Recenze: West Side Story je opulentní aktualizací klasiky a přehlídkou talentu

Režijní legenda Steven Spielberg se tři roky od premiéry Ready Player One poprvé za svou legendární kariéru pouští do žánru muzikálu a rovnou při té příležitosti přepisuje jednu z největších klasik žánru. Jak nová verze broadwayské klasiky přesně šedesát let od premiéry původní a mnohými milované filmové adaptace obstála?

Jestli je při sledování West Side Story něco patrné, pak míra, s jakou se proslulá hračička Spielberg s každým záběrem mazlí. Režisér o svém dávném snu natočit vlastní muzikál mluvil zhruba dvě dekády, přičemž jako zdroj inspirace právě broadwayskou klasiku opakovaně uváděl, je tedy hřejivé vidět, že vyhlíženým námětem se po těch letech Spielbergovi stala právě ona.  Remake v sobě původní film režisérů Roberta Wise a Jeroma Robinse z roku 1961 pochopitelně nezapře, a ze způsobu loudavého i náhle švenkujícího záběrování, střihu i hereckých výkonů lze už od úvodních vteřin cítit svérázné retro. Divák, který nemá předchozí filmovou verzi v živé paměti, tak hned od začátku má pocit, jako by v davu rozeznal starého známého, kterého překvapivě rád vidí.

Svou existenci Spielbergova verze ospravedlňuje nejen očividnou radostí, kterou do ní režisér vnáší ale i novým aranžmá původních melodií Leonarda Bernsteina a Davida Newmana, a v několika případech i naprostou změnou prostředí a zejména kontextu, ve kterém se jejich tóny rozezní. Kultovní písně tak v novém West Side Story mnohdy zpívají jiné postavy a k jinému publiku, aniž by šlo o změny vynucené pouhou snahou se odlišit. Stejně přirozená a nenucená je i role pro Ritu Moreno, známou především díky svému Oscarem oceněnému výkonu v původním Robbinsově a Wiseově filmu, nebo postava Anybodys, která je v aktuální verzi zcela přirozeně vyobrazena jako transgender.

Aktuální film navíc je i šmrncovní a opulentní ukázkou talentu aktuální generace. Taneční a pěvecká čísla musí nutně dech i jindy cynickým divákům nejen díky vířícím šatům a kostýmnímu designu či vypiplanému vizuálu, ale především díky výkonům jejich představitelů. Zejména Rachel Zegler v hlavní roli Marie si pro sebe krade většinu scén, a nejen kvůli jemnému vzezření a zpěvačskému talentu dokazuje, že pro roli Sněhurky v chystaném hraném remaku klasické Disneyovky je mladičká herečka naprostou trefou do černého.

Navzdory poměrně mamutí délce 150 minut film ke svému silnému závěru svižně odsýpá, byť stejně jako originál dějem nijak zvlášť nepřetéká a je třeba počítat s jeho neustálým zpomalováním v pěveckých číslech; to je ovšem fakt, který by mohl odradit jen škarohlídy proti muzikálům apriori vysazeným, a přitom i ti by nové West Side Story měli dát šanci. Film nabízí naprostou žánrovou špičku a je škoda, že podobné snímky se bohužel pomalu ale jistě stávají ohroženým druhem, který v budoucnu namísto stříbrného plátna bude dozajista zdobit jen televizní obrazovky na streamech. Shakespearovská romance mezi Tonym a Marií na pozadí boje jejich rodin a přátel je samozřejmě notoricky známá a nechybí ani tradiční balkonová scéna, které Zegler spolu s “Baby Driverem” Elgortem dodávají zcela uvěřitelnou chemii.

Zajímavá je i režisérova autorská volba nepřekládat ve chvílích, kdy portorické postavy z angličtiny plynule přechází do španělštiny, čímž by angličtina dostala implicitně navrch. Dvoujazyčné pasáže tímto prostým krokem absence titulků dostávají zvláštní půvab. Spielberg totiž stejně jako původní film i muzikál k rasovému vypětí mezi bělošskými Žraloky a portorikánskými Tryskáči přistupuje citlivě i s nadhledem a nevybírá si stranu, jak ilustruje především jedna z nejzábavnějších a nejtrefnějších písní s výmluvným názvem America. Vyprávění o napětí a příkopech mezi dvěma skupinami lidí nucených k soužití je navzdory sedmdesát let starému námětu a jeho situování do tavícího kotlíku dnes již silně gentrifikované newyorské čtvrti West Side aktuálnější než kdy dřív.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon, Amblin Ent. © 2021