Hollywood 30. let vypadá úplně jinak, když se na něj podíváte očima sarkastického scénáristy a alkoholika H. J. Mankiewicze, který právě dokončuje svého Občana Kanea. Ukazuje to David Fincher ve svém autorsky velmi nekompromisním dvouhodinovém „filmu o filmu“ s Gary Oldmanem v hlavní roli, který je první vlaštovkou jeho dlouhodobé spolupráce s Netflixem.
Mank (foto: Netflix)
Oldman je samozřejmě hereckou sázkou na jistotu, vzhledem k autorské sympatii vůči jeho postavě a situování Manka do naprostého středobodu vyprávění od začátku do konce filmu, ve kterém ostatní postavy jsou jen modelově načrtnuty, se vlastně ale nemusel snažit trumfnout svůj standard. Sympaticky rozehraná je tak především okatá Amanda Seyfried, která svým přednesem skutečně jako by vypadla ze století starých klasik.
To platí pro celkové pojetí filmu, jehož třicátkově retro forma je skutečně velice výrazná – od kamery, která v kompozičně krásných obrazech skýtá často velmi precizní, milé a nenápadné detaily, přes střih a zatmívačky až po hudbu a zvukový mix.
Mank je totiž celkově chytrou meta hříčkou o nejen dávno minulém, ale i současném Hollywoodu. Je zábavné, až surreální, že takový film vznikl zrovna v produkci Netflixu, který je nepřímo zodpovědný za právě se dějící návrat stavu, který právě komentovaný studiový systém první poloviny 20. let připomíná – ať už jde o vertikální ovládnutí životního cyklu filmu od jeho výroby až po jeho distribuci nebo právě smluvní háčkování prominentních tvůrců pod křídla jedné konkrétní společnosti přesně tak, jako si Netflix plácnul třeba s Adamem Sandlerem, Martinem Scorsesem nebo právě Davidem Fincherem. Pro fajnšmekry, kteří sledují vývoj kinematografie a zákulisní dění, v této rovině Mank nechtěně získává celou další vrstvu.
Mank (foto: Netflix)
„Nechtěně“ proto, že na scénáři je jinak notně znát, že byl Fincherovým otcem napsán již někdy v devadesátých letech a od té doby nebyl – patrně ze synovy úcty k dílu a ve filmu komentovaným a Fincherem nenáviděným zásahům do tvůrčí vize – nijak upravován. On by to ale možná trochu potřeboval. Flashbacková struktura, která možná má zrcadlit v dialogu zmíněnou roládovou strukturu Občana Kanea, je vypravěčsky roztříštěná, především kvůli necitlivě prorvaným cliff-hangerům jednotlivých scén, které jsou minuty před svou katarzí utnuty jen proto, aby byly dovyprávěny za několik okamžiků. Mank kvůli tomu působí dramaturgicky nesourodě, až epizodicky, a filmu chybí fluidnost.
Mank (2020) Fincherova odvážná a notně cinefilní novinka jako doplnění Občana Kanea a zákulisí jeho vzniku doplňuje hezky, bez znalosti Wellsova oscarového díla a alespoň základního povědomí o W. R. Hearstovi a dalších reáliích ovšem Mank jen velice stěží svou záplavou parafrází a jmen diváka zaujme. Tím připomene Tarantinův loveletter Tenkrát v Hollywoodu, který byl podobně vysněným autorským projektem, který většinového diváka měl takříkajíc v paži – na rozdíl od Manka měl alespoň ale třeskuté tarantinovské násilí. Mank má fantastického Oldmana a stylovou retro stylizaci, ale to může být pro mnohé předplatitele Netflixu málo. Pro doplnění katalogu, ve kterém si má vybrat každý, od konzumentů reality show přes akční braky až po občasné krmení pro cinefily, ale Netflix Mankem pro posledním jmenované udeřil hřebík na hlavičku.
foto/video: Netflix © 2020
Drama / Životopisný
USA, 2020, 131 min
Netflix od 4. 12. 2020
Režie: David Fincher
Scénář: Jack Fincher
Kamera: Erik Messerschmidt
Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross
Hrají: Gary Oldman, Amanda Seyfried, Lily Collins, Charles Dance, Tom Burke, Joseph Cross, Tuppence Middleton, Leven Rambin, Tom Pelphrey, Arliss Howard, Monika Gossmann, Sam Troughton, Jamie McShane, Toby Leonard Moore, Ferdinand Kingsley, Adam Shapiro, Natalie Denise Sperl, Paul Fox, Bill Nye, Richmond Arquette, David Lee Smith, John Lee Ames, Desiree Louise, Craig Welzbacher, Arlo Mertz, Flo Lawrence, Rick Pasqualone, John Patrick Jordan, Ben Mankiewicz, Camille Montgomery, Paul Carafotes, Madison West
