Nepřehlédněte

Timothy Hall: Mrzí mě, jak se na americkém jihu zachází s LGBT komunitou

Mezipatra patří k podzimu stejně jako proměnlivé počasí. I letos na 22. ročník tohoto queer film festivalu zavítalo (a zavítá) několik hostů, kteří přijeli představit své filmy. Patří mezi ně i návštěva ze Spojených států amerických – režisér Timothy Hall a herec Dustin Gooch. S sebou přivezli snímek Vzdálená. Vypráví o bolavém setkání transgender rodiče Briany a jeho syna Nicka, a to navíc za velice smutných okolností. I když se Briana snaží, je pro Nicka extrémně těžké v sobě pachuť a odcizení rozpustit. Film bude k vidění ještě v pondělí 8. listopadu v Kině Lucerna ve velkém sále od 20:30 a pak 15. listopadu v Kině Art v Brně ve stejném čase.

Dustin Gooch a režisér Timothy Hall

Je od pohledu jasné, že vy dva se znáte velice dobře. Nenatočili jste spolu jen Vzdálenou. Tohle už je vaše druhá spolupráce. Co bylo ale dřív? Vaše přátelství nebo práce?

Timothy: Studovali jsme spolu a poprvé jsme se spolu nejprve na nějakém školním projektu Dustina, pak jsem zase jeho přizval ke spolupráci já. Dustin si zahrál i v mém druhém celovečerním filmu, který se jmenuje Born River Bye a který jsem natočil v roce 2017. Vzdálenou bych tedy definoval jako naši už několikátou přátelskou spolupráci.

Dustin: Lépe bych to neřekl.

Řekněte mi, je příběh Vzdálené založen na nějaké skutečné události nebo je všechno jinak?

Timothy: Vycházel jsem spíše z faktu, co to všeobecně znamená vyrůstat v Georgii (stát USA, pozn.red.) na malém městě, kde jsou lidé názorově velice konzervativní. Mluvím hlavně o baptistické církvi. Já se stále cítím jako křesťan, ale taky vidím, že vnímám věci jinak než většina lidí z téhle komunity. Mě prostě osobně děsně štve, jak se tam dole na Jihu zachází s těmi, kteří se identifikují s LGBT komunitou. Nemám pocit, že by to chování šlo ruku v ruce se zásadami křesťanství, ale spíš že dochází k jejich naprosté exkomunikaci. Připadá mi, že je to všechno postaveno na nějaké podivné nadřazenosti. Ti, kteří takové věci napomáhají, mají většinou pocit, že dělají tu nejlepší věc. A to mluvím o konkrétních případech, které se tam dole u nás děly. Zajímali mě tedy příběhy těch, kteří se s takovým přístupem setkali a jak pro ně bylo těžké udělat obří osobní rozhodnutí, a přitom nebýt rodině přítěží a hanbou. Zhmotnilo se to vše v mojí Brianě, která byla donucena k separaci od rodiny. Jak ale diváci ucítí, Briana má spíš po všech těch zkušenostech právě k Bohu ještě mnohem blíž. Náš film vlastně nakonec není vysloveně transgenderový snímek. Je to spíš příběh s transgenderovou postavou, která se snaží najít pochopení a empatii.

Vzdálená (foto: Mezipatra)

Dustin: Jih USA má silné vztahy s církví, což je samo v principu moc dobře. Já jsem byl vychován jako katolík, Timothy jako baptista. Když lidi z Jihu vidíte říkáte si, že to jsou všechno takoví milí, klidní, spořádaní lidé. Pak je jeden ale často překvapen, že volí Trumpa za prezidenta…

Timothy: …to je pro mě zklamání, frustrace a zlost, protože se identifikují s temnotou, která vystoupila na povrch. Já jsem vlastně chtěl Vzdálenou prezentovat jako příběh smíření. Problém, kterým se ve filmu zaobírám je prostě v tom, že dvě strany nemají dostatek pochopení jedna pro druhou. Zcela upřímně jsem toužil natočit něco veskrze pozitivního, zadržet dech a nenechat s naštvat.

Dustin: Myslím, že hlavně z pozice bílého heterosexuála je to celkem zajímavé a odvážné rozhodnutí, že se Timothy rozhodl prozkoumat neznámý prostor. Je jasné, že je v tom kus jeho zvědavosti, ale taky dávka empatie.  Já si jenom vzpomínám, že když jsme někdy dávno o tomhle tématu a následně rodícím se scénáři s Timothym mluvili, měl úplně jinačí strukturu. Postupně, jak o tom Timothy víc přemýšlel, vznikal tvar výsledného filmu. A všechno to taky bohužel hodně záviselo na financích, které tedy vůbec nebylo jednoduché na film získat.

Režisér Timothy Hall (foto: Mezipatra)

Viděla jsem, že jste se snažili také vybrat nějaké peníze na váš film prostřednictvím crowfundingu…

Timothy: Ano, to je pravda. Za ten předchozí snímek jsme získali finanční ocenění z festivalu. Bylo to asi deset tisíc dolarů, což nám umožnilo nakoupit hlavně nějaké vybavení, ale to bylo málo.

Vaši Brianu ve filmu ztvárnila Delia Kropp. Kdo to je?

Timothy: Vzal bych to trochu zeširoka. Kromě jiného jsem taky cítil jakousi osobní povinnost dát příležitost právě trangenderovým umělcům. Proto jsme si vybrali právě Deliy Kropp. Našel jsem její stránky, když jsem brouzdal po internetu. Napsal jsem jí, kdo jsem, co dělám, taky jsem jí poslal ke zhlédnutí svůj poslední film. Ona pak poslala svoji nahrávku, a nakonec za námi z Chicaga přiletěla. Potřebovali jsme, aby mimo jiné taky věkově seděla k Dustinovi, mohla být jeho rodičem.

Dustin: Setkali jsme se s ní pak já, Timothy a náš kameraman Alexander. Když si Delia odešla objednat kávu, tak jsme se u stolu na sebe všichni podívali a věděli jsme, že ona bude ta pravá! Delia do té doby hrála vždycky jenom v divadle. Nikdy nenatočila žádný celovečerní film. Kromě hraní taky pracuje jako transgenderový advokát-konzultant.

Timothy: Naše společné natáčení se potom za několik měsíců odehrálo během tří týdnů. A pak už jenom člověk doufal, že zvládl natočit všechno, co si naplánoval a že to pak bude ve střihu fungovat.

Dustin: Když jsme dotočili, šli jsme to večer jenom v úzkém kruhu těch, kteří se zúčastnili posledních tří natáčecích dnů, oslavit vše společnou večeří. Něco jako zakončovací ceremoniál. Pak už člověk jenom chtěl jít spát, aby dohnal ten spánkový deficit nasháněný za celé natáčení. (smích)

Vzdálená – projekce na Mezipatrech (foto: Mezipatra)

Dustine, jak to máte s přípravou na roli? Co vám pomáhá stát se někým jiným?

Já sám jsem gay, takže pro mě ta role Nicka, který se jako heterosexuální bílý muž potýká s naprosto pro něj neuchopitelnou a šokující skutečností, že jeho otec je dnes ženou, nebyla ničím novým. Měl jsem pocit, že sám dokážu rozumět tomu, co Nick prožívá a jak bude reagovat. Zažil jsem nejrůznější reakce své vlastní rodiny, když se dozvěděla, že jsem gay. Slyšel jsem od nich všechny nejrůznější argumenty a zažil si všelijaké těžké momenty, a některé z nich pořád ještě doznívají. Jen jsem si musel uvědomit, že Nick je vlastně hrdinou celého příběhu. Snaží se o dobrý život sebe a své rodiny. Jen je tak zahleděný do sebe, že problémy těch ostatních okolo nedokáže definovat. Jeho chování je jako chování dítěte. Vychází to celé ze skutečnosti, že Nick neměl nikdy možnost být tím teenagerem, který se může postavit před svého otce a svůj postoj, vzdor, nesouhlas na něj vykřičet. Nick se nikdy až do setkání s Brianou nedostal do fáze, kdy by uvažoval taky o tom, čím vším si ona musela projít. Teprve až se spolu setkají a jsou nuceni spolu ten čas trávit, začne to v Nickovi spouštět všechny procesy, které v něm víc jak dvacet let spaly. Konečně dojde do bodu, kdy si dovolí cítit a uvažovat o věcech, které se staly, z různých perspektiv. Já jsem na začátku s rolí Nicka docela zápasil. Timothyho žena ale pracuje jako terapistka a hodně mi pomáhala pochopit některé momenty scénáře. Nerozuměl jsem hlavně momentu, kdy je jasné, že Nick nechce mít nic se svým transgenderovým rodičem, ale přitom je to právě on, kdo dává věci do pohybu a Brianě zavolá.

Timothy: Příběh vychází z toho, že Nick chce udělat tečku za vším, aby mohl konečně dýchat. Jenže věci se dějí úplně jinak, než očekával. Podvědomě je to všechno jenom o potřebě zahojit rány, které jsou pořád otevřené, najít vnitřní balanc.

Dustin: Briana se snaží být otevřená a ukazovat se Nickovi jako zranitelná lidská bytost. S tím ale Nick neumí vůbec zacházet. Má konečně šanci posunout sám sebe z toho momentu, kdy ho otec opustil, odžít si to, co mu chybělo a konečně začít odpouštět sobě i Brianě, která se mu zdá tak cizí. A jasně, to není jednoduchý úkol.

Vzdálená (foto: Mezipatra)

Pro scénu s rozptýlením popele jste si zvolili skutečně magické místo.

Timothy: Ano, to souhlasím. To místo bylo nádherné, ale zároveň smutné a trochu strašidelné díky těm padlým stromům, které byli kompletně vybělené slanou vodou pobřeží. A měli jsme veliké štěstí, že jsme tam točili v době, kdy tam ještě ty stromy leželi. Asi měsíc poté byla tahle oblast vyčištěna a kmeny stromů rozřezány a odvezeny.

Dustin: Tuhle scénu jsme točili v lednu a musím říct, že stát v ledové vodě, bylo docela náročné. Ale alespoň se nám povedlo natáčet v dobrém počasí. Takové jsme ale neměli, když jsme točili scény rozhovorů v autě mezi Nickem a Brianou. Sám pro sebe jsem si tehdy říkal, že máme vést klidný a takový opatrný rozhovor a kolem nás zatím venku fičí vítr a silně prší. Vlastně to připomínalo rozpoložení, jaké uvnitř sebe asi Nick i Briana vzhledem k situaci museli mít.

Timothy: Je pravda, že jsem mnohokrát přemýšlel o tom, že Dustina taky nechám na nějakém hnusném místě, abych v něm navodil tu správnou frustraci pro jeho roli, ale přece jenom je to můj dobrý kamarád… (smích)

Velký podíl na finální atmosféře filmu má hudba někoho, kdo si říká Son of Cloud. Povězte mi k tomu něco, prosím.

Dustin: Já můžu říct jenom to, že jsem z toho soundtracku taky moc nadšený!

Timothy: Son of Cloud aka Jonathan Seale je můj kamarád z dětství, který žije v New Yorku. Hudbu nejenom skládá, ale taky si ji sám produkuje. Když skončilo natáčení, potkali jsme se a já mu ukázal pár záběrů z filmu. Zkusili jsme k tomu přidat něco z jeho hudby a já se ho zároveň ptal, jestli by chtěl dopsat i další kousky. On řekl, že moc rád. Takže tak to bylo s Jonathanem Sealem a jeho hudbou. Máme z téhle spolupráce moc velkou radost.

Dustin Gooch

Když jste vy dva s Dustinem taková nerozlučná dvojice, plánujete i další spolupráci?

Timothy: Rozhodně! Už mám rozpracované další dva scénáře. Jeden vypráví o trojici rozličných žen, které se snaží prát se životem a zároveň se snaží najít svou vlastní identitu. A ten druhý scénář bude o baseballových náborech mladých nadějných mužů. Ne tolik o nich samotných jako o těch, kteří ty nábory provádějí a jsou vlastně takovými neviditelnými přesto velmi významnými figurami celého procesu. Jsou to taky velcí samotáři.

Už jsme se dotkli trochu časů covidové pandemie. Její část jste strávili prací na filmu, co ale zbytek toho relativně dlouhého času?

Dustin: Já jsem se měsíc předtím, než pandemie začala, přestěhoval do New Yorku. Byl jsem plný nadšení, těšil jsem se, jak si budu užívat spoustu kultury, město a podobně. Najednou jsem byl sám uvězněný v malinkém newyorském bytě a všichni moji přátelé z jihu volali, jestli jsem v pořádku. Bylo to pěkně k naštvání. Ale zároveň si díky té zkušenosti uvědomil, jak snadno může být člověk institucionalizován. Nejprve se jeden zlobí, že nemůže tohle a tamto, a že musí zůstat doma. A pak najednou, když už zase může, je líný se do čehokoliv pustit. A takový já být nechci!

Timothy: Já jsem trávil čas se svou rodinou. Mám dvou a pětileté děti. A upřímně musím říct, že to pro nás byl i přes všechny okolnosti pěkný a důležitý čas.

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Mezipatra © 2021

%d blogerům se to líbí: