Jiří Havelka o Mimořádné události: Chemie byla ve vlaku dobrá, horší byl ten stísněný prostor

Jiří Havelka v roce 2019 uvedl do kin svůj celovečerní hraný filmový debut Vlastníci, který se stal jedním z divácky nejnavštěvovanějších českých snímků posledních let a který zaujal i fiilmové kritky. Za scénář filmu Vlastníci obdržel Cenu českých filmových kritiků i Českého lva. Nyní do kin dorazil jeho druhý film odehrávající se opět převážně v jednom prostoru. Komedie Mimořádná událost je inspirovaná skutečnou událostí z Českomoravské vrchoviny, kdy strojvedoucímu ujel omylem vlak i s cestujícími.

Jiří Havelka na place filmu Mimořádná událost

Po Vlastnících přicházíte s Mimořádnou událostí. Na jaký příběh se můžou diváci v kině těšit?

Příběh není složitý. Na lokální trati má jednovagónový vlak poruchu na brzdách, strojvůdce musí vystoupit a pokusit se závadu odstranit, ale během toho, co je venku, se vlak bohužel rozjede gravitačně sám od sebe, nikým neřízen, zpět do místa, odkud vyjel. A cestující se tu krizovou situaci – v železničním žargonu “mimořádnou událost”  – snaží nějak řešit.

Co vás na žánru filmové komedie zajímá a baví?

Mě lákají všechny žánry.  I komedie má spoustu žánrových odnoží. Může to být satira, parodie, groteska, pokřivené podobenství, její vtipnost může být situační, gagová nebo slovní. Ale asi mě zajímá hlavně ten smích. Pro mě to je vrcholně lidská reakce. Může to být smích plytký nebo předstíraný, takový jalový, ale taky to může být úlevný, obranný, očišťující, demaskující smích. A při projekci v kině, když je to dobrá filmová komedie, někdy dojde k tomu sdílenému smíchu, k tomu výjimečnému pocitu pospolitosti, kdy se smějeme, protože nám dochází, že se nás to týká všech, že se – gogolovsky řečeno – smějeme sami sobě a vlastně nám to pomáhá k nějaké obrodě. Mám několik silných zážitků, kdy ten společný smích měl skoro až takový rituální charakter.

Při psaní scénáře jste se inspiroval několika skutečnými příběhy, situacemi odpozorovanými z běžného života. Co vás na nich zaujalo?

On je to vlastně ten hlavní princip, že všechno jsou to skutečné příběhy, které jsou ale dost neuvěřitelné, respektive těžko se jim věří. Ale staly se. Jen jsou dány časově i prostorově do jiného rámce. A naopak snadno uvěřitelné nebo představitelné příběhy jsou často vymyšlené. A vzniká nějaký meziprostor, který nás bavilo při psaní scénáře zkoumat.

Jak se rodilo herecké obsazení? Měl jste jej v hlavě již při psaní scénáře?

Moc ne. Při psaní jsme si záměrně dávali s Davidem Dvořákem spíš zahraniční předobrazy, aby nám to nesklouzávalo k tomu, že to píšeme některému z českých herců na tělo.

Jak probíhal casting? Mimochodem Jana Plodková a Igor Chmela se na filmovém plátně spolu potkávají poprvé jako pár, proč právě výběr této manželské dvojice?

Janu znám dlouho, zkoušeli jsme spolu v brněnském Hadivadle už někdy v roce 2007, s Igorem jsem nezkoušel nikdy, ale v hlavě mi k sobě jako pár seděli. A na castingu se to plně potvrdilo.

Jaká byla chemie mezi hereckými představiteli uzavřenými v jednom vlaku, jak to fungovalo mezi herci na place?

Chemie byla dobrá, trochu horší byla fyzika, protože ten vagón je vlastně hrozně malý prostor, a na place museli být pořád téměř všichni a do toho celý štáb, takže ta stísněnost si samozřejmě někde vybrala svou daň. Pro režiséra bylo dost těžké najít si místo tak, aby nebyl v záběru. A vlastně i pro kameramana, který se všude odrážel, takže celé natáčení strávil pod černým hadrem. Ale zároveň to myslím pomohlo v koncentraci a v takovém energetickém souznění.

Natáčení probíhalo lineárně – chronologicky v ateliéru, jaké to mělo pro vás a pro herce výhody na place?

Deset dní bylo v ateliéru a dalších deset v exteriérech. O tu lineárnost natáčení jsme se snažili hlavně v tom ateliéru, ale stejně jsme museli něco dotáčet nebo přetáčet zpětně, ale to byly opravdu jen výjimky. Ten příběh se odehrává vlastně v kratším časovém úseku, než je délka filmu, takže jsme potřebovali dosáhnout intenzivního toku přítomnosti, nedalo se to natáčet jako souslednost jednotlivých obrazů. Myslím, že jinak než chronologicky, by to vlastně ani nešlo.

Jak byste pozval diváky na svůj film do kina?

No, já vím, že na první pohled tahle doba kinům moc nepřeje. Ale na vlastní kůži jsem zjistil, že je pro mě filmový zážitek z kina teď daleko silnější než dřív. Že jsem citlivější právě na to sdílení. A kupodivu k tomu stačí jen ještě jeden další divák. Takže – přijďte prosím hromadně do kina na Mimořádnou událost. Minimálně dva do jednoho sálu!

Film je ode dneška v českých kinech.

 -red-
zdroj: CinemArt
foto/video: CinemArt, Totalfilm Media © 2022

Plakat_Mimoradna-udalost