Recenze: Quo vadis, Aida? – Hutné, děsivé, nepříjemné a dobré

Bosenský válečný film, který byl oceněn účastí v hlavní soutěžní sekci loňského festivalu v Benátkách a nominací na Oscara za nejlepší cizojazyčný film konečně po pandemickém zdržení vstupuje i do našich kin. A nebude vám z něj dobře.

Jak na premiéře v pražském kině Oko uvedl šéf distribuční společnosti Aerofilms, která Quo vadis, Aida? do českých kin uvádí, pokusit se oslovit diváky depresivním cizojazyčným filmem je vždycky risk, a skutečně. Válečná novinka bosenské režisérky Jasmily Žbanić, líčící očima tlumočnice Aidy srebrenický masakr z roku 1995, je totiž hutný, intenzivní, tematicky těžký, dusivý. Ve svých nejintenzivnějších chvílích připomene Saulova syna, Sofiinu volbu a podobná filmová svědectví o lidském zlu. Přesto, nebo možná právě proto, by bylo chybou se k jeho zhlédnutí neodhodlat.

Hypotetický škarohlíd bez špetky empatie, otupělý záplavami otřesných zpráv v médiích i inflací násilných výjevů v pop kultuře, by kvůli absenci naturalistických výjevů možná mohl Aidu prozývat, režisérka ovšem necítí potřebu vypomáhat si potoky krve, aby šokovala a ťal do živého. Daleko víc, než vyloženě explicitní výjevy zraňuje výmluvnými detaily na hlavně pušek nebo třeba pálící se koláč v troubě, jehož autorka jej už nikdy nevytáhne. Velmi sugestivní a doléhavé jsou i davové scény, ve kterých díky kameře i propracovanému mixu zvuku z plátna intenzivně doléhá chaos a tíseň tísíců tlačících se lidí bez přístupu k toaletě, potravinám a s jen pramalou nadějí.

Notně frustrující a funkčně vyobrazená je bezzubost modrých baretů, jejichž důstojníci bojují s větrnými mlýny kafkovské byrokracie představitelů OSN. Tato – výtečně zahraná – bezmocnost důstojníků spolu s výjevy civilistů před branami základny budí v divákovi pocit tísně, klaustrofobie a nepříjemného napětí v očekávání nevyhnutelného masakru. Žbanić je notno ocenit i za to, že nesklouzává ve svém líčení nešťastné kapitoly evropských dějin k unylé dějepisnosti. Tvůrci si nevypomáhají ani dovysvětlujícími titulky, v těch se omezují na pouhou pietu, přesto se však v ději lze dobře orientovat i bez detailní znalosti skutečné historické události.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2021