Po pěti letech scenárista, režisér a producent Slávek Horák uvedl do kin svůj druhý celovečerní snímek Havel. Scénář k němu stejně jako u Domácí péče napsal společně s Rudolfem Suchánkem a vypráví příběh inspirovaný disidentskými roky života prvního porevolučního prezidenta Václava Havla.
Slávek Horák
Proč jste si pro váš film vybral disidentská léta Václava Havla a děj filmu skončí sametovou revolucí? Souviselo to natáčení nějak s jejími oslavami minulý rok?
Náhodně se nám sešlo, že jsme měli poslední natáčecí den 17. listopadu, kdy jsme točili na balkóně Melantrichu závěrečnou scénu. Ale taky to mělo své praktické důvody, protože jsme do závěrečné scény potřebovali Václavák plný lidí. Ne všechno, co jsme ten den natočili se dalo použít, ale něco z toho jsme ve filmu uplatnili. Ale abych neutíkal od vaší otázky… Pro mě léta 1968 – 1989 byly ty nejzajímavější roky jeho života, tak proto. Já moc nejsem potom na ty státnické věci nebo na potkávání celebrit, i když i v tom by se dala najít témata na krásné velké filmy. Ale tohle mě zajímalo víc, přišlo mi to osobně bližší.
Takže vás bavilo to kutání Havlovy osobnosti?
Tak. Je to doba, kdy se formoval. Vždycky mě u filmu zajímá hlavně vývoj hlavního hrdiny. Šel odněkud někam, jak se tam dostal, co ho k tomu vedl. Mám pocit, že v tom prezidentském období to už byla zformovaná osobnost. Samozřejmě, že se dál vyvíjel, ale ty skoky už nebyly tak dramatické.
Viktor Dvořák jako Václav Havel
Předpokládám, že příběh jste stavěl pochopitelně také na vztahu s jeho partnerkou Olgou…
Ano, Olga byla naprosto zásadní součástí jeho života. Byla jeho katalyzátor, měřítko, všechno.
Olgu hraje Anna Geislerová. Ta byla jasnou volbou už ve chvíli, kdy jste psal scénář?
Když jsem psal scénář, tak jsem nemyslel na herecké obsazení. Pro psaní jsem měl předobrazy ve skutečných lidech. Věděl jsem, jak Olga Havlová vypadala a znal jsem z rešerší, materiálů a rozhovorů, včetně osobnostních rysů, o což jsem se opíral. V tu chvíli jsem nepotřeboval vědět, kdo ji bude hrát a psát to nějaké herečce na tělo. Když jsem pak ale měl hotový scénář, tak u Olgy se mi to jasně a okamžitě propojilo a byla to tak jediná postava, která byla vyřešená hned. Jen jsem se trochu bál, aby jí Anna chtěl hrát. Ale chtěla.
Anna Geislerová jako Olga Havlová
A jako poslední postava, kterou jste obsadil, byl sám Havel…
Ano, a toho hraje Viktor Dvořák. On byl naprosté zjevení, bylo to neuvěřitelné. Měli jsme asi nějakou pěknou vesmírnou synchronicitu se vším. Viktor nakráčel na casting a všechno bylo jasné! To už jsme nějakou delší dobu hledali a vyzkoušeli jsme si spoustu různých herců. Dokonce jsme se už vzdali i toho, že by se nám podařilo najít někoho, kdo by vypadal jako Václav Havel. Pro mě osobně je stejně důležitější, aby ten herec měl tu potřebnou povahu postavy, než aby se vizuálně podobal svému předobrazu. Myslím si, že se nedá zahrát váhavý intelektuál, pokud by byl herec krutý, výbušný a ostrý. Viktor byl pro roli Havla trefou a předvedl jeho skvělou imitaci. Když jsem se s ním víc bavil a začal ho poznávat, rozhodl jsem se rychle.
Režisér Slávek Horák na place s Annou Geislerovou a Viktorem Dvořákem
A co ráčkování a kouření? To byly asi dvě zásadní věci, které se role Havla dotýkaly…
(smích) Nejen té Havlovy… Jak jsou dneska všichni tak zdraví, tak s tím měli problém. V Německu jsme proto sehnali herbální cigarety z takzvaně neškodných bylinek, žádná marihuana. Herci tak sice pořád vdechovali kouř, ale alespoň bez nikotinu. Ti, kteří byli kuřáci, kouřili svoje cigarety. A co se ráčkování týká, tak to byla věc, kterou jsme ani nechtěli původně moc prosazovat, protože jsme si mysleli, že to bude působit směšně. Ale zrovna Viktorovi to tak šlo a hodně na tom trval. Byl pyšný na to, že kromě té reálné postavy zvládl i imitaci, byla to taková třešnička na dortu. Samozřejmě v devadesátiminutovém filmu mu to občas ujede a není to třeba úplně přesné, ale to je asi detail. Pro mě je ve výsledku autenticita projevu daleko důležitější, než kdyby se to teď snažil předabovat a ztratil výraz jenom proto, aby něco trefil takzvaně správně.
A jako třetí herecká osobnost filmu mě zajímá Martin Hoffman.
To byl taky jeden z těch bezproblémových účastníků. Na casting přišel hned ze začátku a okamžitě se chytil – hned to byl Lanďák (Pavel Landovský, pozn. red.).
Martin Hofmann jako Pavel Landovský
Mluvil jste o scéně na balkóně budovy Melantrichu. Ale co ostatní lokace? Toužili jste dostat se do autentických míst a prostor známých z Havlovy historie?
I když vycházíme z reálných postav a situací, je to fikce, a tak jsme si ta místa museli trošku přetvořit, aby to mělo ty správné dramaturgické záležitosti. Nechtěl jsem natočit ilustraci historických událostí. Chtěl jsem natočit emotivní dramatický film. Z toho důvodu jsme se rozhodli, že se ani nebudeme pokoušet o reálné lokace. Taky není jisté, že bychom je dostali. Neměli jsme opravdového Václava Havla, ale herce, kterého jsme tím pádem chtěli dát do chalupy, která bude vypadat jako Hrádeček a tak podobně. Myslím, že výsledek je věrný. Jako jsme se snažili zachovat podstatu Havlova příběhu, tak jsme usilovali i o ducha místa a správnou atmosféru.
Pro film se muselo udělat veliké množství rešerší. Zajímalo by mě ale, jestli jste do vašeho snímku zakomponovali i nějaké dobové záběry nebo je všechno hrané?
Všechno je hrané. Nic dalšího nepoužíváme. Zvažujeme teď jen, že bychom možná vložili něco do závěrečných titulků. Ale všeobecně jsme chtěli vytvořit film, který bude stát sám na svých vlastních nohou a bude samostatným filmovým útvarem bez ohledu na to, jestli někdo třeba někde v Uruguayi na základní škole Havla zná nebo ne. Chtěli jsme, aby si divák vystačil bez vazby na znalost historického a politického kontextu.
Slávek Horák
Určité postavy snímku prý podlehly autorské licenci. Co přesně to pro váš příběh znamená?
Některé z menších postav určitě. Stalo se nám, že jsme si totiž třeba vymysleli postavu a pak nám někdo říkal, že je to tenhle a tenhle, a zjistili jsme, že taková postava opravdu existovala. Nevědomky jsme se trefili. Taková cesta pozpátku… Když má určitá postava plnit nějakou funkci v příběhu a její veškerý prostor je pět replik a dohromady pět minut ve filmu, tak se občas stane, že se do ní sloučí elementy několika dalších. Jako příklad můžu uvést Chartu 77, na které se podílela spousta lidí. My jsme se nemohli věnovat všem postavám, které se kolem téhle občanské iniciativy pohybovaly, a tak jsme využili téhle možnosti.
Když přišla sametová revoluce, bylo vám čtrnáct let. Měl jste už tehdy povědomí o tom, co se děje a také o tom, kdo je Václav Havel?
Byl jsem tehdy na otrokovickém gymnáziu v prvním ročníku a moc jsem nechápal o co přesně jde. Jenom jsem byl rád, že už konečně komanči vysmahnou. Ve škole jsem byl totiž považován za drzého žáka, který byl trestán za své názory, i když nebyly politické. Prostě jsem nerespektoval autoritu starých straníků, kteří v té škole vládli. Byl jsem pak rád, že se to všechno děje a samozřejmě, že když to celé vedl nějaký pan Havel z Prahy, který mi byl sympatický a který to směřoval k tomu, že se už budeme moci projevovat a pro nás drzé tu teď bude místo, tak se mi to líbilo moc. Teď s odstupem třiceti let to vyústilo až v to, že o něm teď můžu točit film…
Takže radost…
Rozhodně! A hlavně pro nás to byl hrdina, protože to nebyl politik v obleku. Nosil koženou bundu a byl to prostě frajer. (úsměv)
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Eva Kořínková, Totalfilm.cz, Bontonfilm © 2020
