Loutky výtvarníka, scenáristy a režiséra Jana Baleje představují originál, který se dá těžko díky jejich silné expresivitě lehké bizarnosti zaměnit s něčím jiným. To si už dospělý i dětský divák mohl ověřit několikrát. Třeba u celovečerních filmů Fimfárum 2 (2006), Jedné noci v jednom městě (2007) či Malá z rybárny (2015). Jeho poslední prací, je celovečerní loutkový film Barevný sen, který vznikl jako jemná metafora nesvobody. Vypráví o jednom odlehlém ostrově pod totalitním režimem, kam zavítá skupina umělců, kteří by rádi svým uměním potěšili všechny obyvatele. Ačkoliv se jeví takové přání sebevíc jednoduché a neškodné, je díky nastoleným podmínkám ostrovního městečka těžké čehokoliv dosáhnout. Hlasy jednotlivým postavám propůjčili herci Matouš Ruml, Antonie Formanová, Vladimír Javorský, Karin Vápeníčková, Miroslav Táborský, Petr Forman, David Vávra, Barbora Hrzánová a Radek Holub.
Jak se k vám dostala myšlenka natočit Barevný svět?
Na samém začátku byla četba knihy romantického spisovatele Alexandra Grina nazvaná Zářivý svět. Nejprve se celý nápad na film vyvíjel spíše po linii dospělého diváka, pak jsme ale něco málo ubrousili a vznikl z toho snímek vhodný už i pro děti od osmi, deseti let. Chtěli jsme téhle mladinké generaci povědět o našem pohledu na svobodu.
Jak je to dlouho od chvíle, kdy jste začal o práci na filmu uvažovat?
Tenhle film neměl úplně tak dlouhou cestu jako třeba některé další. Myslím, že jsme na něm pracovali nějakých šest, sedm let. Z Grinovy knížky jsme si vzali jenom určité symboly. Pokračovali jsme pak s takovým zesilujícím pocitem, že bychom chtěli vypovídat o tom, jak je lidstvo stále nepoučitelné. Náš film stojí na tom, co si moje generace v sobě nese (Balej se narodil v roce 1958, pozn. red.), a sice, že se vždycky najde někdo, kdo má potřebu diktatury a ovlivňování. Proto jsme náš děj umístili na ostrov a přimíchali do děje to, co jsme zažívali v dobách komunismu. Pak jsme taky jako důležitého pomocníka měli spisovatele, dramatika a překladatele Jiřího Stránského.
Tomu také patří na konci vašeho filmu poděkování. Jak se na Barevném světě přesně podílel?
Jirka se práci na filmu chopil jako velmi přísný učitel, který se pečlivě probral všemi devíti sty záběry a chtěl vědět o každém detailu na nich. Vysloveně provedl rozklad celé práce. Ve výsledném filmu je mu věnováno několik obrazů, sám si těžkým vězením dvakrát za svůj bohatý život prošel. Ve filmu jsou zachyceny vysloveně jeho dvě věty a jednou z nich je ta, kdy vězeň pronáší: „Pane veliteli, máme se dobře a patří nám to!“ Škoda jenom, že se nedočkal dokončení filmu.
Jan Balej
U předchozí práce jste kombinoval loutky s počítačovou animací. Jak je to u Barevného snu?
Tady všechno vznikalo v ruce. Od samého počátku až do naprostého konce. K takovému rozhodnutí jsme dospěli z několika důvodů. Jedním bylo to, že jsme neměli na práci tolik financí a tím druhým, že jsme si uvědomili, že ne vždycky se dá počítačová postprodukce úplně sloučit s ruční prací. On už to říkal Jan Švankmajer – když loutka jde, tak má nějakou svoji váhu a s tou také kráčí. Je-li vyrobena v počítači, je to jinačí. Tolik jí to mnohdy nevěříte. Díky skutečným loutkám zůstává zachovaná určitá poetika. A že vám to někdy třeba ujede a některý pohyb loutky není třeba tak čistý, je vlastně příjemné. Jen přiznáváte hmotu.
Jak velké loutky jste vlastně pro Barevný svět používali?
Řekněme tak okolo dvaceti centimetrů. Na obličeji těch loutek byla pohyblivá ústa, oči a obočí, které dělají výraz. Chvíli jsme váhali, jestli bychom postavám nevyměňovali celou masku obličeje, což většinou dělají ty větší zahraniční produkce. Nejsme na to ale zvyklí a neumíme to, takže jsme se uchýlili ke stylizaci, kterou nakonec ve filmu vidíte.
Jaké materiály se k tomu dnes používají?
Jsou to různé speciální silikony. Dneska je nabídka obrovská. My jsme používali hlavně takové, které vám do druhého dne zaschnou a vy je pak můžete ještě dál snadno brousit, škrábat a podobně. Kousek od Plzně máme pana Maška, ke kterému jezdíme pro rady a který nás vždycky zahltí informacemi o nových materiálech a možnostech. Pak je jen šílené, že když od něj vždycky odjíždíme, máme hlavy jako pátrací balóny. A bohužel taky, že během pár příštích kilometrů to všechno zase skoro zapomeneme! (smích)
Ještě se pojďme otřít maličko o barevnost, kterou v Barevném světě používáte.
Snažili jsme se trochu odlišit ty dva jiné světy, šedivý od toho barevného. Je to stejné jako s tím, že jsem za komunismu jako dítě sbíral obaly od čokolády. Samozřejmě jen z té, která byla ze Západu. Ty obaly byly krásnější, neokoukané, barevné. Taky jsem k nim často čichal. Voněly úplně jinak než všechny odsud. Chtěli jsme, aby Barevný sen vyvolával pocit, že tam někde daleko je všechno barevnější, hezčí, veselejší a svobodnější.
Barevný sen
Zajímalo by mě, co se pak vlastně po dokončení filmu stane s loutkami a kulisami? Jsou to všechno poměrně objemné věci, které si nestrčíte do kapsi třeba jako flashku. Snažíte se pak něco z toho taky recyklovat pro další práci nebo to kvůli vlastní umělecké licenci neděláte?
Po Barevném snu zůstalo všechno u nás v ateliéru. Náš film je nízkorozpočtový, takže se bavíme o relativně malých částkách. Docela drahé jsou kostry jednotlivých postav. Jedna z nich vyjde třeba na nějakých patnáct, sedmnáct tisíc korun. Když pak máte ve filmu loutek kolem sedmdesáti, jako to bylo u Malé z rybárny, tak náklady zásadně rostou. V takovém případě jsme si některé vyráběli sami. Ale následná recyklace se většinou neděje. A hlavní hrdiny si necháváme bezpodmínečně.
Vaše hlavní postava Drin ve filmu létá. Je to svobodomyšlenkář. Létáte taky jako on, co vám dělá radost?
To je hezká otázka! (smích) Můžu vám taky nejprve bezpečně říct, v čem nelétám, a jsem za to moc rád. – Nelétám v žádných ekonomických propadech po dokončení našeho filmu. Z toho mám velkou radost!… A lítám třeba z toho, že se moje dvanáctiletá fenka nedávno uzdravila po vyoperování velikého nádoru v břiše!
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Hafan Film, APK © 2021
