Recenze: Sněžit už nikdy nebude naráží na mnohá důležitá témata

Polská režisérka Małgorzata Szumowska vytvořila již několikátý film ve spolupráci se scénáristou Michałem Englertem, Sněžit už nikdy nebude, který více než rok po premiéře vstupuje do českých kin a je zároveň letošním polským kandidátem na Oscara. Vypráví o východoevropském migrantovi, jenž vstoupí do životů polských zbohatlíků a navždy je obrátí vzhůru nohama. Tento záhadný muž totiž není tak obyčejný, jak se na první pohled může zdát…

Protagonistou filmu Sněžit už nikdy nebude je Zhenia, ukrajinský přistěhovalec, který se živí jako masér zámožných obyvatel varšavského předměstí. V této roli exceluje herec Alec Utgoff, známý především jako Alexei ze seriálu Stranger Things. A právě s hrdinkou tohoto seriálu, Eleven, má Zhenia mnohé společného. Pochází totiž z Pripjati a Černobylská havárie v roce 1970 v něm spolu s traumatizujícími vzpomínkami na umírající matku zanechala i zvláštní schopnosti. A díky nim se z něj stává něco víc, než obyčejný masér.

Tuto otázku si jistě položí i sám divák, žádného skutečného vysvětlení se ale nedočká. Zheniovy schopnosti zůstávají záhadou, která není nijak objasněna, což umocňuje nádech tajemna prostupující celým filmem. V neustálém napětí diváka udržuje také kamera, jejíž statické záběry a pomalé přechody vyvolávají pocit, že se každou chvílí něco šeredně pokazí. Současně vytváří znepokojivě plíživé tempo filmu.

Prostředí, ve kterém se Sněžit už nikdy nebude odehrává, představuje v jeden z nejsilnějších prvků filmu. S pochmurnou atmosférou jde ruku v ruce i prostředí panelových domů, Zheniovo bydliště. Vůči nim vizuálně přímo kontrastují moderní domácnosti jeho klientů. Ti bydlí v řadách rodinných domů, které by jeden druhému jako z oka vypadly. Přeci jen spolu ale mají tato místa něco společného. Ačkoliv navenek mohou působit uniformovaně, za každými dveřmi se skrývá individuální životní příběh. A právě do nich se Zheniovi naskytne výjimečná možnost nahlédnout.

Zajímavost: 
“Místo, kde se natáčelo, je skutečné a leží asi patnáct minut od Varšavy. Je svým způsobem hnusné, ale v Polsku populární a docela vystihuje polskou mentalitu. Je to místo, kde žije vyšší dělnická třída, která se nechce nechat „nakazit“ nikým dalším, a tak žije takhle odděleně, aby nebyla konfrontována s neznámým,“ popisuje režisérka.

Zhenia dokáže díky svým schopnostem ulevit svým klientům jak fyzicky, ale i psychicky, a to jakousi hypnózou. Úleva ale není jediné, co u nich nastává, zdá se, že pro každého z nich se Zhenia stane i objektem touhy. Nechybí četné sugestivní záběry na jeho holé ruce, v právě kterých tkví jeho výjimečnost. Jako snad vše v tomto filmu však zbývá na divákově interpretaci. Možná nejde ani tak o touhu sexuální, jako hledání spásy a útěchy, kterou jim může poskytnout jedině on, téměř až v metafyzickém smyslu. Ze Zhenii navíc vyzařuje hluboký vnitřní klid a vyrovnanost, který obyvatelé varšavského předměstí zjevně postrádají. Vyobrazení některých jeho občanů místy spadá až do jakéhosi měšťanského stereotypu, a ačkoliv se o nich v mnohém dozvídáme víc než o Zheniovi samotném, jejich charakteristika místy působí oproti záhadnému protagonistovi až ploše a karikaturně.

Tereza Mažáriová
foto/video: Film Europe © 2021