Covid stále významně ovlivňuje naše životy i filmový průmysl, v kinech se toho ale narozdíl od loňského roku urodilo dost. Konečně nechyběly ani velkolepé blockbustery, které sice nedosahovaly běžných tržeb z období před pandemií, alespoň ale ukojily hlad filmových fanoušků. V našem žebříčku se zaměřujeme na ty filmy, které prošly českou kinodistribucí, nikoli tedy na premiéry nejrůznějších VOD služeb. Přejeme hezké čtení, koukání či poslech a do nového roku hlavně hodně zdraví, spokojenosti a kvalitní kinematografie.
#25. Luca
Snímek studií Disney a Pixar Luca, odehrávající se v malebném městečku italské riviéry, vypráví o dospívajícím chlapci, který zažívá nezapomenutelné letní prázdniny. Prosluněná dobrodružství prožívá Luca se svým novým nejlepším kamarádem, avšak jejich veselí ohrožuje přísně střežené tajemství. Oba jsou totiž ve skutečnosti vodní příšeráci z podmořského světa. Příběh dvou obojživelných rošťáků a jejich touhy po vlastní Vespě a objevování světa má své nepopiratelné kouzlo, které vás bude během sledování s dětmi nevyhnutelně navodí pořádnou chuť koupit letenky někam na italský venkov, zaplavat si, nebo si alespoň někde vychutnat poctivé těstoviny.
Příběhově jde o klasický hladivý příběh zalitý barvami a roztomilými postavami nalézajícími poučení a krásu života v každodennosti a poznání světa. Nejmladším divákům zároveň Pixar nenásilnou formou vysvětlí problém xenofobie a předsudků. Primárně pro ty je snímek i zjevně určen, skryté vtipy pro starší diváky ani hlubší existenciální okamžiky tentokrát nečekejte. Zároveň se ale nemusíte bát, že byste s prcky v kině těch pár desítek minut prozívali, protože byť má Luca pomalejší rozjezd a prostředek, jde o zábavný, odsýpající animák s tradičně překrásnou animací.
#24. Nikdo
Bob Odenkirk, hvězda seriálu Volejte Saulovi připomene časy, kdy hrdinové z osmdesátkových akčňáků s Johnem McClainem konečně naučili krvácet a z nezničitelných gerojů se stali obyčejnými chlapy z masa a kostí, které každá rána do zubů pořádně zabolí a zavrtanou kulku v rameni taky zlehka nerozchodí. Odenkrikův Hutch je prostě chlápek od vedle, který jen tak mimoděk v mládí likvidoval zástupy parchantů, než se rozhodl pohodlně fotrovatět a užívat si každodenní šichty v otřesně nezajímavém zaměstnání.
Moskevský režisér Ilja Najšuller po lehce nauzeálním diváckém zážitku v šest let staré střílečce Hardcore Henry odložil GoPro a experimenty s první perspektivou, aby natočil prvokrevný, osmdesátkově přímočarý akčňák. Bere si k tomu to nejlepší z redefinice žánru Johnem Wickem a přidává mu trochu šťávy absurdní mírou stylizace a mnohdy ironického, tarantinovsky výrazného soundtracku. Nikdo je sympatickou jednohubkou s řadou kulervoucích momentů i roztomile béčkových scén, které vykouzlí úsměv na tváři.
#23. Eternals
Marvel ve spolupráci s režisérkou Chloé Zhao letos přišel se svým dost možná dosud nejosobitějším kouskem. Epický příběh Eternals se odehrává tisíce let a sleduje skupinu polobožských hrdinů, kteří jsou nuceni vystoupit ze stínů, aby se opětovně spojili proti nejstarším nepřátelům lidstva, Deviantům.
Film je audiovizuálně působivou podívanou o disfunkční rodině postav, na které je radost se dívat a mezi nimiž si snadno divák najde své nové oblíbence, ať už kvůli vizuálně poutavé prezentaci jejich superschopností nebo sympatickým hercům. I chemie mezi postavami funguje velmi slibně, zvlášť když si všechny scény pro sebe okamžitě začne krást několik oblíbenců – obzvlášť zábavný ve své roli je Kumail Nanjiani, na jehož bedrech leží většina marvelovského trademarkového humoru, a zaujme třeba i traumatizovaná hrdinka stále překrásné Angeliny Jolie.
Byť napojení na širší svět MCU tentokrát trochu pokulhává a 160 minut stopáže srovnatelné s epickým zakončením Infinity ságy v Avengers: Endgame bezesporu některé diváky utahá, flashbacky rozbíjené vyprávění vzhledem k množství postav a témat, které rozvíjí, ale plyne k závěru poměrně příjemně a rozhodně nenudí.
#22. Paralelní matky
Nový snímek španělského matadora Pedra Almódovara vzdává hold mateřství a nutnosti vyrovnávat se s nastalou situací. V sebejistě odvyprávěném dramatu si režisérova můza a dlouhodobá spolupracovnice Penélope Cruz střihla komplexní roli nastávající maminky čekající v nemocnici na porod. Setkává se ale s těhotnou a traumatizovanou puberťačkou, která se na porod těší citelně méně. Zatímco obě čekají na své děti, utváří se mezi nimi zvláštní a nečekané pouto. Cruz s emocemi zachází skvostně. Divák nemůže přehlédnout její zralé herectví a citlivost jakou do své role vkládá. Příběh o mateřství, odvaze, a hlavně ženské solidaritě převyprávěl Almodóvar se sobě vlastní vášnivostí, oproti svým dřívějším filmům ale dokázal zvraty, kterých je zde spoustu, udržet v intenzitě, jež nepřehltí ani emočně umírněnějšího středoevropského diváka.
Poselství o každodenních lidských hodnotách pak Almodóvar demonstruje skrze nevyřešený a bolavý fakt z nedávné španělské historie a připomíná, že paměť a vzpomínky jsou tím hlavním bohatstvím, které nám při správném zacházení ulehčují fungování v přítomnosti, o budoucnosti ani nemluvě.
#21. Duše
Pixarovky kromě určité dávky dojetí vždy pracovaly s morálními poselstvími, které navzdory relativní neobjevnosti docenil zpravidla spíše rodičovský doprovod, spíš než malé děti. V případě příběhu Duše o posrmtné cestě muzikanta Joea se pak zdá, že tvůrci na dospělé míří přímo.
Duše je překrásnou pastvou pro oči a zcela dokonalým animačním drahokamem, který zejména v detailech detailně vymodelovaného prostředí a textur krom určité stylizace skoro ani nedává tušit, že reálně neexistuje. Prstoklad a pohyby jazzových muzikantů jsou zpracovány s neuvěřitelnou precizností a věrohodností, stejně jako kulisy podzimního New Yorku, který ve své světskosti možná stojí v kontrastu s modrorůžovými měkkými barvami světa duší, nijak mu to ale neubírá na vizuální líbivosti. Spolu se sexy jazzovým soundtrackem i ambientními melodiemi pak Pixar přináší celkově okouzlující audiovizuální zážitek.
Animace snového posmrtného života i ruchu a shonu New Yorku je pozlátkem na příjemném poselství o nalezení smyslu bytí v radování se z každodennosti. Některé děti se možná při šmrncovních jazzových vystoupeních a debatách o smyslu života, vesmíru a vůbec budou vrtět na sedačkách, jejich dospělý doprovod by se ale měl z duše pobavit.
#20. Candyman
Mladý Anthony, umělecká hvězda na vzestupu, narazí na legendu o přízraku, který svým hákem a rojem včel odpraví každého, kdo se odváží vyslovit jeho jméno pětkrát za sebou do zrcadla. V domnění, že konečně narazil na tvůrčí zlatý důl, začne Anthony malovat obrazy obávaného Candymana, aniž by si připustil, že za tajuplným příběhem se možná skrývá více pravdy, než očekával.
Postava Candymana patří k vůbec nejslavnějším hororovým monstrům a bylo jen otázkou času, než se na něj Hollywood znova vrhne. Místo levného remaku narvaného lekačkami a uvězněného pod přístupností pro mládež se ale začalo na obzoru rýsovat poměrně zajímavé pojetí staré klasiky z pera oscarového scenáristy Jordana Peela, který dle svéhu zvyku i zde mixuje napětí s hlubším podtextem. Film je prolezlý solidní atmosférou i napětím a hororovým sekvencím se dostalo efektivního, místy až zvráceně krásného zpracování. Tvoří vizuálně podmanivý zážitek, který se nespoléhá na prvoplánové strašení a bubínky rvoucí zvuky, ale raději pečlivě a pomalu buduje atmosféru a dostává se divákovi pod kůži.
#19. Rozhněvaný muž
Guy Ritchie se do srdcí svých fandů zapsal především hravými gangsterkami se spletitým dějem, kterým je blízký nápaditý audiovizuál a nadstandardní péče věnovaná práci s hudbou. Geniální střihy a hrátky s formou jsou vlastní i Rozhněvanému muži, jinak je ale veškerá nadsázka ta tam. Britská legenda dva roky po rozverných Gentlemanech servíruje přímočarou, těžkotonážní a brutální podívanou připomínající thrillery 70. let, kde se každý výstřel zaryje pod kůži nejen zčistajasna odpraveným postavám, ale i divákovi.
Veškeré nadbytečnosti jdou stranou, Ritchieho novinka je prostým příběhem o neromantizované pomstě jednoho muže vůči gangu podvodníků, který přepadává dodávky převážející hotovost. Od Rozhněvaného muže by byla chyba očekávat osmdesátkově rozpustilou akci, kde hláškující geroj kreativně likviduje bezejmenné nepřátele. Film přesně odpovídá svému názvu, je plný agrese, syrovosti a temnoty. Odpravování nepřátel je brutální, přímočaré, pragmatické, chladně přesné. Samostatnou kapitolou je kulervoucí soundtrack, který tak trochu nolanovsky splývá s ruchy na plátně a nenechá vás na minutu vydechnout.
#18. Raya a drak
Skoro se až zdá, jako by Disney se animákem o asijské hrdince jak vystřižené z Tomb Raidera mířil spíš na starší diváky než na nejmenší děti. Šikovně kombinuje roztomilé postavičky s vážnějšími emocemi a tématy xenofobie a ztráty blízkých, přičemž dětské i dospělejší aspekty sympaticky vyvažuje. Vážnější momenty, jako je smrtící mor měnící své oběti v sochy, podává s jemnou poetikou, aby děti nevyděsil, a hravější scény, třeba se zlodějskými kung-fu opicemi, zase nejsou prvoplánově hloupounké, aby dospělé nenudily.
Raya a drak je plná akce, barev a srandovních side-kicků, zároveň v sobě však ukrývá i poněkud základní, ale přesto důležité poselství o vzájemné toleranci mezi obyvateli roztříštěného království a snaze sjednotit je navzdory jejich odlišnostem. V kombinaci s častými akčními scénami s propracovanou choreografií i dynamikou a svižnému tempu vyprávění se dospělý doprovod malých ratolestí určitě nudit nebude.
#17. Tiché místo: Část II
Původní Tiché místo je originální, komorní horor umně si hrající s jedním z našich nejdůležitějších smyslů nejen pro každodenní fungování, ale i pro audiovizuální zážitek z filmu. Dvojka pokračuje v tom, co minule fungovalo. Někomu to bude připadat málo, pokud vás ale koncept jedničky bavil, dostanete novou, povedenou porci téhož. I přes pohled do prvního dne apokalypsy a setkání se s dalšími komunitami přeživších ovšem jde stále o intimní příběh jedné rodiny, na jejichž členech vám záleží, prožíváte s nimi jejich strach i bolest a kterým křečovitě fandíte. Je celkově osvěžující setkat se v rámci hororu s plnokrevnými postavami, které nejsou jen blbými figurkami čekajícími na obligátní odpravení ze světa.
Krasinski opět potvrdil svůj nečekaný scenáristický i režijní talent, který kulminuje zejména ve scénách, kdy rozdělení členové rodiny v postupné gradaci a šponování vašich nervů nezávisle na sobě řeší smrtelně nebezpečné situace, jejichž katarzi vidíme v rychlém sledu po sobě. Úsporných 97 minut filmu je napěchovaných nejen vyhrocenými situacemi, ale i pomalejšími momenty, kdy nás třeba detail na pomalu našlapující bosé protagonistů ponoří do atmosféry světa, při jehož sledování na plátně v přítmí kinosálu si dvakrát rozmyslíte každé odkašlání nebo křupnutí popcornu, zatímco spolu s postavami šponujete uši a čekáte, jestli kromě bzučícího hmyzu neuslyšíte i něco dalšího. Jde o umně navozený diskomfort a při sledování závěrečných titulků s jeho koncem úlevně vydechnete.
#16. Král Richard: Zrození šampionek
Pod aristokratickým názvem se neskrývá historické drama, ale sportovní biopic o příběhu otce Venus a Sereny Williamsových, nejúspěšnějších tenistek v historii a sester z vyloučené lokality Compton na předměstí Los Angeles. Film s českým podtitulem Zrození šampionek se sice točí okolo standardních hodnot obdobných děl, jako je pokora, zanícení, víra či houževnatost, z předvídatelné šablony sportovních filmů ale vybočuje hereckými výkony, nekonvenčním a výstředním protagonistou a svěžím vyprávěním nepostrádajícím nadhled.
Richard Williams byl urputný chlap poznamenaný nelehkým dospíváním v kalifornském ghettu, který se zapřísáhl, že jeho dcery podobná příkoří podstupovat nebudou. Proto ještě před narozením svých nejmladších dvou dcer začal studovat techniku tenisu a vypracoval podrobný plán jejich kariér až do dospělosti. Byť se film snaží do citlivějších strun příliš nebrnkat, nestaví svého protagonistu ani na piedestal a ukazuje místy nesnesitelného muže v celé jeho poutavé ambivalenci. Smith si s grácií dává jak polohu umíněného parchanta, se kterým je debata pravověrným očistcem, stejně jako milujícího otce.
Král Richard je zábavným, dojemným, výtečně zahraným, dramaturgicky příjemným a nevlezlým příběhem o univerzálních hodnotách, kterým je kreativně nasnímané tenisové prostředí jen sympatickou kulisou, ve které dvě a půl hodiny stopáže promlouvají i k divákům, kterým je obvykle sportovní tematika nanejvýš volná.
#15. Matrix: Resurrections
Resurrections dokáže posunout fascinaci myšlenkou života ve virtuální realitě oproti původní trilogii Matrixu posunout ještě o level výš. Děj prvních tří filmů totiž je prezentován jakožto videohra, kterou uvnitř Matrixu Neo vytvořil, a tedy jakožto fikce uvnitř fikce. Důvody a zákonitosti toho, proč tomu tak je, navíc dávají dějově perfektní smysl, a meta narážky na hrabivost velkých studií a jejich potřebu vyrábět za každou cenu pokračování prověřených značek jsou i sakramentsky zábavné. Od prvních momentů, kdy divákovi začne docházet, jakou hru s ním vlastně režisérka s ostatními tvůrci hraje, sledujeme mimořádnou jízdu, která není ani v nejmenším líným rebootem, ale skutečným myšlenkovým obohacením původní látky, oproti které jde nový Matrix ještě o krok dál. Ve své druhé polovině se film sice propadne do podstatně méně nápaditých blockbusterových vod, o katastrofu z ranku posledních dvou Terminátorů se ale nejedná. Návrat kultovní série po dvaceti letech tedy naštěstí dopadl nad očekávání dobře.
#14. Zhoubné zlo
James Wan se urval ze řetězu. Hororová legenda, která do žánru přispěla takovými kultovkami, jako je původní Saw, série Insidious nebo V zajetí démonů dostal od studia zcela volnou ruku a výsledkem je nejoriginálnější horor za hodně dlouhou dobu. Příběh o o dívce Madison, kterou paralyzují noční vize strašlivých vražd, skládá poctu mysteriózním italským snímkům giallo a díky své ujeté, provokativní hravosti rozhodně nejde o film pro každého. Řada diváků ho dost možná i znudeně a otráveně vypne, při naskočení na Wanovu potměšilovou vlnu vás ale čeká osvěžující a originální podívaná.
Wan si totiž vůbec nebere servítky a nebojí se v béčkové přepálenosti svého filmu dojít za hranu absurdna a z vlastního žánru si s respektem utahovat. Zprvu nenápadně působící snímek se tak někdy v polovině zvrtne v naprosto šílenou, chytrou, žánrově experimentální jízdu.
#13. Nadějná mladá žena
Cassie je extrémně chytrá a krásná mladá žena, která však svou zářnou budoucnost vyměnila za práci v místní kavárně. O nějaké budoucí kariéře nebo perspektivním vztahu nechce vůbec uvažovat. Místo toho se každý týden chodí opít do baru, kde si ji pokaždé vyhlídne jiný muž, aby si ji následně odvedl k sobě domů, kde si s ní chce užít. Téměř do němoty opilá kráska je přeci jen snadná kořist. Jaké překvapení ale Cassie přichystá, když ukáže, že opilost pouze předstírá a že se rozhodně zneužít nenechá.
Temně komediální thriller posbíral celou řadu letošních filmových ocenění. Emerald Fennel, jíž můžete znát například ze seriálového hitu Koruna, kde ve třetí a čtvrté sérii ztvárnila Camillu, vévodkyni z Cornwallu, se krom herectví věnuje i psaní a scenáristice. Její zdařilý filmový debut se zaměřuje na silné a nadmíru komplikované ženské postavy. Žánrová všehochuť snímku osciluje mezi temným thrillerem, lehkým hororem, psychologickým dramatem a devadesátkovou romantickou komedií. Tato tonální rozpolcenost sice místy postrádá koherenci, avšak chytře reflektuje protichůdnost hlavní postavy, v jejíž roli exceluje Carey Mulligan, která tuto ostrou dvojakost zvládá mistrně. Fennel tak svůj skvělý snímek halí do pastelových barev a melodií od Britney Spears či Paris Hilton, avšak nezdráhá se divákům podkopnout nohy a ukázat, jaká hrůza hnije pod sladkým povrchem.
#12. Quo Vadis, Aida?
Z bosenského válečného filmu, který byl oceněn účastí v hlavní soutěžní sekci loňského festivalu v Benátkách a nominací na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, se vám neudělá moc dobře. Drama režisérky Jasmily Žbanić, líčící očima tlumočnice Aidy srebrenický masakr z roku 1995, je totiž hutný, intenzivní, tematicky těžký, dusivý. Ve svých nejintenzivnějších chvílích připomene Saulova syna, Sofiinu volbu a podobná filmová svědectví o lidském zlu. Přesto, nebo možná právě proto, by bylo chybou se k jeho zhlédnutí neodhodlat.
Režisérka ovšem necítí potřebu vypomáhat si potoky krve, aby šokovala a ťala do živého. Díky kameře i propracovanému mixu zvuku z plátna intenzivně doléhá chaos a tíseň tísíců tlačících se lidí bez přístupu k toaletě, potravinám a s jen pramalou nadějí. Žbanić je notno ocenit i za to, že nesklouzává ve svém líčení nešťastné kapitoly evropských dějin k unylé dějepisnosti. Tvůrci si nevypomáhají ani dovysvětlujícími titulky, v těch se omezují na pouhou pietu, přesto se však v ději lze dobře orientovat i bez detailní znalosti skutečné historické události.
Quo Vadis, Aida? je zkrátka velice silným, byť nepříjemným diváckým zážitkem i díky okamžitému napojení na skvěle zahranou protagonistku.
#11. West Side Story
Režijní legenda Steven Spielberg si plní svůj starý sen, pouští se vůbec poprvé za svou dlouhou kariéru do muzikálových vod a rovnou při té příležitosti přepisuje jednu z největších klasik žánru. Remake v sobě přesně šedesát let starý původní film režisérů Roberta Wise a Jeroma Robinse pochopitelně nezapře, a ze způsobu loudavého i náhle švenkujícího záběrování, střihu i hereckých výkonů lze už od úvodních vteřin cítit svérázné retro.
Svou existenci Spielbergova verze ospravedlňuje nejen očividnou radostí, kterou do ní režisér vnáší ale i novým aranžmá původních melodií, a v několika případech i naprostou změnou prostředí a zejména kontextu, ve kterém se jejich tóny rozezní. Aktuální film navíc je i šmrncovní a opulentní ukázkou talentu aktuální generace. Taneční a pěvecká čísla musí nutně dech i jindy cynickým divákům nejen díky vířícím šatům a kostýmnímu designu či vypiplanému vizuálu, ale především díky výkonům jejich představitelů.
Vyprávění o napětí a příkopech mezi dvěma skupinami lidí nucených k soužití, ilustrované soubojem gangů Žraloků s Tryskáči, je navzdory sedmdesát let starému námětu a jeho situování do tavícího kotlíku dnes již silně gentrifikované newyorské čtvrti West Side aktuálnější než kdy dřív.
#10. Klan Gucci
Vzestup a pád rodinného podniku Gucci s sebou přináší hádky, zrady, usmíření, lásky a neštěstí takřka operních rozměrů, a najdou se i tací, kteří se pro slávu a moc módního impéria neštítí ani vraždit. Ridley Scott v jedné ze dvou svých letošních filmu přichází s okázalou módní stylovkou, která by vás měla zaujmout nejen tematikou a kriminálním laděním, ale i famózním výkonem Lady Gagy, která i po boku tak hvězdného ansámblu v čele s Alem Pacinem nebo Adamem Driveerem kope hereckou první ligu.
Klan Gucci strhne i diváky módním prostředím absolutně nepolíbené díky poutavé tapisérii ušité z herecké extravagance, vražedného zvratu a inspirace fascinujícím reálným příběhem. Melodrama o pádu jedné rodiny podobně operních rozměrů, navrch napěchované takovými jmény, jakými disponuje Klan Gucci, pochopitelně s hereckými výkony stojí a padá. Scottův ansámbl nepřekvapivě odvádí skvělou práci – snad jen s výjimkou pitvořivě karikaturního Jareda Leta, který jako by sem přiskotačil z jiného filmu.
#9. Není čas zemřít
Pátý a poslední snímek o Jamesi Bondovi s Danielem Craigem v titulní roli po divoké produkci, přepisování scénáře a sáhodlouhých covidových odkladech letos konečně dorazil do kin. Craigova labutí píseň nabobtnala do nejdelšího filmu o agentovi s povolením zabíjet všech dob, ve které se klasická, elegantní bondovka mísí s moderním vhledem do jednotlivých postav i jejich interakcí.
Filmařsky obratný režisér Cary Joji Fukunaga zde svůj um v tom nejlepším slova smyslu propůjčuje blockbusteru. Jeho verze Bonda je tak naleštěná, elegantní a vizuálně vypiplaná, jak byste si od bondovky jen mohli přát. Fukunaga však nezapomíná ani na emoční ukotvení filmu a dodává mu tak potřebnou hloubku. V Craigově podání agent 007 již dávno nepřipomíná nepřemožitelný stroj na likvidaci padouchů. Craig Bondovi vtiskl zranitelnost, hloubku, hodnotu. Není čas zemřít kombinuje procítěnost Casino Royale s filmařskou precizností Skyfall, dvou nejlepších snímků Craigova Bonda.
Přestože se gradované finále až možná příliš urputně snaží vytěžit maximum emocí a film se občas zadrhne kvůli přemrštěné stopáži, obecně se jedná o po všech stránkách vynikající završení Craigovy nadvlády nad tímto filmovým gigantem. Není čas zemřít lze vnímat jako zosobnění samotné DNA craigovek, či jako epitaf Craigovy redefinice agenta s povolením zabíjet. Tak či onak se jedná o navýsost uspokojivé zakončení a Craig se navždy zapsal do dějin kinematografie jako Bond celé jedné generace.
#8. Země nomádů
Snímek ukazuje tvrdou realitu amerického kapitalismu a tamního venkova, který se od idealizovaných obrázků z turistických destinací silně liší. Země nomádů je velmi autentickou, silnou a zároveň i poetickou výpovědí o určitém výseku současné americké společnosti. Neokázalé drama je citlivě vystavěno kolem postavy ovdovělé šedesátnice Fern, nalézající životní sílu v cestování napříč Amerikou ve svém příbytku, bílé dodávce, a kolem četných setkání s podobně naladěnými novodobými „kočovníky.“ Režisérka Chloé Zhao se v něm zamýšlí nad malými-velkými životními momenty, jako je prchavé ohromení přírodní krásou a vzácný pocit vnitřního klidu. A plně si zaslouží všechny nominace i ceny, které za film posbírala.
Frances McDormand v hlavní roli předvádí tradičně bezchybný, silný výkon plný autenticity, režisérka však šikovně pracuje i s vedlejšími postavami, které i na malé ploše stopáže, které se jim dostane, dostanou dostatečný prostor a šikovně vedení neherci odvádí skvělé výkony v subtilních detailech, jako jsou výrazy tváře nebo emoce v jejich očích.
Země nomádů nepromluví ke všem svým divákům stejně a síla jejich zážitku bude přímo ovlivněna osobními zkušenostmi a zážitky, které do poetiky filmu promítnou. Jde o filmovou ilustraci dosažení smíření a klidu díky ztrátou vykoupenému nalezení krásy v každodennosti. Je plný soucitu, je intimní a nespěchá, a nemá potřebu ani snahu ohromovat. Zkrátka v klidu ilustruje svou melancholii. A tak si odvypráví své, aniž by sahal k explicitnímu komentáři nebo divákovi vnucoval jakékoli stanovisko. Chloé Zhao si právem zaslouží obrovskou kariéru, za jejímž prahem stojí.
#7. Rytíři spravedlnosti
Co mají dánský voják, kradené kolo v Estonsku a ukrajinský prostitut společného? Odpověď je více než snadná; vůbec nic. Nicméně i nahodilé, nepatrné vodítko občas stačí k rozpoutání krvavé pomsty. Při tragické nehodě vlaku vojákovi Markusovi, snažícímu se dostat zpět domů k dospívající dceři, zemře manželka. V tomtéž vlaku se nacházel i matematik Otto, který nehodu sice přežil, ovšem odmítá věřit, že šlo o pouhou náhodu. Spolu se svými dvěma přáteli, Lennartem a Emmenthalerem, pak přesvědčí Markuse, že šlo o plánovaný atentát. Společně se pak rozhodnou pomstít smrt Markusovy manželky.
Scenárista a režisér Anders Thomas Jensen už s hereckou skvadrou Mikkelsen, Kaas a Bro spolupracoval na svých předchozích počinech již třikrát, a jejich sdílená vize a souhra lze na výsledku jasně znát. Dohromady fungují jako nepřemožitelně vtipné vraždící těleso. Jensen má navíc lehce rozpoznatelný rukopis, jeho snímky jsou vždy značně ujeté, ale nikdy hloupé či prvoplánové. Smíchem i akcí napěchovaná dánská jízda Rytíři spravedlnosti perfektně mixuje komedii, drama i thriller, přičemž žádný z žánrů tu není na úkor dalšího. Výsledkem je podívaná plná paradoxů; a tak se dá ostatně označit i film samotný – jako drsná oddychovka, milá vyvražďovačka, či depresivní taškařice.
#6. Sebevražedný oddíl
Autor Strážců galaxie James Gunn uvádí akční dobrodružství těch nejdegenerovanějších delikventů světa DC, kteří umírají touhou zachránit svět. A kruci, fakt se mu to povedlo. Režisérův přechod od Disneyho k Warnerům totiž vyústil v suverénně nejlepší příspěvek do rozhašeného universa Ligy spravedlnosti a v jeden z nejlepších letošních popcornů.
Gunův přístup k obrázkovým sešitům je naprosto osvěžující, krvavý, šílený, efektní a především třaskavě zábavný. Nový eRkový Sebevražedný oddíl se vůči pět let starému trapnému nedochůtčeti Davida Ayera neobtěžuje ani změnou jména, ani zahazováním se vzpomínáním na jeho příběh. A je to moc dobře, protože filmové universum DC je v tuto chvíli naprosto nesourodým rozvaleništěm a jakákoli snahy o jeho přemosťování by byly kontraproduktivní.
Gunn tak nechává tak hlavy svých hrdinů groteskně vybuchat a prostřelovat zleva i zprava, a divák se neubrání myšlenkám, že ačkoliv sleduje dílo výrazně autorského filmaře, takhle nějak by si představoval komiksovku z dílny Quentina Tarantina. Nový Sebevražedný oddíl je zkrátka přepálenou blockbusterovou dvouhodinovkou, která stojí na vlastních nohou a je u toho sakra zábavná.
#5. Poslední noc v Soho
Poslední noc v Soho je jedním z filmů, které producenti za pár let do kin nejspíš úplně přestanou pouštět, aby je uklidili rovnou na stream. Je to ale škoda, protože tahle originální, napínavá stylovka se sexy vizuálem, vychytaným střihem, šmrncovní hudbou, zajímavou žánrovou hravostí a působivými hereckými výkony si diváckou pozornost zaslouží.
Poslední noc v Soho je zábavnou směsicí, která se plynule žánrově proměňuje spolu s ubíhající stopáží, poznatky ústřední hrdinky a jejími cíly. Z retro stylovky o osiřelé apirující módní návrhářce, která se za svými sny a vysokoškolským studiem stěhuje z cornwallského maloměsta do rušného Londýna, se tak postupně přes hrdinčiny snové vize o vraždě nadané tanečnice dočkáváme duchařské detektivky, hororu, rape revenge splatteru a nakonec i paranoidního psychothrilleru, u kterého nevíme, kolik z dění na plátně vzhledem k hrdinčině neveselé psychiatrické anamnéze je jen pouhou halucinací či přeludem.
To vše se odehrává ve vymazlených neonových kulisách šedesátkového Londýna plného kabaretů zahalených v cigaretovém kouři, kdy po ulicích jezdila krásná auta a hudba i móda měly nezaměnitelný šmrnc, přičemž režisér jedním dechem ovšem varuje před růžovými brýli při posuzování mnohdy idealizované minulosti současnou optikou. Soundtrack i kostýmy hrají v příběhu i jeho formě velkou roli, a na Poslední noc v Soho je zkrátka radost koukat.
#4. Poslední souboj
Poslední souboj to v kinech měl sakra těžké. V současném “sequelitidou” trpícím Hollywoodu se totiž historický velkofilm, který není podpořen mainstreamově známou knižní předlohou ani širší sérií, o kterou by se mohl opřít, stal takřka vymírajícím druhem a záležitostí minulosti. Režijní epika Ridleyho Scotta tedy kasovně shořela, nehledě na to, o jak drahou, monumentální, ambiciózní, provokativní a syrovou podívanou jde.
V zádech k tomu ostřílený režisér má scenáristická esa a sehrané duo Matta Damona a Bena Afflecka. Společně přibližují brutální každodennost doby, kdy vesničanům byla podřezávána hrdla z rozmaru kolemjdoucí armády, znásilňování bylo každodenní realitou a žena byla součástí mužova majetku bez takřka jakékoli uznávané zákonné svéprávnosti.
Poslední souboj je epicky natočenou výpravnou podívanou plnou kostýmů a velkolepých kulis, ale primárně i hutným dramatem s lehkou příchutí středověkého #MeToo, který stojí na postavách a hereckých výkonech. Příběh je rozdělen do tří kapitol, což může na první pohled působit poněkud těžkopádně či až narativně přímočaře; před divákem se v nich ovšem umně rozplétá zápletka nahlížená podobně jako v Kurosawově Rašomónovi hned třemi optikami tří hlavních postav zmítaných v nešťastném milostném trojúhelníku.
#3. Vlkochodci
Mladá zaučující se lovkyně se s otcem vydává do Irska, aby tam pomohla s vymýcením poslední vlčí smečky. Vše se ale změní, když se spřátelí se svobodomyslnou dívkou ze záhadného kmene, o němž se říká, že se v noci proměňuje ve vlky. Animovaná dobrodružná pohádka Vlkochodci od tvůrců Písně moře je k vidění na Apple TV+ a tuzemští festivaloví nadšenci si ji několikrát během letoška mohli i užít v kinech.
Animace je jednoduše překrásná a film vystavuje svou ruční práci na odiv v každém vymazleném záběru, třeba když z bohatých barev vykukují hrubé skeče tužkou. Elegantní a plynulé jsou pohyby figurek, v paměti utkví zejména smečka vlků tekoucí přes kopce, i obličejová mimika lidských postav, u které se animátoři perfektně trefili s měrou užité stylizace. Jemný a citlivý je i způsob, kterým film staví pro diváka svůj svět, aniž by do něj horem pádem hrnul expozici – což by se u pohádky plné keltských legend a bytostí měnících se ve vlky nabízelo. Vlkochodci si vystačí se subtilním vizuálním vyprávěním, postupným dávkováním informací a vynikajícím dabingem plným emocí.
#2. Spider-Man: Bez domova
Prohlášení Toma Hollanda, že Bez domova je jakousi Endgame pavoučích filmů, nebyly ani v nejmenším marketingovým cajdáním, ale beze zbytku vhodným přirovnáním. Kromě uspokojivého završení Spider-Manovy cesty v universu Avengers se totiž subtilně a citlivě uzavřou i některé kruhy nedopovězené náhlým utnutím série Amazing, které je v některých motivech aktuální film jakýmsi symbolickým epilogem. Mnohé odkazy na původní trilogii Sama Raimiho pak uspokojí i starší Spideyho fandy, kteří na těchto dvě dekády starých filmech vyrůstali.
Je pravda, že scenáristé se nebojí si děj a motivace postav ohýbat tak, jak zrovna potřebují, vyčítat ovšem kalkul 27. filmu ze světa disneyovského Marvelu by ale bylo zbytečným naříkáním, stejně jako postesk nad měrou, jakou je Bez domova protkaný fan-servisem pro letité diváky, kteří kromě MCU mají důkladně nakoukané i předchozí filmové verze Spider-Mana.
Vyvrcholení pavoučí trilogie v MCU je intenzivní, místy dost emotivní jízdou, která uspokojivě ukončuje několik roky otevřených kapitol a ve svém závěru slibně rozehrává jednu zcela novou. Chemie mezi hlavními protagonisty je skvělá a Tom Holland roste ve skvělého herce. Spider-Man: Bez domova skvěle balancuje šílené měřítko multidimenzionálních problémů, se kterými se hrdinové potýkají, skvěle ale zvládá i svou osobnější a intimnější rovinu. Náhodně kolemjdoucího diváka, který většinu z rozsáhlého ansámblu postav nezná, budou nicméně jeho emoce patrně dost míjet. Věrní fandové, pro které je film určenl nicméně budou nejen díky řadě pomrknutí a odkazů nadšení.
#1. Duna
Nové adaptace nejznámějšího románu spisovatele Franka Herberta jsme se původně měli dočkat už vloni na podzim. Když konečně ambiciózní, epická, výpravná sci-fi vtrhal do našich kin, ukázalo se, že jde o audiovizuálně monumentální a vypiplanou oslavu kinozážitku, jaké jsme se již dlouho nedočkali.
Příběh bojů několika rodů o nadvládu nad pouštní planetou Arrakis a těžbou mimořádně vzácného a cenného koření, které se jinde ve vesmíru nenalézá, je mimořádně složitý a vylámalo si na něm zuby již několik filmařů. I proto máme radost, že Duna je v rukou Denise Villeneuva naprosto ohromující peckou. Herci jsou bez výjimky perfektní a jejich postavy si pro sebe rvou pozornost nehledě na to, kolik ve filmu dostanou prostoru.
Duna jako celek je zároveň úvodem do nového světa, srovnatelným se Společenstvem prstenu, prvními Star Wars či počátkem Hry o trůny. S těmito díly ji pojí nejen dějové prvky, jako jsou boje o budoucnost fantastických světů, pletichy a kruté vzájemné zrady mezi mocnými rody nebo mezihvězdné cestování, ale i pocit, že sledujete něco zcela nového, skoro až revolučního, u čeho chcete být v budoucnu ještě několikrát.
-red-
foto/video: Totalfilm.cz, CinemArt, Aerofilms, Film Europe, Falcon, Vertical Ent., Forum Film, Apple TV
© 2021