Recenze: Vřískot si dělá legraci sám z Hollywoodu, hororů i sám sebe

Letošní filmovou zimu si zapamatujeme jako jednu dlouhou sérii comebacků oblíbených postav a meta hříček utahujících si ze sebe sama a současného Holywoodu. Po krotitelích duchů, pavoučích mužích a Matrixu se totiž na plátna dere zpět i zabiják Ghostface, hlavní trademark hororové série, která po třiceti letech své existence platí za jeden z milníků teenagerských vyvražďovaček. V novém Vřískotu režisérů Matta Bettinelli-Olpina a Tylera Gilletta, kteří sérii podědili po zesunlém Wesu Cravenovi a kteří talent pro hororové komedie prokázali už zrvhle zábavnou Krvavou nevěstou, se tak do krví zalitého městečka Woodsboro vrací osazenstvo původního filmu, aby si spolu s novými tvářemi dělali ze sebe, ze svých filmů i z celého žánru nepokrytou prču.

Hned na úvod je vhodno předeslat, že zatímco všechna tři pokračování se zde okázale a přiznaně ignorují, pro plnohodnotné vychutnání nového Vřískotu je záhodno připomenout si ten původní, z roku 1996. Aktuální film se sice veze na módní vlně přijmout název originálu bez jakékoli číslovky či podtitulu, ale o klasický reboot ani remake se nejedná. Jak postavy samy hned několikrát na plátně poznamenají, jde sice o restart, ale na originál silně odkazující a příběhově na něj navazující. V novém Vřískotu se tak již v první scéně objevují přímé citace čtvrt století starého filmu, jeho lokace, potomci a příbuzní původních hrdinů a v příběhu opět i vystupuje hlavní tvář série Neve Campbell spolu s dalšími starými známými. Objeví se dokonce i některé digitálně omlazené tváře, to už bychom se ale pohybovali ve spoilerových vodách.

Sidney a Gale po letech (foto: Paramount Pictures)

Vřískot kromě krvavého řádění maniaka s nožem vždy stál i padal na sebereferenčním komentáři a parodickém si utahování z hororového žánru, a nový film není výjimkou. Tvůrci tak i tentokrát prostřednictvím replik svých postav komentují chytré horory s přesahem, které v posledních letech točí třeba Jordan Peele, ale i zajetá pravidla slasherových filmů nebo zásady jejich přežití. Ponecháme-li stranou tak trochu povrchní pomrkání jako příjmení Carpenter nebo ceduli Elm Street, Vřískot si vytrvale dělá srandu ze žánrových klišé, lekaček, levných pokračování oblíbených sérií i diváckých očekávání ohledně vrahovy identity. Díky existenci filmové série Stab na motivy vražd ve Woodsboro v rámci jeho děje se navíc nebojí na rovinu pustit v pozadí scény z reálného prvního filmu a s láskou si z něj utahovat.

Je to svěží a zábavný přístup, byt je jedním dechem ale na místě dodat, že meta humoru je někdy po polovině příliš a že za poukazování na vlastní přiznanou blbost za účelem humoru nelze omlouvat vše. Abyste si Vřískot užili, je potřeba zkrátka trochu shovívavě přijmout, že v něm několik minut pobíhají postřelené postavy, které by dávno měly ležet na zemi na prahu fatálního vykrvácení, zatímco tvůrci se tváří, že by to nemělo vadit, protože si z podobných klišé před pár minutami udělali v jedné z replik srandu. Jindy zase postavy zarytě odmítají odebrat se miliskovat do odlehlé ložnice, protože rychlejší recept k podříznutí v hororech aby pohledal, vydat se ovšem jen pár minut nato ven do tmy do křoví jim ovšem problém nedělá.

Podvracet žánr lze jistě i bez toho, aby o tom postavy na plátně musely opakovaně mluvit, jak ostatně nedávno ukázalo o poznání sofistikovaněji Wanovo Zhoubné zlo. Vřískot je ovšem stále v první řadě zábavnou a přiznaně jalovou vyvražďovačkou, která se za něco chytřejšího stylizuje jen z legrace… a v tom právě spočívá jeho relativní chytrost. Zní to dost na hlavu, víme. Právě rozkročení mezi klasicky béčkovou krvavou řachandou a komentářem snahy producentů vyždímat do posledního centu kapesné toxických fanoušků je ale tím, co z filmu dělá tak svězí podívanou.

Nový Vřískot ale jinak formálně vypadá i zní moc hezky, a už od prvních záběrů zaujme vypiplaností a hravostí jednotlivých záběrů. Některé mordovačky navíc sakra zabolí. O něco hůř ale fungují herci. Očekávat od slasheru oscarové výkony by samozřejmě bylo úsměvné, některá vylévání srdíček a slzavé vyznávání sesterské lásky jsou ale bezmála malinovým očistcem. Suverénně nejvíc zabrat divákovi dává “ta buchta z televize” Courtney Cox, jejíž obličej ze zjevných důvodů postrádá jakoukoli mimiku; protipólem se jí pak stává její bývalý manžel i filmový partner David Arquette, jehož vyhořelý šerif Dewey se dočkal nejlepší scenáristické péče ze všech postav. Z mladšího osazenstva stojí za řeč snad jen Jasmin Savoy Brown v roli kousavé hororové expertky a Jack Quaid ze seriálu Banda, který si tu zahrál slaďoušského přítele hlavní hrdinky.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Paramount Pictures, Forum Film © 2022