Recenze: V Atlasu ptáků opeřenci trousí moudra z kloaky i zobáku

Když se ve staré rodinné firmě ukáže, že z ní kdosi vyvádí peníze ve velkém, nastává konfrontace s novou realitou, na níž nebyl nikdo připraven. Ivo Róna (Miroslav Donutil), dlouholetý šéf prosperujícího podniku Aron, se snaží zorientovat v nechtěné situaci, kterou mu jeho děti ani okolí neulehčují, ale kterou si na sebe dost možná seslal sám. Nový film režiséra Olma Omerzu proplétá komplikované rodinné vztahy se světem moderních komunikačních technologií, které dokáží využít naše slabá místa. Ve válce, která se ve filmu pokradmu rozpoutává, ale není vůbec jasné, kdo stojí proti komu, natož kdo z ní vyjde jako vítěz. Film měl poprvé diváci viděli v rámci soutěže uplynulého karlovarského festivalu.

Olmo Omerzu patří mezi karlovarské stálice, jehož autorsky relativně silný rukopis v kontextu tuzemské kinematografie rozhodně vyčnívá a která je charakteristická protínáním umělecké ambice s diváckou srozumitelností. Co do diváckých reakcí i kritické obliby to ovšem jeho novinka bude mít těžké.

Atlas ptáků je směsí relativně přímočarého, nicméně výsostně aktuálního a zajímavého tématu o střetu s moderními technologiemi a neschopnosti s vývojem držet krok. Kyberprostor rozmazává hranice reality a fikce, což je zdrojem řady generačních konfliktů i potenciálních osobních problémů v jednotlivých životech. Tak se tomu stane i v případě postavy Aleny Mihulové, která ve snaze najít lásku a štěstí podlehne internetovému phishingu… a vsadí vše na špatnou kartu.

Snímek se zároveň věnuje pádu ústředního patriarchy, který se po přiškrcení finančního toku, který se v krizi ukazuje jakožto domnělé pojítko vztahů jeho filmové rodiny, ocitá v krizi identity i dosavadních základů jeho světa a fungování.  Donutil se po čase v roli Róny objevuje v křehké herecké poloze, když ztvárňuje zhrzeného, nemocného muže, který si respekt vynucuje především zastrašováním, dokud se ovšem pod nenadálým tlakem nezačne pozvolnu celkově rozkládat. Jeho výkon však zůstává subtilní, okázalé projevy emocí hraničící z divadelností z hereckého matadora Omerzu nekřeše.

V příběhu pak zdatně sekundují ještě Martin Pechlát, Vojtěch Kotek, Pavla Beretová a Eliška Křenková, jejich role ovšem je skutečně jen vedlejší a dokreslující ve vztahu k ústřední plakátové dvojici. Jejich příběh je zajímavý i navzdory tomu, že děj je na poměry celovečerního filmu vlastně poměrně pomálu a možná si jej lze představit i jako námět epizody televizního seriálu. Naštěstí to ale nevadí, protože děj svižně odsýpá a Omerzu po cestě stihne diváka bavit nejen zápletkou, ale i zvláštním tonálním mixem.

Vážnost vyobrazované situace totiž režisér spolu se scenáristou Petrem Pýchou nebojí shodit zábavně podvratnými momenty, jako když se postava po závažné výměně názorů přerůstající ve fyzický konflikt za zvuků dramatické hudby podívá do dáli jen abychom zjistili, že oním náladovým  podkresem je obyčejné vyzvánění jejího telefonu. Omerzu nálady a vyznění jednotlivých scén rozbíjí v Atlasu ptáků často, zejména v intermezzech, která jsou jedním z vícero významů ukrytých pod názvem snímku.

Trable lidských postav a jejich počínání totiž v krátkých vstupech komentuje v okolí se vyskytující ptactvo, které trousí nejen nevábnou tekutinu z kloaky, ale i nejrůznější moudra ze zobáku. Tu se vyjádří přímo k chování protagonisty, tu si postesknou nad nedostatkem zrní kvůli globálnímu oteplování. Občas dokonce pronáší jalová ezoterická poselství, která si na duhových pozadích postava Aleny Mihulové lepí nad postel. Tyto surrealistické momenty jsou určitě kořením celého snímku, díky kterému si celek divák rozhodně zapamatuje, je ale bez debat, že ne každému toho opeřené dochucení sedne. Vzhledem k interpretační otevřenosti jejich role a významu totiž tato ptačí poselství budou na řadu z nich působit neopodstatněně a samoúčelně.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, Totalfilm Media © 2021