Recenze: Monumentální thriller Tenet obrací čas naruby

Po dlouhém čekání a několika přesunech premiéry konečně vstupuje do kin Tenet, jedenáctý snímek filmového velikána Christophera Nolana. Jako první blockbuster po kinematografické výluce způsobené světovou pandemií jsme snad ani nemohli doufat v nic lepšího. Tenet je totiž fenomenální.

Zřejmě žádný jiný režisér si nemůže dovolit to, co Christopher Nolan. Nejen že mu filmová studia dávají k dispozici obří rozpočty, ale zároveň mu i nechávají volnou ruku. Jeho filmy tak vždy nesou jeho unikátní rukopis a pyšní se kvalitami, které lze jednoduše nazývat nolanovskými. Mísí unikátní vizi (na mainstreamové poměry nadmíru komplikované příběhy podložené vědeckými fakty a fyzikálními teoriemi) s přístupností blockbusteru. Nolanova posedlost časem navíc hraničí s fetišem. Avšak v momentě, kdy si říkáte, že jeho hrátky s časem už musí nutně v jeho dalším snímku působit vyčpěle, Nolan se vytasí s něčím tak odzbrojujícím jako Tenet. Všechny vaše pochyby se rozplynou a to rovnou během několika prvních minut brilantní úvodní sekvence.

Tenet je svým způsobem špionážní akční thriller. Bezejmenného agenta CIA (v závěrečných titulcích označeného jako „protagonista“) najme tajná organizace, přičemž mu k jeho první misi dá jen dvě indicie – slovo tenet (což v angličtině znamená zásada či princip) a gesto propletených prstů. Protagonista se záhy dozví, že v budoucnosti vznikla technologie, která dokáže zvrátit tok času. Tak jako palindromická nátura slova tenet, které se může číst stejně i pozpátku, i ona tajná technologie dokáže zvrátit děj od následku k příčině. Jediným pojítkem s budoucností je ovšem ruský oligarcha Andrei Sator, jenž obraceč času hodlá využít pro zkázu celého světa.

Takový úvod do světa Tenetu se může zdát poměrně jednoduchý, nicméně celý příběh je o poznání mnohem komplikovanější. Postavy se tu ohánějí frázemi jako reverze času či modifikace entropie. I kdyby vám jednotlivá slova dávala smysl, v záplavě odborných terminologií se nejspíš brzy ztratíte. Když se protagonista snaží pochopit, jak zvrácení času funguje, jedna z postav odvětí: „Nesnažte se to pochopit, pouze to vnímejte.“ Je to zároveň i nápověda pro publikum. Dějově je Tenet natolik komplikovaný, že je velmi obtížné, a na první zhlédnutí prakticky nemožné, přijít na kloub všem souvislostem. Největším paradoxem celého snímku však je, že to vlastně vůbec nevadí. Divák si vystačí s rámcovou představou o tom, co se tak asi zrovna odehrává a jaká část děje může být inverzní. Nepochopení detailů či celých zápletek vůbec nebrání tomu užít si tuto velkolepou zábavu.

Tenet totiž skutečně velkolepý je. Pracuje v podobně monumentálním měřítku jako Nolanovy snímky Počátek a Interstellar. Propracované záběry lokací (ať už pobřeží Amalfi v Itálii nebo noční Bombaj) jsou úchvatné, zatímco akční sekvence jsou bez výjimky dechberoucí. Některé navíc prožijeme hned dvakrát – nejprve v našem světě s naší zažitou představou o časové posloupnosti a podruhé v převráceném pořadí, kdy začnou dávat trochu větší smysl. V Tenetu se totiž nejen střílí z pistolí, ale vystřelené kulky se občas samy vrací do hlavně a zásobníku. Ať už častou změnou lokací, závodu s časem či snahou o záchranu světa má v sobě Tenet něco z posledních Bondovek nebo Mission Impossible. Zapeklitým scénářem ovšem klasickou špionáž a přestřelky povyšuje na mnohem vyšší úroveň.

John David Washington v hlavní roli protagonisty a Robert Pattinson jako jeho nadřízený (či snad pomocník?) jsou naprosto vynikající a minimálně v první půlce navíc oháknutí v několika seriózně šik oblecích. Kdo však z už tak excelentního hereckého ansámblu (Kenneth Branagh, Aaron Taylor-Johnson či Michael Caine v dalším nolanovském cameu) vyčnívá, je Elizabeth Debicki. Její postava psychicky, a později i fyzicky, týrané manželky přináší do jinak chladného, odtažitého filmu emoční náboj a Debicki ji vyplňuje strachem a odhodláním, křehkostí a rezolucí.

Celkově sice Tenet postrádá obdobný citový gravitas jako třeba právě Interstellar nebo Počátek, ale to při jeho mnoha kvalitách vůbec nevadí. Jako ve většině Nolanových snímků se i Tenetem line vědomí osudovosti; ať už je to atmosférou, střihem, dunivým soundtrackem Ludwiga Göranssona, nebo snad magií samotného Nolana, nelze uniknout pocitu, že sledujeme něco zásadního. Nolan z každého svého díla dokáže vytvořit velkou událost a Tenet rozhodně není výjimkou.

Nolan si s myšlenkou na tento film údajně pohrával deset let, přičemž pět let pracoval na scénáři. Nám sice možná dekódování významu a všech vrstev tohoto snímku zabere stejně dlouhou dobu, ale je to oběť, jež se kvůli tak jedinečnému filmu vyplatí. Praví se, že čas nečeká na nikoho. Nolan je ovšem výjimkou.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical Entertainment © 2020