Dnes večer mohou diváci v rámci Festivalu francouzského filmu sledovat nový film francouzské režisérské hvězdy Françoise Ozona Léto 85. Film je k dispozici online na Dafilms.cz od 20:30. Příběh Alexise, který se o prázdninách zamiluje do svého vrstevníka zaujme lehkostí s jakou je vyprávěn i dokonale vykreslenou atmosférou osmdesátých let. Co vedlo režiséra k natočení příběhu, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Léto 85 byl původně román Aidana Chamberse Dance on my Grave.
Četl jsem ho v roce 1985 a naprosto mě nadchnul. Hluboce mě oslovil. Je to hravá a nápaditá kniha. Jsou v ní kresby, výstřižky z novin, mění se v ní vypravěčské úhly pohledu… Tak moc mě bavila, že když jsem začal režírovat krátké filmy, říkal jsem si: Jestli někdy natočím celovečerní film, jako první udělám adaptaci tohohle románu.
A o třicet pět let později…
Až doteď mě nenapadlo ten film natočit. Protože upřímně řečeno, ze všeho nejradši jsem si ho chtěl užít jako divák! Byl jsem přesvědčený, že ho natočí někdo jiný – nějaký americký tvůrce. Ale k mému překvapení k tomu nikdy nedošlo. Když jsem dokončil snímek Chvála Bohu, znovu jsem si ze zvědavosti knihu přečetl a byl jsem v šoku, když jsem si uvědomil, že už jsem řadu z jejích témat vlastně natočil: crossdressing v krátkém filmu Letní šaty nebo v Nové přítelkyni, scénu z márnice v Pod pískem, vztah s profesorem v U nich doma, hřbitov ve filmu Frantz… Tato kniha živila mou představivost, aniž bych si tu souvislost vůbec uvědomoval.
Úplně jsem zapomněl, jak moc román připomíná knihu s výstřižky na památku, což mi samo o sobě připadalo dost filmové. Vzpomněl jsem si také, že když jsem v osmnácti s kamarádem psal první verzi scénáře, zaměřil jsem se jen na milostný příběh a vynechal všechno, co mi v té době přišlo druhotné, například postavy sociální pracovnice, profesora, rodičů, téma judaismu a flashbacky. Nejspíš jsem si tehdy nedokázal se všemi těmi prvky poradit.
Filmy vznikají, když přijde jejich čas. A tento příběh potřeboval, abych vyspěl a věděl, jak ho vyprávět. Nakonec jsem zůstal věrný narativní struktuře románu. Přizpůsobil jsem jeho kulisy francouzskému prostředí a převedl jsem ho do období, kdy jsem knižní předlohu četl poprvé. Film zahrnuje jak obsah knihy, tak moje vzpomínky na její první čtení.
Režisér s hlavními představiteli filmu
Léto 85 je především milostný příběh a teprve pak příběh o lásce mezi dvěma muži.
Držel jsem se románu a ten homosexualitu nijak neproblematizuje, vůbec to v něm není téma, což je krásné a na tu dobu velmi moderní. Alex a David se milují a skutečnost, že jsou to dva kluci, není pro pointu nijak důležitá. Přesně proto bych v době svého dospívání takový film sám rád viděl. Vyobrazení homosexuálů ve filmech z osmdesátých let bylo velmi temné a bolestivé, dokonce ještě před hromadným výskytem AIDS.
Při natáčení snímku pro mě bylo důležité držet se postupů typických pro filmy pro mladé. Natočil jsem tento romantický příběh chlapců naprosto klasickým způsobem, bez ironie, jako univerzální milostný příběh.
Léto 85 mohlo být ságou pro teenagery, ale vy jste původní materiál přetvořil a využil při tom prvek napětí okolo toho, co se skutečně stalo…
V tom je právě velký rozdíl mezi filmem a knihou, v níž od samého začátku víme, co Alex udělal a proč. Nad filmem ta záhada celou dobu visí a objevují se v něm falešná vodítka, aby si diváci mohli představovat různé možnosti. Stejný postup jsem použil při adaptaci-remaku Broken Lullaby (aka Muž, kterého jsem zabil) Ernsta Lubitsche Frantz.
Léto 85 (foto: Aerofilms)
Ztvárnění daného časového období je velmi realistické, až to občas působí, jako bychom sledovali film natočený v osmdesátých letech.
Kulisy jsou realistické, ale pokud jde o kostýmy, osmdesátky jsme trochu zidealizovali. S Pascaline Chavanne jsme se hodně inspirovali americkými filmy z té doby a právě jejich styl jsem chtěl napodobit. Při natáčení filmu jsem myslel na to, jaký jsem býval filmový divák a jaký film bych tehdy chtěl v kině vidět.
A vaše volba točit na filmový pás?
Dnes jsme zvyklí na digitální kinematografii, ale když děláte dobový snímek, natáčení na filmový pás je naprostá nutnost! Tohle rozhodnutí jsem udělal už u snímku Frantz. Byl jsem nadšený, že se vracím k Super 16, formátu, který jsem používal na své první krátké filmy. Líbí se mi ta zrnitost, která je pro tenhle druh filmu typická. Pleť při záběrech z blízka vypadá krásně a smyslně. Takovou jemnost v barvě na digitálu, který má tendence všechno tak trochu slít, nikdy nedosáhnete.
Léto 85 (foto: Aerofilms)
Jak jste postupoval při obsazování páru Alexe a Davida, kteří jsou fyzicky naprosto odlišní?
S výběrem herců jsem začal dost brzy, ještě, než jsem dopsal scénář. Řekl jsem si, že jestli nenajdu ty správné herce, vůbec ten film nebudu dělat.
Velmi rychle jsem narazil na Félixe Lefebvra. Když jsem ho viděl na konkurzu, tu jeho kulatou tvář, dětský úsměv a energii, okamžitě jsem věděl, že to je Alex. Má v očích melancholický pohled, kterým připomíná Rivera Phoenixe, což se k té době i postavě perfektně hodí. Félix je rychlý, bystrý herec, a to bylo pro roli zásadní. Musíme věřit v Alexovu inteligenci a jeho schopnost stát se spisovatelem.
Pak jsem ovšem musel najít Davida. Kontrast mezi ním a Alexem byl důležitý. Chtěl jsem, aby byl David ve vztahu k Alexovi po fyzické stránce dominantní, aby působil bezstarostně a aby z něj sálala přirozená spokojenost se sebou samým. David je tak trochu divoké zvíře, kdežto Alex je jehňátko, jehož vystupování, ať už se prochází nebo plaví na člunu, je rozpačité. Benjamin Voisin se ucházel o roli Alexe, ale když jsem ho uviděl hrát, napadlo mě, že by mohl ztvárnit Davida. I když jsem si původně představoval někoho fyzicky dominantnějšího a robustnějšího. Jenže když se na Davida podíváme Alexovýma očima, přesně takového ho uvidíme.
Mezi Benjaminem a Félixem to skutečně jiskřilo od první kamerové zkoušky, a to bylo zásadní. Byli na stejné vlně – dvě spřízněné duše. Potom jsme absolvovali několik čtených zkoušek a nazkoušeli pár scén. A měsíc před natáčením spolu odjeli na týden plachtit do Le Tréportu.
Režisér na place filmu
Bazén, Anděl, V domě… není to poprvé, co se věnujete postavě autora.
Zajímá mě ztvárnění uměleckého poslání. Co pohání postavu, aby v rámci tvůrčího procesu prošla vlastní transcendencí, a čím živí své vnitřní já. Na Alexově situaci se mi líbí, že psaní objeví skoro náhodou: nedokáže mluvit o tom, co se mu stalo, a tak mu řeknou, aby to napsal a soudce tím mohl lépe pochopit, co udělal a proč. „Občas je snazší to, co nedokážeme vyjádřit nahlas, napsat,“ řekne mu jeho profesor. Obzvlášť v tomto věku. A protože má na psaní talent, nakonec mu to prospěje. Stane se spisovatelem a to ho zachrání hned dvakrát: před soudcem a tím, že najde své poslání. Alex má v sobě vnitřní odolnost, díky níž dokáže přetransformovat utrpení, kterým si prošel, a posunout se dál.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Zhlédnout film online zde[/pullquote]
„Jediné, na čem záleží, je tak nějak dokázat utéct vlastní minulosti,“ říká Alexův hlas na samém konci filmu.
Je to poslední věta v knize Aidana Chamberse. Je krásná a záhadná. Naprosto se s ní ztotožňuji.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Recenze filmu zde[/pullquote]
-red-
foto/video: Aerofilms.cz © 2020
