Olmo Omerzu představil na LFŠ svůj nový krátký film a chystá se do Varů s Atlasem ptáků (rozhovor)

Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti představili režisér Olmo Omerzu a producent Jiří Konečný krátký šestnáctiminutový film Poslední den Patriarchátu. Film soutěžil nedávno i na americkém festivalu Indy Shorts. S Olmem Omerzu (O. O.) jsme si povídali také o jeho očekávané novince Atlas Ptáků, která se objeví v Hlavní soutěži MFF Karlovy Vary. Slovinsko-českého režiséra doplňují v našem rozhovoru scenárista Petr Pýcha (P. P.) a producent Jiří Konečný (J. K.)

Olmo Omerzu na LFŠ během kritické talkshow Čelisti

Tady na Filmovce během kritické talkshow Čelisti mimo jiné zaznělo, že máte rád, když synopsi probíraného filmu za vás shrne někdo jiný, tak se o to pokusím. Vaše chystaná novinka Atlas ptáků je o stárnoucím šéfovi velké rodinné firmy, který nad ní postupně ztrácí kontrolu. Je to tak?

O.O.: Je to o muži, co celý život budoval rodinnou firmu, která pro něj znamená všechno. Pak se ale rovnováha zápletky naruší, z firmy dost peněz někam odteče a on začne zpochybňovat svůj život. Postupně ztrácí kontrolu a snaží se dojít k sebepoznání toho, kým vlastně je a jaké jsou jeho vztahy bez finančního toku, který byl jejich cementem.

No vidíte, vždyť vám ty synopse jdou. Dále byla také řeč o tom, že rád dáváte svým projektům obecné, někdy ale až vzletné názvy, jako je Poslední den patriarchátu nebo Rodinný film. Jak vznikl název Atlas ptáků?

O.O.: No, jsou dva druhy názvů filmů. Jeden, který vám doslovně řekne, co si máte myslet a nějak opisuje téma, tahle doslovnost mě ale nebaví. Mám radši druhý druh, což je něco zajímavého, co se k filmu určitě nějak vztahuje, ale ta souvislost se zdá na první pohled jen vzdálená. Musíte si na ni přijít.

V případě Atlasu ptáků je těch pojítek s tématem víc. Hlavní postava ztvárněná Miroslavem Donutilem si třeba do mobilu ukládá své milenky pod krycími jmény různých ptáků… to je zrovna taková komičtější, doslovnější rovina.

P.P.: Do scénáře jsem i postavě syna ztvárněné Martinem Pechlátem napsal repliku: „Tak se podívejme na ten tvůj atlas ptáků,“ když kouká otci do mobilu. Ta ale nakonec ve filmu není.

Přišlo vám to příliš doslovné?

O.O.: Spíš jsem nechtěl brát pozornost od ostatních ptačích motivů, tohle by na sebe stáhlo příliš pozornosti. Ten film není o milenkách a nějakém moralizování o nevěře, je to jen jedna z jeho rovin.

Film se podle distributora má zabývat třeba i světem komunikačních technologií a způsobem, kterým odhalují naše slabá místa. Můžete rozvést, jak se tématu film bude věnovat?

O.O.: Ano, to je jedno z nejsilnějších témat filmu – že svět se mění a člověk se mu nestíhá adaptovat.

Myslíte v generačním smyslu, když hlavní postavou je stárnoucí manažer?

O.O.: Ano, to určitě taky, ale já se s tím jako třicátník potýkám taky. Považujeme se za silné a adaptabilní, ale takhle rychle se měnit prostě nejde, a i spousta mladších lidí bojuje s depresemi.

Na starší postavě ve filmu to samozřejmě jde lépe ilustrovat – třeba když řeší, že naráží na zeď, kterou symbolizuje technologická interkonektivita, ve které některé problémy po staru řešit nelze a viníky špatných věcí mnohdy ani nejde odhalit. V tom momentu se náš film i mění z detektivky v určitou analýzu bezmoci.

P.P.: Při své sebereflexi totiž hlavní postava zjistí, že se nachází ve světě, kterému už nestíhá rozumět. Byl celý život zvyklý mít vše pevně v rukou, najednou ale pociťuje bezmoc, se kterou se jen obtížně vyrovnává. Je v tom dost komiky a absurdna.

Atlas ptáků – Miroslav Donutil a Alena Mihulová

Zatímco v předchozím filmu Všechno bude jste se opíral o výkon mladých neherců, v Atlasu ptáků jdete opačnou cestou a tuto hlavní roli v Atlasu ptáků hraje zmíněný Miroslav Donutil. Proč padla volba právě na něj? A byl vaší jedinou volbou? Vy se rád ke svým osvědčeným hercům vracíte, nejednal jste třeba s Karlem Rodenem?

O.O.: Někdy uprostřed tvorby scénáře jsem se zmínil Petrovi, že mě napadl Mirek Donutil… a bylo to. Od té doby jsme ho už při psaní prostě viděl a slyšel a postava mu vznikala dost na míru. Nikdo jiný mě pak už ani nenapadl.

Tehdy o tom on ale ještě nevěděl…

O.O.: Nevěděl. V tomhle jsem opatrný, protože jsem si uvědomoval, že je to náročná role a nemohl jsem si být jistý, že se pro ni Mirek nějak nadchne. Přeci jen jde o něco jiného, než v čem jsme ho viděli v posledních letech. To obsazení samo o sobě ale vytvořilo jakýsi buzz, protože diváky Donutilovy role zajímají a zároveň je jeho casting v našem filmu něčím překvapil.

J.K.: On do toho naprosto hladce zapadl, umožnil divákům předat roli přesně tak, jak jsme si to představovali. Jak Olmo říká, v kontextu naší tvorby by jeho jméno možná někoho na první dobrou nenapadlo, ale on je přeci silný charakterový herec a je přirozené, že jsme ho měli v hledáčku.

O.O.: Nikdo by asi nepochyboval, že se Mirek Donutil skvěle hodí do role patriarchálního manažera, ale on se v tom filmu dostane i do velmi křehké pozice, když ztratí půdu pod nohama. Ve zranitelnější poloze jsme ho už dlouho neviděli, trochu se na ně u něj zapomnělo, takže věřím, že to bude pro diváky zajímavé a nečekané. Pro nás bylo velmi inspirativní, s jakou vervou se do toho pustil.

P.P.: Pro mě je nejsilnější v těch několika okamžicích ve filmu, kdy o sobě pochybuje, obnažuje se a je zranitelný, protože většinu času jinak působí velmi suverénně. Když jeho postava zahlédne konec své cesty, dojde mu, že musí něco udělat – odsune svou smrt, protože nejdřív potřebuje napravit věci, co zpackalo jeho okolí, přičemž prochází i silnou sebereflexí, kterou možná zvládne a možná ne. A my ho u toho pozorujeme.
Při psaní jsme si kromě téhle dějové linky nicméně pohrávali ještě s jedním motivem, a zpracovali do scénáře ještě skutečný příběh ženy, který mi poslal Olmo…

Ženy, kterou ve filmu v druhé hlavní roli hraje Alena Mihulová?

O.O.: Ano, ale o téhle lince přece nesmíme nic říkat!

P.P.: (po chvíli váhání) Je to příběh ženy, která chce být konečně v životě šťastná, a vsadí všechno na jednu kartu. Bohužel špatnou.

O.O.: (smích) To bylo o chlup.

Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti proběhla beseda s tvůrci filmu Poslední den patriarchátu

Tak radši změníme téma. Na Filmovce jste uvedl i anekdotu Poslední den patriarchátu, váš první krátkometrážní film po skoro deseti letech. Vypráví o umírajícím muži, který na smrtelné posteli projeví přání podívat se na prsa vnukovy mladé přítelkyně. Jak tenhle projekt vznikl? Chystáte se krátkými filmy začít prokládat svou celovečerní tvorbu, nebo šlo o něco jiného?

O.O.: Já bych klidně prokládal, ale o náměty na krátké filmy úplně nezakopávám (smích). V případě Patriarchátu jsme narazili na historku, která měla jen pár postav, odehrává se na malém prostoru, soustředí se na jedno rozhodnutí a my sledujeme jeho dohru, což je pro tenhle formát dramaturgicky ideální.

Krátkometrážní a celovečerní film jsou totiž dvě úplně jiné disciplíny. Na školách jsou studenti vedeni k dramaturgii celovečeráků, a tu pak mnohdy aplikují na kratší formáty, to ale moc nefunguje, vždycky to vede k pocitu nějakého nedostatku – buď vám něco chybí a působí to jen jako úvod něčeho většího, nebo jde o moc silné téma na čtvrt hodiny.

Poslední den patriarchátu

Olmo, vy jste se narodil v Lublani, ale studoval jste v Česku a podle filmových databázích taky pouze tady točíte. Neláká vás připravit projekt v rodném Slovinsku?

O.O.: V Česku mi vychází filmy tak jednou za tři roky, během kterých se snažím věnovat mu 100% úsilí, protože cítím zodpovědnost vůči těm penězům a času spousty lidí, bez kterých by nevznikly. Kdybych točil i na Slovinsku, rozmělnilo by to moji pozornost, a to nechci. Nějak se na to necítím, točí se mi dobře tady.

A souvisí to i s tím, že díky studiu na pražské FAMU vás vlastně vytvarovalo a vychovalo české filmové prostředí?

O.O.: Ani ne, spíš jde fakt o tu praktickou stránku, že bych musel trávit spoustu času na Slovinsku. Po Zoomu film nezrežírujete (smích).

Vy patříte mezi kritikou spíš chválené tuzemské filmaře, zároveň nelze říct, že by vaše náměty byly nedivácké. Přesto se o vaši tvorbu zajímá spíš festivalové publikum, než návštěvníci běžné kinodistribuce. Čím si to vysvětlujete? A je pro vás narvané kino všechno?

O.O.: To je film od filmu.

Třeba Všechno bude byl co do námětu náš asi nejdiváčtější film, ale čísla měl velmi slabá. S Jirkou jsme pak dělali hodně studií pro distributora, proč tomu tak asi bylo. Vyšlo nám z toho, že kamenem úrazu se stalo obsazení neznámých dětských herců, přičemž ten film pro děti ale nebyl. To je dost těžké odkomunikovat publiku nehledě na pozitivní kritiky a reakce.
Možná, že kdyby hlavní dvojici hrál právě Mirek Donutil třeba s Jiřinou Bohdalovou, filmu by se dařilo líp (smích).

Tak třeba v pokračování Všechno bude 2: Všechno už bylo.

J.K.: (smích) Naopak s Rodinným filmem jsme každopádně vůbec nepočítali, a nakonec na něj přišlo nějakých 35 000 diváků, což překvapilo nás i distributora.

Je ale důležité ale zmínit, že my nasbíráme dost diváků v zahraničí, což se jiným tuzemským věcem třeba tolik nedaří. Ve výsledku pak ze všech trhů nasbíráme podobná čísla, jako srovnatelné české projekty.

O.O.: Snažíme se tím českou kinematografii trochu otevřít směrem k zahraničí, i když je to na úkor určité části zdejšího publika. Je super, že je česká kinematografie soběstačná a uvnitř svých hranic tolik oblíbená, to je třeba v Rumunsku nepředstavitelné. Něco je ale třeba orientovat i ven.

J.K.: Točit mainstream s sebou nese vždy nějaké zjednodušení, nějaký ústupek a kompromis. Občas je k zbláznění lámat si hlavu nad tím, proč některá věc zafunguje a jiná ne, přitom by podle nás s Olmem mohlo fungovat i něco mezi – natočit závažný, aktuální film pro vnímavějšího diváka, přitom ale sklidit i relativní úspěch. Ale někdy se to jeví jako neřešitelný rébus.

Rodinný film (foto: CinemArt)

O.O.: Ono Česko je na tohle docela malé, má relativně malou skupinu klubových diváků, kteří nemusí nutně být filmoví vědci, ale o filmy se už nějakým způsobem zajímají.

J.K.: Přesto ale je pro nás i při nižších diváckých výsledcích největší odměna, když si na konci cesty uvědomíte, že se vám podařilo film stvořit a zafinancovat, protlačit ho tím systémem financování, produkce a distribuce.

Stále věřím v určitou diváckou diverzi, v povinnost filmem překvapit a ukázat na něm něco nečekaného, co vás vykolejí a pokládá vám otázky. Spíš než utvrzovat diváky v jejich přesvědčeních a očekáváních je chceme fascinovat tím, že naše filmy vůbec mohly vzniknout. Takže čím divnější jsou, tím je to vlastně lepší, protože formátovaných věcí je všude milion a mezi nimi máte vždycky bohatě na výběr.

Tak my vám budeme s divnými filmy držet palce a děkujeme pěkně za rozhovor.
připravil: Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm, CinemArt, LFŠ © 2021

Comments are closed.

%d blogerům se to líbí: