Recenze: Klan Gucci – poutavá tapiserie ušitá z herecké extravagance

Po nedávném Posledním souboji legendární režisér Ridley Scott uvádí do kin další tématicky zajímavý velkofilm. Po rytířském #MeToo se věnuje dalšímu skutečnému příběhu, byť tentokrát z podstatně modernější historie. Vzestup a pád rodinného podniku Gucci s sebou přináší hádky, zrady, usmíření, lásky a neštěstí takřka operních rozměrů, a najdou se i tací, kteří se pro slávu a moc módního impéria neštítí ani vraždit.

Z Lady Gagy se před třemi lety zrodila herecká hvězda. Patrizia Reggiani je v jejím pojetí vychytralou, plíživou manipulátorkou, jejíž přerod z ambiciózní slečny pracující v otcově podniku přes dekadentně okázalou dámu až v pošahanou italskou megeru je naprosto uvěřitelný. Snad jen v poslední třetině filmu, kdy její postava začne spolu s mexickou kartářkou v podání Salmy Hayek spřádat svůj zlý plán, začíná její ztvárnění neslavné černé vdovy balancovat – byť patrně záměrně – na hraně teatrální podlosti, které chybí snad už jen ďábelský smích. I tak je ale obdivuhodné, kolik pozornosti si pro sebe Gaga dokáže urvat v místnosti s takovými hereckými esy, jako je Al Pacino nebo Jeremy Irons.

Maurizio Adama Drivera je zdvořilý, usměvavý, přemýšlivý a minimálně do jeho otrkání ve světě největšího byznysu i velice sympatický chlapík, jehož střet s živelnou Patrizií, která se stane jeho ženou i prokletím, je uvěřitelným a zábavně kontrastním střetem dvou světů. Spolupráce s Ridleyem Scottem herci stejně jako v Posledním souboji zjevně svědčí. Snad jen jeho obrat k nekompromisnímu manažerovi možná působí trochu náhle, jde ovšem o následek zvolené dramaturgie snímku, spíš než o herecký nedostatek.

Příběh Klanu Gucci totiž prudce skáče nejen napříč prostředími, ale i chronologicky. Mnohdy tak mezi scénami uplyne i několik let, ačkoliv to nemusí být hned zcela zřejmé. Po bezmála třech hodinách stopáže celkový dojem připomíná spíš pocit po zhltnutí krátkého seriálu, protože dvacetiletá historie titulní rodiny je pochopitelně místy poněkud epizodická. Zajímavé pak je, že zatímco místy Scott dost spoléhá na divákovu pozornost a zcela kašle na jakákoli kontextuální vodítka, kterými by časový skok naznačil, jindy se nebojí bez skrupulí klouzat po povrchu či použít text v obraze.

Melodrama o pádu jedné rodiny podobně operních rozměrů, navrch napěchované takovými jmény, jakými disponuje Klan Gucci, pochopitelně s hereckými výkony stojí a padá. Scottův ansámbl nepřekvapivě odvádí skvělou práci.

Al Pacino i jeho chraplák je stále stejnou, respekt budící legendou, jehož nonšalance si s Gagou mnohdy nezadá; a Jeremy Irons navzdory kolísajícímu přízvuku pozoruhodně vystihuje zahořklou patriarchální figuru, která žije ve svých vzpomínkách a své emoce se snaží skrývat. Jakmile k jejich projevu však dojde, efekt na diváka je o to silnější, a Ironsův výkon místy připomíná dokonce mafiánského Marlona Branda.

Takřka karikaturně však vyznívá ztvárnění druhého dědice rodinného impéria k nepoznání namaskovaným Jaredem Letem, jehož postava jako by sem zabloudila z jiného filmu. Těžko říct, proč byl do role plešatějícího, obtloustlého patlala obsazen zcela proti typu právě on, či nakolik jeho výkon skutečné dikci i řeči těla a naturelu reálného Paola Gucciho odpovídá, jeho výkon působí až parodicky a neúměrně praštěně, skoro jako by šlo o poťouchlého animovaného záporáka, který nonšalantně přirovnává výkaly k cioccolato a jehož přehnaný přízvuk podezřele nápadně připomíná hopsajícího videoherního instalatéra Maria. Je evidentní, že Leto se velice dobře baví a většinu scén si i bezesporu krade pro sebe, nikoliv ovšem vždy v pozitivním smyslu slova. Tyto pasáže v kontextu celého filmu i na komedie prosté Ridleyho kariéry jsou nevídaně odlehčenými, jinak koherentní dojem z Klanu Gucci však poněkud nabourávají. Možná by bylo na místě Leta uklidnit dalším Oscarem, než mu definitivně hrábne.

Při sledování takto okázalých výkonů je ovšem třeba mít na paměti, že Gucci býval klan italských módních aristokratů, kteří se považovali za krále vkusu a takřka nadpozemské bytosti, pro které není ani to nejlepší dost dobré. Jejich ztvárnění tak umně odráží jejich údajný nedostatek sebereflexe a ohleduplnosti, jsou tedy patrně maximalistickou verzí nejvýraznějšího povahového rysu svých předobrazů.

Stranou hereckých výkonů, Scottův film nepřekvapivě předvádí vysokou ligu i po stránce formy. Kamera spíš než snahou ohromovat kompozicemi výrazně pracuje s barevnými paletami a nebojí se pro dokreslení nálady ostře přeskakovat mezi odstíny i intenzitou saturace barev, přičemž ve třech pasážích dokonce vybledne do černobílého filmu, aby evokoval dávno vybledlou vzpomínku nebo moment zachycený na staré fotografii.

Soundtrack je perfektní jak po stránce původní hudby, tak použití oblíbených vypalovaček, které dokreslují atmosféru ve filmu ubíhajících dekád. Daří se jim to perfektně, byť třeba hitovka Faith od George Michaela na svatbě ústředního páru ještě v éteru na začátku sedmdesátých let zaznít zkrátka nemohla. Někdy je ale výsledný efekt to nejdůležitější, jak by členové klanu Gucci jistě potvrdili.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Forum Film CZ SK © 2021