Recenze: Hrana zlomu – za málo peněz hodně muziky

Ze spolupráce produkční společnosti Bionaut a herce Štěpána Kozuba vychází po Shokym a Morthym další výrazná žánrovka, jaká je v tuzemské kinematografii dost ojedinělou výjimkou. Skládačka surreálných výjevů plných násilí na hranici thrilleru a hororu je velice úsporná co do slov i stopáže, během svých 86 minut ale stihne velmi výmluvně odvyprávět příběh dvou extrémně nešťastných rodin, jejichž osudy se nešťastnou náhodou protnou tím nejhorším možným způsobem.

Režisér a scenárista Emil Křižka podle svých slov ideu námětu dostal s vizí dámských bot koukajících z hlíny. Jak se mu příběh postupně rodil z hlavy a zpětně domýšlel jeho detaily, psal chronologicky nelineární příběh, který jen postupně odhaluje detaily sledované zápletky a na některá několik minut stará odhalení zpětně hází úplně nové světlo. Podle Křižky tak film nabourává divákovo očekávání a hlavně tendenci tvořit si v hlavě o ostatních předsudky na základě několika kusých informací. Zatímco tedy sledujeme postavu Štěpána Kozuba pohřbívat postavu v červených dámských šatech a automaticky si tvoříme domněnky o povaze sledované situace, skutečnost může být úplně jiná, než jak se jeví.

Tato podvratnost a zpřeházená posloupnost děje s několika zajímavými zvraty tvoří nejen sympatickou žánrovku, kterých se u nás moc nevidí, ale zajímavě i komentuje spirálu nerovnosti a traumat, které se předávají z rodičů na děti. Tak, jako je Kozubova postava v područí své tyranské matky, která zjevně za sebou rovněž nemá jednoduchou minulost, je jedním z východisek filmu předání tragické minulosti další generaci a dalšímu potomkovi.

Je to neveselé poselství filmu, který vypráví příběh dvou disfunkčních rodin, nacházejících se ve zcela opačných ekonomických situacích. Zatímco Kozubův maniak žije s matkou na samotě v rozpadající se chalupě, postava Gajdošíkové žije ve zlaté kleci luxusní, ale sterilní rodinné vilky. Oba jsou přitom týráni osobou, která jim byla nejblíž, a v obou domácnostech je cítit tíha a nedostatek komunikace. Sledovat Hranu zlomu je trochu jako dívat se na zápas, ve které nikomu příliš nefandíte, ale jste napjati jeho průběhem. Neutuchající tenze je jedním z hlavních kladů filmu, který si nepotřebuje vypomáhat hektolitry krve a gorem. Tne do živého a je nebývale drsný, silně mu v tom ale pomáhá divákova představivost.

Navzdory skromnému rozpočtu Hrana zlomu navíc vůbec nevypadá ani nezní špatně. Převážně statické obrazy kamery, která se nebojí chvíli sledovat své objekty, než je přerušena střihem, doprovází minimalistická, ledově chladná a nepříjemná hudba, která tu splývá se zvuky jedoucího auta, tu s údery vražedné zbraně. Do ticha se zařezává i vychytaný zvukový design, ať už jde o odporné přežvykování nakládačky, přerývané oddychování nebo křik dítěte, a celkovou atmosféru umocňuje.

Na filmu bude hojně vyzdvihován talent Štěpána Kozuba, a bezesporu zaslouženě; je to ale zejména sympatická Pavla Gajdošíková, která si po Chybách připsala další fantastický výkon a která je největším tahounem celé Hrany zlomu. Zatímco vedlejší postavy působí zejména v několika málo dialogových scénách poněkud toporně a zejména projev tyranského manžela Petra Panzenbergera záměrně trochu nepříjemně vyčnívá, ústřední dvojice předvádí vysokou hereckou ligu. Další uplatňování talentu obou mladých vycházejících hvězd bude v příštích letech radost sledovat.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Bionaut © 2021