Natáčení s kartáčky mi dodalo režijní sebevědomí, směje se “fotr” Jiří Mádl

Jiří Mádl právě dotočil komedii Deníček moderního fotra, kde ztvárňuje ústřední roli. Ani během jarní karantény nepřestal tvořit, věnoval se přípravám svého třetího filmu Vlny a natočil také minisérii Miluju tě, Pucinko, kterou je stále možné vidět na Mall.tv. Ústředním motivem čtyřdílné love story je komplikovaný vztah dvou zubních kartáčků, Kartího a Pucinky, kteří  nemohou být spolu, ale ani bez sebe, a učí se žít ve světě zasaženém koronavirem.

Momentka z natáčení Deníčku moderního fotra

Filmu ses věnoval nejdříve jako herec, později jako scenárista a režisér. Jaká profese je ti nejbližší a pomáhá ti, že znáš film z různých poloh?

Všechny ty polohy se prolínaj, i když nedokážu přesně říct, čím. Mám dojem, že mi vhled režiséra pomohl některý věci líp chápat a možná jsem teď o něco pokornější a poslušnější herec. Ale nedá se říct, že je mi některá z filmařských profesí bližší, všechny tři, co dělám, mám hrozně rád.

Jak tě napadlo natočit v době celostátní karantény minisérii Miluju tě, Pucinko?

První popud mi dala Monika Kristlová, producentka z Dawson Productions, s níž jsem natočil svůj druhý film Na střeše. Volali jsme si, a došli jsme k tomu, že jako entertainment business bychom se měli pokusit naše pocity nějak předat lidem a potěšit je, i když za těch netradičních podmínek nebylo klasický natáčení možný. Byl jsem v tý době ponořenej do příprav svýho dalšího filmu Vlny, a chtěl si od něj odpočinout, tak jsem začal chodit po bytě a zkoumal, co by mohlo ve filmu z karantény hrát. A zjistil jsem, že kartáčky si vysloveně říkaj o příběh. Kartáčky vypadají trošku jako nějaká postavička, mají hlavu, tělo, jsou v různých barvách a dobře se s nima manipuluje. A protože jsou symbolem intimity a blízkosti, zvolil jsem love story.

Miluju tě Pucinko

Co ti jako tvůrci tedy přineslo toto „obsazení“ neživých předmětů ? Do jisté míry je to omezení, ale nabízí to zároveň i netušené možnosti…

Svět kartáčků mi dovolil pustit z uzdy fantazii. De facto jsem byl neomezenej. Už jenom to, že je v jednom z dílů Miluju tě, Pucinko krátká scéna v balonu. Na normálním natáčení by to bylo tak drahý, že by mi asi produkce řekla: „Hele, když už je to tak nákladný, nemělo by si to tam víc zahrát?“ Takhle jsem uvažovat vůbec nemusel. Všechno tvořily spíš takový „modýlky“ za mini náklady. Mám pocit, že právě až u Pucinky jsem získal nějaký režijní sebevědomí. Měl jsem sice představu o tom, jak budou scény vypadat a dalo by se říct, že jsem v hlavě měl vytvořený takový pomyslný story boardy, ale ne úplně. A třeba bez hotovejch story boardů bych si normálně samozřejmě vůbec nedovolil jít na plac filmu nebo reklamy, protože tam tečou peníze s každou minutou, kterou ztrácíš vymejšlením. U Pucinky jsem to měl všechno v hlavě a dovolil jsem si jít na plac bez nich. Něčim ta práce byla obohacující a něco se tim ve mně pohnulo k lepšímu, byť si myslim, že i tak budu na film chodit se storyboardama.

Probíhal nějaký casting? Co všechno kartáčky musely mít, aby byly adekvátními představiteli hlavních rolí?

Probíhal. Ono se to sice  nezdá, ale některý kartáčky nemaj žádnej výraz! Teda, ten výraz se získá až díky kontextu, že je ten kartáček v nějaký poloze, nějak s ním hýbu nebo tam je určitá replika. Zároveň naše paměť vyzbrojená diváckou zkušeností si tohle všechno přepočítává, a jako by tam ta naše mysl pak ten výraz viděla. U některých kartáčků to ale  nejde. Některý jsou prostě prázdný a výraz nemají. Testoval jsem si to na mobil a zkoušel s nimi různě hrát. Bylo jasný, že ty štětiny nesmí být v zúžených řadách, ale silnější, aby to bylo trochu jako tvar obličeje. A barevně jsem to chtěl taky vyladit. Potřeboval jsem, aby kdykoli, kdy se na obrazovce mihnou, nebo i když je vidíš jen zezadu a neostrý, byly rozpoznatelný, abys viděla, kdo je kdo. Takže bylo důležitý, aby měl každý barvu své tyčky a i štětiněk. A aby to samozřejmě odpovídalo tomu charakteru. Věděl jsem, že tam chci u hlavních představitelů modrou a růžovou pro odlišení kluka a holky.  K té modré jsem chtěl červenou barvu štětin, protože jsem v tom viděl určitou drzost a mladistvost. A u Pucinky jsem potřeboval takovou určitou naivitu „krásné blondýny“,  takový ten stereotyp. Měl jsem štěstí, že mi ty pravé kartáčky pomohla najít producentka Monika Kristlová. Spojila se svou kamarádkou, která se věnuje zubní hygieně ve firmě Profimed. Ta mi sehnala kartáčky přesně podle mých představ. Dostal jsem je ale až jeden den před natáčením.

To je docela krátký čas na to, seznámit se s představiteli hlavních rolí!

To jo, byly to trochu nervy. A já s s nima pak  navíc jednal jak s hercema, i když jsem od každého měl několik exemplářů, protože se prostě během toho všeho některý i zničili.  Několikrát jsem se přistihl, jak říkám “tak jsme ready, pojďme s hercema“ nebo „tahle byla herecky lepší“. Tak se prostě mluví na place. (směje se)

Kolik exemplářů Pucinky a Kartího jsi tedy měl na celé natáčení?

Od každýho čtyři.

To jsem asi čekala větší číslo.

Kartíky  jsme až na jednoho všechny zničili, po konci natáčení byl jeden spálenej, druhej zlomenej a třetí měl uřezanou hlavu, což navíc vzniklo při scéně, která tam ve výsledku ani není… A dvě Pucinky mi zůstaly v obalu. Jednu jsem dal svejm malejm neteřím, které se do toho seriálu úplně zamilovaly, a pak si s ní chvilku hrály.

Foto z natáčení – Jiří Mádl a kameraman Martin Žiaran

Jak se vůbec dá v karanténě natáčet?

Docela to šlo, bylo nás kvůli bezpečí hodně málo. Do bytu jsme se vešli v pořádku, ale v některých lokacích to bylo problematický. Natáčení v koupelně bylo trochu nebezpečný. V jednu chvíli stál můj asistent režie Miro špičkou nohy na vaně, jednou nohou se opíral o hranu umyvadla a já si říkal, že jestli uklouzne, tak se možná zabije. To bylo šílený. A nejhorší pro mě bylo natáčení na podlaze, kdykoli jsem byl s kartáčky na zemi, tak to bolelo. Měl jsem furt zakloněnou hlavu, ležel jsem na břiše… Z natáčení tě většinou bolí různý věci, třeba hlava od soustředění, ale tady mě hlavně bolelo za krkem.

Co bys řekl, že tedy bylo na tomhle natáčení nejnáročnější?

Asi právě tohle lezení po zemi.

Nemáš od natočení tohohle krátkého filmu v koupelně o trochu důvěrnější pocity v kontaktu s hygienickými pomůckami, jako jsou třeba právě kartáčky nebo ústní voda?

Mám, najednou jsou to pro mě postavičky. Kartího jsem nevyhodil, to prostě nešlo. Přemýšlel jsem že bych si ho s Pucinkou snad i zarámoval a vystavil.

Máš vlastně rád animované nebo loutkové filmy? Sleduješ i českou tvorbu v tomhle oboru?

Loutkovejch znám jen málo. Z animovanejch se mi hrozně líbilo Fimfárum a Lichožrouti. Hodně animáků jsem viděl díky svejm dvěma neteřím. A animáky určitě byly i inspirace v případě Miluju tě Pucinko, každej animák má totiž svůj vlastní svět, kterej nějakym způsobem vytěží, ať už je to fórama nebo čímkoli jiným.


Před pár lety jsi absolvoval kurz scenáristiky na New York Film Academy, co všechno ti to dalo?

Dalo mi to hrozně moc, přestože jsem Pojedeme k moři napsal ještě před tím, než jsem tam odjel. Myslím, že bez týhle zkušenosti bych pak už dál nepsal. Nedokázal bych totiž vystopovat, jak jsem ten první scénář napsal, byla to pro mě trochu náhoda…Ty základy, co jsem na New York Film Academy dostal, to, jakým způsobem se v Americe mluví o scenáristice, a kdo mě na tý škole učil, to bylo skvělý. Měl jsem štěstí nejen na učitele, ale i na skupinu spolužáků. S nimi jsem doteď v kontaktu. Kamarád Estonec je výbornej seriálovej autor, kamarád Ital mi poslal včera svůj scénář krátkého válečného filmu, a přeje si, abych s ním točil jako herec.


Pracuješ teď na scénáři svého třetího filmu Vlny, který se se má odehrávat v letech 1967 až 1968 v prostředí redakce mezinárodního života Československého rozhlasu. Proč zrovna „novinářské“ téma?

Novinařinu jsem studoval, a díky tomu jsem na to téma narazil. Dostal jsem tehdy téměř za trest zpracovat pro jeden předmět rozsáhlou knihu Od mikrofonu k posluchačům. O redakci mezinárodního života tam byla jedna krátká kapitola… Ta doba mě fascinuje, hudbou, oblečením. Jsem toho příběhu plnej už deset let. Často za mnou chodí kamarádi a říkají: „Tohle je úplně pro film!“ A já chápu, že kolem nás je spousta zajímavejch historických témat, ale, aby to stálo za to dělat něco tak nákladnýho jako je dobovka,  měla by tam být i nějaká obecná pravda, ne jen pravda ve smyslu, že se to fakt stalo a bylo to docela hustý. Věřim, že příběh Vlny má to něco víc. Mým vzorem pro film Vlny je třeba Argo, Narcos nebo Chalifat.

Jaké máš jako režisér ambice nebo sny?

Chtěl bych hodně točit. Zatím jsem měl velké pauzy a cítím, že je samozřejmě dobrý mít přiměřený přestávky, ale ty velké tomu nesvědčí. Je to jako u sportu, jsi takovej nerozhejbanej. Tak snad budu mít vhodný látky a budu točit co nejvíc.

A teď na chvíli k herectví. V červenci jsi začal točit Deníček moderního fotra. Jak ses na filmovou roli otce těšil a jak jde natáčení?

Moc mě to baví. Po dlouhé době točim s Terezkou Rambou, se kterou jsme kamarádi už roky. Dřív jsme spolu točili skoro pořád, ale teď už dlouho ne. Je to velká příležitost pro režiséra Honzu Haluzu, se kterým jsme se potkali už u  krátkýho filmu První akční hrdina. Myslím, že si rozumíme, líbí se mi, jak je připravenej a užívá si svůj splněnej sen..

Znal jsi blog Dominika Landsmana ještě před přečtením scénáře?

Neznal.


Na jakou roli, kterou jsi herecky ztvárnil, obzvlášť rád vzpomínáš?

Nejplnějším zážitkem pro mě bylo natáčení Konfidenta a Hry. Asi nedokážu přesně popsat čím, ale moc dobře to dopadlo a měl jsem skvělý spolupracovníky…

Jiří Mádl ve filmu Hra

Věnuješ se také charitativním aktivitám, založil jsi ArteFond pro podporu umělecky nadaných dětí z dětských domovů a pěstounských rodin. Prozradíš nám o něm něco více?

Za chvíli tam zrovna jdu! Artefond vznikl proto, že mi došlo, že děti z dětských domovů žijou ve velký nejistotě. Jakmile z něj odejdou, už se o ně nikdo nepostará, a tak si často vybírají takový hodně jistý povolání, aby se uživily. Umění v sobě nese nejistotu, a  ony přichází o tu možnost umění dělat, protože je k tomu málokdo vede, aby je nevedl do ještě většího risku. A umění přichází zase o ně, jsou to lidé s unikátní životní zkušeností… Tak jsem si říkal, že by stálo za to jim nějak pomoct. Spojil jsem se s Janou Merunkovou, která se dlouhodobě věnuje vzdělávání dětí z dětských domovů, a ona mi řekla, že moc podobných iniciativ není. A tak Artefond finančně podporuje různými způsoby nadané děti z dětských domovů. Jedním z prvních byl třeba tanečník, kterej se dostal na soutěž v New Yorku, kam jsme mu zajistili cestu a ubytování. Nebo talentovanýmu muzikantovi jsme koupili trubku, kterou potřeboval, divadelnímu souboru ze Znojma jsme obstarali kostýmy. Teď zrovna jedu předat foťák jednomu klukovi, kterej skvěle fotí a potřebuje lepší. Můj cíl je dostat tyhle děti na vysoké umělecké školy, protože zatím jich tam moc není.

Vladana Brouková, Totalfilm.cz
foto/video: Archiv, CinemArt, Falcon, Pilot Film © 2020

%d blogerům se to líbí: