Rozhovor s animátorkou Přes hranici: Denní norma byla dvě vteřiny filmu!

Festival francouzského filmu se promítá unikátní animovaný snímek francouzské režisérky, výtvarnice a animátorky Florence Miailhe nazvaný Přes hranici, který vznikal v česko-německo-francouzské koprodukci. Za Česko na něm spolupracovala produkční společnost MAUR film a výtvarně se na něm podílela sedmičlenná skupina animátorek, které na něm v Praze téměř dva roky pracovaly. Jednou z nich byla i Anna Podskalská, studentka animace na FAMU. Proto, aby mohla na projektu spolupracovat, přerušila studium druhého ročníku a stala se nejmladší animátorkou celé pražské divize. Získala tak naprosto jedinečnou zkušenost a, jak sama říká, až teprve díky téhle zkušenosti se naučila opravdu animovat. Originální technika olejomalby na sklo, která byla pro animaci příběhu použita, ji natolik zaujala, že následně stejnou technikou zpracovala i svoji bakalářskou práci. Její animovaný film nazvaný Rudé boty byl uveden i na letošním festivalu v Cannes. Přes hranici vstupuje do kin 25. listopadu.

Jak jste se k práci na koprodukčním animovaném filmu Přes hranici dostala?

Když se dělal nábor animátorů na testy, tak si mě všimla hlavní česká animátorka Lucie Sunková. Při testech jsem si pak poprvé vyzkoušela, jak se takovým způsobem pracuje. Můj styl animace měl podobnou logiku, která byla potřeba pro techniku malby na sklo. Dohromady nás z Česka bylo vybráno sedm animátorek. Dvě nebo tři pak v Německu a ve Francii jich bylo taky nějak k desítce. Vtipné je, že se u téhle práce sešly jenom samé ženy. (úsměv) Snad jen ve Francii pracoval jeden muž.

Co z filmu dostala konkrétně vaše česká skupina na starosti?

Přes hranici je rozděleno do šesti kapitol. Každá má úplně jinou atmosféru a jiný předobraz. Jedna kapitola se vždycky dělala v jedné zemi, aby se dal ukočírovat požadovaný výraz. V Česku vznikaly záběry poslední kapitoly, pak také té, kde hlavní hrdinové bydlí na zámku, část ve vlaku a pak máme na svědomí taky úplně samý úvod, kde se uděje pogrom.

Animátorka Anna Podskalská

Jak dlouho trvala samotná práce na animaci?

Byly to necelé dva roky.

Přijela se autorka a režisérka snímku podívat do Prahy?

Ano. Měla to celé úplně šíleně nastavené. Vlastně vedla produkci natáčení ve třech zemích současně. V Česku, Německu a Francii. Dva roky skoro nebydlela doma. Muselo to pro ni být hodně náročné.

Jak na vás vlastně Florence Mialhe působila?

Je to velice energická a temperamentní žena, která řekne všechno tak, jak si myslí. Je hodně ohnivá. Bylo krásné vidět, s jakým zápalem to všechno dělá. Obdivovala jsem ji, že se nevzdala za tu dobu od samého začátku vývoje filmu. Je to trnitá cesta, která vyžaduje opravdové odhodlání a trpělivost.

Florence Miailhe (foto: Eva Kořínková)

Jak probíhala samotná pracovní setkání s ní?

Měly jsme grafickou bibli každého charakteru. Záběry jsme si rozdělovaly podle toho, co komu jak šlo. Jedna animátorka tak dělala třeba většinu záběrů s hlavní hrdinkou Kyonou, u jiné se Florence zase líbilo, jak pracuje na detailech, u další, jak zvládá dynamický pohyb. Na začátku se tedy snažila rozpoznat, co komu nejlépe sedí, aby nikoho nemusela nutit do nějaké stylizace. To bylo moc důležité, protože v téhle technice, jakmile začnete, tak vlastně pokaždé smazáváte to, co je hotové a posouváte se takhle snímek po snímku. Pak se tedy hodně špatně něco zpětně opravuje. Samozřejmě to jde, ale stojí to velkou námahu, čas, a tím pádem i peníze. Florence nám pomáhala s tím, abychom taky styl animace udržely pořád ve stejných kolejích. Animátorovi ta kontinuita v zaujatosti prací často hodně rychle unikne. Produkční proto vlastně permanentně seděla na mailu a přeposílala její komentáře nám a naše podklady jí. Florence jako správná Francouzka se pochopitelně raději vyjadřovala ve svém rodném jazyce, ačkoliv anglicky umí taky, a tak bylo nutné přizvat i překladatelky, které nám pomáhaly se v instrukcích vyznat.

Z natáčení filmu Přes hranici

Kolik času jste tou prací denně trávily?

Klasicky osm hodin. A nestávalo se, že bychom tam musely být déle, abychom něco dodělaly. Při té technice musíte dělat věci na první dobrou a jakmile je člověk přetažený, tak je výsledek nepoužitelný. Bylo to velmi rozumně nastavený pracovní rytmus. Je to v podstatě řemeslná práce, není to jako s hraným filmem. Dokončení se ale o pár měsíců nakonec posouvalo, protože některé věci, které vznikly na začátku animování, už po několika měsících, kdy jsme se vykreslily, vypadaly jinak, a tak bylo potřeba je sjednotit.

Přes hranici – animační studio

Přibližte mi trochu tu samotnou techniku. Výhodou je kromě jiného to, že se v ní dá pracovat bez zasychání barev dlouho, správně?

Olej schne minimálně deset hodin, než to začne trošku drhnout. Speciálně pro tuhle práci jsme měly vyrobený stůl s několika skleněnými tabulemi nad sebou, tady konkrétně třemi. Mezi těmi vrstvami je rozestup třeba nějakých deset centimetrů, aby se tam vešla ruka se štětcem. Sedíte u stolu, který je velký metr krát osmdesát centimetrů, a protože je víc těch skleněných vrstev nad sebou, tak musíte mít speciální židli, kde polosedíte a polostojíte zároveň, což je moc příjemné pro vaše záda. Jste tak co nejblíž k těm vrstvám skla, které jsou stejně velké, a ta úplně vrchní deska byla odklápěcí. Používala se třeba jenom při davových scénách. Na té horní se pracovalo s liniemi a obrysy jako třeba ve Photoshopu a pod tím byly výplně. Nejspodnější vrstvou bylo pozadí, které se vkládalo a fixovalo. Pozadí vznikala ve Francii v Toulousse. Byla namalovaná na transparetním papíře, protože při této animaci se všechno přisvětluje ještě zespoda a z boku. Barvy jsou pak prozářené a vynikne lépe kresba štětcem. Každý tah je vlastně o hodně živější než na klasickém plátně, které by bylo nasvícené jen svrchu. Nad tím vším je zavěšený fotoaparát a před sebou máte ještě monitor, na kterém vidíte živě, co vlastně děláte z té výsledné perspektivy. Důležité je ještě říct, že pro to umazávání barvy se používají všelijaké štětce, hadříky a snad nejlépe slouží „uchošťoury“, vatové tyčinky na čistění uší. (smích)

Přes hranici – animační studio

Co barevnost? Předpokládám, že i tu dostáváte zadanou.

Celý film se animoval českými olejovými barvami UMTON. Pro tyhle účely se objednaly takové ohromné krabice přímo z továrny. Naše produkční měla všechny ty krabice kolem sebe v kanceláři. V té už zmíněné grafické bibli byl ke každému charakteru daný přesně název barvy s přímo namíchaným odstínem, který jsme používaly přímo z tuby. Míchaly jsme jenom jednu barvu, což je barva z noční scény, taková temně hnědofialová. Zásobily jsme se celým kyblíčkem, abychom jí měly dost do zásoby. Používaly jsme ji jako speciální vrstvu – třeba ve scéně, kdy člun převáží děti převáží v noci přes moře. Technicky je to tak, že postavy jsou vybarvené na nejspodnější vrstvě, potom je tady tahle natupovaná barva a nad tím jsou černé obrysy.

Přes hranici (foto: Maur Film)

Zní to celé jako krásná práce.

Je to tak, ale člověk z toho hrozně „smrdí“! Velice rychle nasáknete tím pachem těch barev a ředidel. Mně to ale naštěstí voní… Tahle technika je ale drahá hlavně kvůli materiálu, a ještě navíc všechen skončí v koši. Je to nevratný proces. Nakonec vám z toho zbydou jenom pozadí. Výsledek je to ale krásný! To se musí nechat. Já jsem vlastně pak svůj bakalářský film Rudé boty udělala v téhle technice. Hodně mi vyhovovala v tom, že se dělá na první dobrou, značně dynamicky a hodně jí sluší nějaké nenarativní a expresivní náměty.

Vy teď ještě pokračujete v magisterském studiu. Co chystáte dalšího?

Malba na skle to rozhodně nějakou dobu nebude, protože člověk je většinu času zavřený ve tmě. (úsměv) Budu teď připravovat magisterský film, ale to je ještě všechno v úplných začátcích. Teď se spíš věnuju své ilustrátorské tvorbě. Pracuju na různých užitých věcech, u kterých jsem ráda, že zůstanou a nemíhají se jenom chviličku na plátně.

Přes hranici (foto: Pilot Film)

Teprve, když si člověk přečte, že u animovaného filmu znamenají třeba tři vteřiny denní výsledek, tak mu dojde, jak je to mravenčí práce.

My jsme měly denní normu dvě vteřiny. Někdy se povedlo ale udělat třeba i pět vteřin. To byla ale spíš výjimka, když se postava někam dívala, pak otočila hlavu a udělala nějaký výraz.

Pouštěla vám už Florence výslednou verzi filmu?

My jsme se s ní dívaly na skorofinální verzi. Až teď film půjde do kin, uvidím ho poprvé hotový. Na to se moc těším.

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: foto/video: Pilot Film, Maur Film, archiv respondentky © 2021

%d blogerům se to líbí: