Recenze: Snyderova verze Ligy je lepší, ale nakonec jde jen o nabubřelé nic

Žijeme v době, kdy fandové mají možnost, že jejich nejdivočejší přání budou vyslyšena. Rosario Dawson se ohání světelnými meči jako Ahsoka Tano, Tobey Maguire dost možná znovu obleče oblek Spider-Mana po boku Toma Hollanda… a Zack Snyder, kterého v polovině produkce Ligy spravedlnosti zasáhla rodinná tragédie, po dlouhých čtyřech letech kampaně #ReleaseTheSnyderCut dostal od studia zelenou k velmi nákladnému dokončení své původní vize. Jak dopadla?

Snyderova rozpracovaná verze Justice League v kinoverzi notně zmršena Jossem Whedonem, stojícím za jinak fantastickými prvními Avengers a lehce nadprůměrnými druhými Avengers; jeho styl plné verbální i situační komiky k jinak extrémně temné vizi filmového univerza konkurenčního DC absolutně nesedla a výsledkem je absurdní, nevyrovnaný paskvil, kde se scény mytizující superhrdiny jako bohy v extrémních zpomalovačkách střídají s blbounkými hláškami a infantilní srandou.

Snyderova verze veškeré odlehčené momenty vypouští. Namísto toho servíruje čtyři hodiny plné těžkotonážní temnoty a film se bere nesmírně vážně. Co ještě bylo skousnutelné u satirického, společenského komentáře, kterým byli Watchmen, to zoufale nefunguje u snímku, kde se setkáme s takovými příběhovými prvky, jako je „rovnice anti-života,“ postav se jménem jako „Martian Manhunter“ nebo hrdinů běhajících a létajících rychlostí světla. Nová verze Justice League je do sebe nekriticky zahleděná, v akčních scénách nesnesitelně přehnaná a v momentech, kdy chce působit nejepičtěji, působí rozpačitě. Množství zpomalených záběrů je naprosto úchylné a při jejich sledování se divák neubrání dojmu, že kdyby se alespoň polovina z nich pustila normální rychlostí, film by byl minimálně o polovinu kratší.

Je s podivem, že snímek, který obsahuje scény typu „Alfréd učí Wonder Woman vařit čaj“ nebo „vesničané po odchodu Aquamana pějí po několik minut tesknou píseň k vodní hladině,“ vás povětšinou nestihne nudit. Je to možná vyprahlou žízní po pořádném blockbusteru, kterých se nám během pandemie dostává jak šafránu, Snyderovi se ale musí nechat, že navzdory své časté trapné nabubřelosti a hlouposti je jeho Justice League prostě a jednoduše zábavná. To však nic nemění na tom, že při stříhání a rešerši materiálu pozbyl režisér veškerou soudnost. Jeho nový sestřih působí, jako by žádným sestřihem nebyl, jako by se prostě použil naprosto veškerý natočený materiál včetně scén, které by kdekoli jinde nekompromisně a oprávněně skončily na podlaze střižny. V kontextu minisérie by zakomponování některých momentů možná dávalo smysl, v případě jednoho filmu jejich přítomnost však jen stěží lze obhájit.

Dramaturgicky prospěšné v tomto ohledu, pravda, je rozsekání snímku do několika kapitol s vlastními vrcholy a pády – jakkoli jde o banální řešení a výsledkem je zvláštní kompromisní kočkopes filmu a seriálu. V případě ponechání jednotné, nedělené stopáže, ke které sáhly třeba prodloužené verze Pána prstenů, by Justice League trpěla závažnou nevyrovnaností tempa. Kompromisní řešení vydání materiálu v takto rozkouskované podobě tedy určitě pomohlo, byť výsledný dojem po dokoukání připomíná spíš bingnutí první série minisérie, než čtyřhodinového filmu.

Za to ostatně může i příběh. V zásadě ze Snyderova sestřihu místy vykoukne ten samý film, jako jsme viděli před čtyřmi lety, ovšem s výrazně přepracovaným finále a pochopitelně i řadou menších změn. Tou největší je patrně zakomponování DC verze marvelovského Thanose, Darkseida, jehož přítomnost Justice League přidává šťávu v podobě číhající hrozby v pozadí, a nové vize pro původního záporáka Steppenwolfa. Ten vypadá oproti starší verzi daleko líp a hrozivěji, avšak způsob, jakým je celá hrozba v závěru filmu zažehnána a reinterpretována jako pouhý teasing na další díly, kterých se dost možná nikdy nedočkáme, však po čtyřech hodinách sledování je pro diváka poněkud frustrující.

Trailer původní verze z roku 2017

Nepřesvědčivé jsou i prkenné herecké výkony. Gal Gadot se svými sveřepými výrazy nelze brát vážně a nesmírně otravný je i její repetetivní motiv – hlasy Amazonek začnou z obrazovky řvát doslova pokaždé, když se její postava objeví na plátně a působí to nechtěně směšně. Ben Affleck nehraje vůbec, jen odříkává repliky a potenciálu jeho Batmana je veliká škoda. Ezra Miller jako Flash má být humorným uvolněním, ale nefunguje to. Všem z nich pak pod nohy hází kromě plytkých replik pod nohy klacky i příšerné CGI. Cyborg v podání Raye Fishera je kvůli němu třeba vyloženě nekoukatelný. A výkony Jareda Leta a Jesseho Eisenberga, jejichž camea měla být vyvrcholením filmu a dárkem pro fanoušky, jsou přesně tak nesnesitelné, jako v Batman v Superman a Sebevražedném oddílu.

V kombinaci s přepáleností schopností všech hrdinů pak film skutečně nejde brát vážně, když každá facka končí odlétnutím protivníka do protější budovy a jejím naprostým zdemolováním, ale to je ostatně problém pojetí DC filmů obecně. Jistou poetiku mají snad jen scény s Flashem, jinak je ale množství zpomaleného digibordelu jen stěží snesitelné. Kvůli kombinaci těchto faktorů je bohužel skoro nemožné se s postavami ztotožnit i v lidštějších momentech filmu, třeba když ztratí někoho blízkého. Je ale pravda, že třeba postavy Cyborga i Flashe, které v předchozí vizi filmu byly naprosto do počtu, dávají ve Snyderově verzi daleko větší smysl a jejich příběhy se v ní dočkaly i určitého dějového oblouku.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: HBO © 2021