Ať je to třeba to, že se musíme napít alkoholu, aby se nám ulevilo, nebo že už nemůžeme dál, protože jsme na úplném dně nebo ztráta blízkého člověka i to, že jsme ani neměli blízkého člověka, jako je máma nebo táta, nebo  blízký člověk nefungoval,  nedokázal si vytvořit vztah k  dceři, všechno tohle v tom příběhu nacházíme. A pak je tam rovina partnerů. Hodně žen asi mělo někdy partnera, který nebyl úplně ideální, ale právě díky vztahu, který nebyl ideální, a možná v něm došlo i k nějakému fyzickému či psychickému násilí, si  uvědomily svoji hodnotu, odrazily se od takového vztahu a pochopily, že tohle už nikdy nechtějí zažít. Vztah s manipulátorem může vypadat ideálně, protože  většinou působí dost neodolatelně a hrozně nás chce, hrozně nás miluje a některé ženy, mezi které patřím i já, tu lásku moc potřebují. A tak když přijde muž a řekne, jak jsem úžasná a skvělá, a jak mě strašně miluje, tak mě samozřejmě lapí do svých sítí. Mně už se to dnes nestane, ale  když jsem byla mladší, tak to bylo velice jednoduché.

Můj příběh

Velkou část natáčení jste musela procházet náročným líčením…

Speciální maska mi zabírala půlku obličeje, pak i krk a v podstatě půlku těla, podle toho, co se točilo. A tady jsem narazila na svůj problém z dřívějška. Mám hodně citlivou pleť a několikrát se mi stalo, že během natáčení mi make-up nebo nějaké složky v něm způsobily dermatitidu a nemohla jsem třeba půl roku natáčet, takže jsem si začala dávat velký pozor, co na sebe dávám. Tady to byla speciální fix maska, která se lepí lepidlem, domalovává lihovými barvami a odstraňuje rozpouštědlem. Po make-up testu jsem měla velké popálené fleky, a tak jsem si říkala, že buď odstoupím od role, anebo se to bude muset nějak vyřešit. Byly jsme v docela těžké situaci i s maskérkou Andělou, která byla také pod tlakem toho, že musí vytvořit masku, která mi nezničí pleť. Nakonec jsme to zvládly dobře, s mojí pletí se nic nestalo a maska ve finále vypadá uvěřitelně. Nakonec jsem si na ni úplně zvykla, nesundávala se ani během dne. Ve Zlíně, kde se točilo, jsem měla oblíbenou restauraci, kam jsme chodili na oběd a já šla prostě s maskou, s tou popáleninou až na krk a normálně jsem zapomněla, že ji mám. Vstoupila jsem a lidé přestali jíst, ohlíželi se po mně a já říkám: „Máte nějaký volný stůl?“ Číšník na mě kouknul a beze slova odešel, a mně došlo, jak těžké to mají lidé, nejenom ženy ale i muži, kteří mají na tváři popáleniny, jizvy nebo nějaké zranění. Jak je pro ně těžké běžně chodit po ulici bez toho, aby vnímali pohledy lidí nebo dětí, které jak jsou spontánní, tak hned ukazují prstem a třeba se bojí. O tomhle by se mělo mluvit a je dobře, že i toto film přibližuje. Jak se tito lidé cítí, když s  opravdovou popáleninou musí fungovat v reálném životě.

Co je pro vás hlavním poselstvím filmu Můj příběh směrem k divákům?

Myslím, že tenhle film je stoprocentně určený pro ženy. Žena častokrát musí přijít na to, kdo je a naučit se mít sama sebe ráda a vytvořit si hranice To je důležitá věc, na kterou ženy zapomínají a učí se to třeba až ve třiceti, ve čtyřiceti. Vytvořit si hranici, umět říct ne nebo nechci, tohle dělat nebudu. Pro ženy je to těžší, než pro muže, oni mají agresivní, bojovnou energii. Naopak častokrát říkají ne, i když by nemuseli. Ale my ženy se to musíme naučit a tenhle film je podle mě hodně o tom, jak si nastavit vlastní hranice, jak umět odejít ve správný moment, jak pochopit vlastní hodnotu a najít štěstí mimo vztah. Častokrát se identifikujeme se vztahem a partnerem a zapomínáme na to, co chceme my a kdo opravdu jsme. My ženy. Já jsem se hranice naučila vytýčit až nedávno, vlastně jsem ani nevěděla, co to znamená mít hranice. A je pravda, že se to ještě pořád učím a budu se to dlouho učit. Když řeknete najednou někomu ne, i když jste celý život říkala ano, tak lidé začnou koukat, co se to děje a někteří se urazí, někteří se naštvou a odejdou. Ale zase se vám hodně pročistí okolí, a to je dobře.

-red-
zdroj: U. Donátová
foto/video: Falcon © 2020

%d blogerům se to líbí: