Joachim Trier o Nejhorším člověku na světě: Chtěl jsem, aby to zahřálo duši

Posledním z promítaných snímků loňského výběru karlovarského festivalu Tady Vary se stal Nejhorší člověk na světě režiséra a scenáristy Joachima Triera. Hlavní představitelka tohoto norského filmu Renate Reinsve si za své ztvárnění hlavní postavy Julie odnesla z festivalu v Cannes Cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Po podzimní projekci v Kině Světozor pak na dálku proběhla diskuze se samotným Trierem a diváci mu mohli virtuálně klást otázky prostřednictvím průvodce celého večera a uměleckým ředitelem festivalu Karlem Ochem. Nyní vám výběr z rozhovoru nabízíme. Film uvádí do českých kin 17. března Aerofilms. Upozorňujeme, že rozhovor ocení především diváci, kteří tento film již viděli, ostatním by mohl naznačit spoilery.

Joachim Trier na place filmu Nejhorší člověk na světě

Poprvé jste přivezl svůj celovečerní snímek Repríza do Karlových Varů na festival před patnácti lety…

Ano. Byl jsem před promítáním hodně nervózní. Ale následné reakce po projekci a všechno to vřelé přijetí i od lokálních diváků všech věkových kategorií mě uklidnily. A vy jste se o nás taky skvěle starali, takže mám na Vary krásné vzpomínky.

To nás moc těší. Váš nový film se teď promítal v mnoha sálech tady v Česku, a tak diváci mohou začít pokládat otázky. Já bych ale začal sám. Můžete nám povykládat o inspiraci k příběhu?

Tohle je už moje pátá spolupráce Eskilem Vogtem. Společně spolu píšeme všechny moje celovečerní filmy. Chtěl jsem se v tom příběhu jistým způsobem vrátit ke kořenům. Chtěl jsem znovu vytvořit film o městě Oslo a zaobírat se přitom existenčními otázkami. Lidé mají dnes nekonečně mnoho možností. Norsko samotné je velice privilegovaná země, které nabízí vzdělání zdarma. I z toho vzniká paradox, že čím více možností výběru máme, tím je těžší vybrat si to, co má skutečně nějakou hodnotu a současně překonat strach, že nepřijdeme o nějakou jinou, třeba i lepší příležitost. Já sám jsem starší čtyřicátník a mám za sebou dobré i špatné zkušenosti. Chtěl jsem taky natočit film o lásce v čase. O tom, že čas buď může být na vaší straně, anebo že proti času bojujete. Před deseti lety jsem točil film v hlavní roli s Andersem Danielsenem Lie, který hraje i tady v Nejhorším člověku na světě a ten se jmenoval Oslo, 31. srpna. Tam se tehdy objevila velice mladinká herečka, která právě skončila divadelní školu a v tom filmu měla říct jen jednu větu. Byla u toho ale tak dobrá! Jmenovala se Renate Reinsve. Uběhlo deset let a já jsem očekával, že už bude mít skvělou kariéru. Ona ale hrála stále jen v divadle, i když velice úspěšně. Žádnou pořádnou roli ve filmu nedostala. Tak jsme se rozhodli, že tenhle film taky napíšeme pro ni. Věděl jsem, že je majitelkou úžasného hereckého rejstříku. Když jsme s Eskilem na scénáři pracovali, měli jsme ji jako Julii stále na paměti. Renatin osobní příběh to ale není.

Nejhorší člověk na světě má dvanáct kapitol. Do těch byl příběh rozdělen od samého začátku?

(smích) Já měl nekonečně mnoho kapitol… Je to až neskutečné, kolik nápadů jsme měli! Některé byly naprosto praštěné, některé zase super vážné. Pak jsem se ale dohodli na dvanácti kapitolách, a přihodili ještě prolog a epilog. Tím to pro nás dostalo ten správný tvar. A samozřejmě finální podobu jsme tomu celému dali ve střižně. Snažili jsme se s příběhem pracovat co možná nejotevřeněji. Musím říct, že když jsme příběh psali, nemysleli jsme si, že to bude tak velký film. Našli jsme si ale prostor k experimentování a hledání muzikálnosti ve střihu samotném. Scénář pro nás byl jakýsi nástřel toho, jakým směrem bychom se chtěli vydat. Neměl být dokonalý, věděli jsme, že výslednou strukturu najdeme později.

Je Aksel, jedna z vašich postav filmu, muzikant i v reálném životě?

On je opravdový bubeník. Ale není to zdaleka všechno. Je toho mnohem víc, co Anders Danielsen Lie dělá. Co vážně na člověka udělá dojem je, že v reálném životě je to praktikující lékař. Herectví se věnuje jenom jednou za čas. V minulém roce byl jeden z těch, kdo prováděl covidovou vakcinaci v jeho čtvrti v Oslo. Kromě bubnů ovládá také piano. To, že je to skvělý muzikant, jsme si mohli ověřit už ve zmíněném snímku Oslo, 31. srpna, o kterém už jsem se zmínil.

Joachim Trier

Oslo je nepochybně jednou z dalších postav vašeho filmu. Jak jste s touto lokací pracoval?

Já ve filmu ukazuji velice subjektivní Oslo. Takových měst jako je tohle existují spousty. Oslo se ale hodně změnilo, rozrostlo se. Z půlmilionového města se stalo místo obývané tři čtvrtě milionem obyvatel během patnácti let. Neuvěřitelně expandovalo. V určitém směru je to dobře. Je rozličnější, různé typy lidí se snaží spolupracovat a vytvářet městský prostor, což je fajn věc. Jedno jsem si tentokrát ale uvědomil mnohem výrazněji než u svých předchozích snímků. Je to důsledek spolupráce s Kasperem Tuxenem, který je kameramanem snímku. On je z Kodaně a ta je naprosto rovná. Když přijel do Oslo, tak jsem mu ukazoval scénář a on začal poukazovat, že město leží v údolí a okolo se tyčí kopce a hory. To se stalo vlastně naprostým základem pro vyprávění příběhu. Projevuje se to už v té první scéně, kdy Julie kouří a kouká dolů do města a sama sebe se v duchu ptá, co tam dole bude mezi těmi všemi lidmi dělat. Ve filmu je nakonec spoustu záběrů krajiny, což je celkem výjimečné pro takový městský příběh.

Byl závěr, který je divákovi ve vašem snímku předložen, první volbou nebo jste k němu přirozeně dospěli při práci na verzích scénáře?

Byl to nápad, který přišel s první verzí scénáře. Chvilku jsme přemýšleli o tom, že by se Julia mohla stát režisérem, ale to bylo příliš okaté. Chtěl jsem, aby ten příběh byl určitým způsobem banální, normální. Svět takový konec konců je. Julie taky přijme, že svět není vždycky fantastický jako muzikál, kde ona sama bude se sebou pořád srovnaná. Dostává se do momentu, kdy lépe přijímá své bytí na světě. Říkal jsem si proto, že takové zrcadlení bude znamenat skvělý, klidný a zároveň inovativní přístup s určitou poťouchlostí celého natáčení. Byl to docela zajímavý nápad.

Nejhorší člověk na světě (foto: Aerofilms)

Zmínil jste slovo muzikál. Vzpomínám si, že jsem v nějakém rozhovoru s vámi k tomuto filmu četl, že jste chtěl vytvořit snímek s muzikálovou atmosférou…

Chtěl jsem vytvořit něco barevného, živého – něco, co hne s divákovou duší, zahřeje ho to. Natočil jsem nějaké filmy, které byly ponurejší a možná jsem to byl i já, kdo měl přísný a serióznější přístup k vlastnímu životu. Tady se pokouším najít určitou radost, kterou chci sdílet. Nejhorší člověk na světě je zároveň ale taky melancholický film, příběh o smutku. Ale myslím si, že je možné jej kombinovat s pocitem radosti a naděje. Hodně jsme tady s mými producenty investovali do hudby, na soundtrack tohohle filmu jsem opravdu pyšný. Je velice těžké udělat skvělý muzikál. Já osobně moderní muzikály miluju, ale na to jsem se necítil. Místo toho jsme se pokusili v našem snímku vytvořit momenty tance a radosti jako je ta scéna, kdy Julie běží městem. To je mimochodem asi ta nejromantičtější scéna, kterou jsem si kdy ve svém filmu dovolil. (úsměv)

Hudba je v Nejhorším člověku na světě rozhodně skvělá. Dokáže vystihnout a absolutně změnit náladu, posouvá postavy a dialogy kupředu.

Chtěl jsem raději akcentovat muzikalitu filmu, než abych šel cestou toho, že by postavy zpívaly.

Nejhorší člověk na světě (foto: Aerofilms)

Nádhernou scénou je právě moment, kdy Julie zastaví celý svět. Jak náročné bylo tuhle scénu vytvořit v reálu?

To je dobrá otázka! Ale vlastně tak náročné to nebylo. Měl jsem obavy, aby to celé nevypadalo příliš „ulíznutě“ jako taková ta parádní digitální scéna, která postrádá jakýkoliv lidský element. Proto jsme se rozhodli, že to budeme točit tak, že skutečně všechny zúčastněné stopneme, že prostě „zamrznou“ v pohybu, aby to nebylo dokonalé. V celé té scéně opravdu není moc digitální práce.

Nevěřím! Dneska večer jsem ten film viděl už podruhé a opravdu jsem se soustředil konkrétně na tuhle scénu a lidi v ní. Jsem přesvědčený, že jste to dělali digitálně…

Mě těší, že to říkáte, ale opravdu nelžu, je to tak, jak jsem popsal. Ale já vám něco řeknu, je tam takový moment, který potvrzuje to, co říkám. Je řeč o záběru natáčeném z jeřábu, kdy Julie vyběhne z domu a běží dolů ulicí. V ní vidí celou tu část města, kde bydlí. Trvalo opravdu hodně dlouho, než jsme dostali výsledek, se kterým jsem byl spokojený. A když už jsem konečně u finálního opakování byl šťastný, že to máme, tak jsem si to pak kontrolně pustil a vidím, jak dvě malé holčičky, tak sedmi- nebo osmileté, tam nehnutě stojí a najednou jedna z nich pohne maličko rukou. Na to konto jsem si říkal, že čert už to vem! (úsměv) Jsem si ale jistý, že jestli ten film viděla, tak se chuděrka určitě rozplakala a měla pocit, že zkazila celý film… (smích)

Tohle zní jako skvělá strategie pro to, jak lidi přimět, aby šli do kina na váš film ještě jednou… Velice chytrý přístup!

(smích)

Která z kapitol je vaše nejoblíbenější?

Tak na to je těžké odpovědět… Asi mám nejraději ten prostředek filmu. Z té scény, o které jsme před chvilkou mluvili mám největší radost. Taky proto, že je docela realistická. Pak se nám z té realistické linky daří přejít do značně abstraktní scény a pak už je to střemhlav do rozchodového momentu. To je nejsmutnější materiál příběhu. Dva lidé, jejichž láska neměla přežít, a oni se opouští. Nevím, jestli je to moje nejoblíbenější scéna, ale alespoň jsem nesmírně rád, že to pro diváky funguje. Je těžké zkombinovat tak odlišné emoce v jedné kapitole.

Nejhorší člověk na světě (foto: Aerofilms)

Myslíte si, že by váš film mohl fungovat i s mužským představitelem? V čem by to bylo jiné?

Na to je hrozně těžké odpovědět, protože píšete určitou postavu, a tak je těžké si ji teď představovat jinak. Je to ale dobrá otázka, která by mohla vést k zajímavé diskuzi. Myslím, že je to genderově specifická zkušenost v určité kultuře a čase. Ale i tak doufám, že ten snímek ukazuje pravdu a dvojakost toho, co feminismus znamená pro ni samotnou a co znamená být ženou její generace. A já k tomu už nechci říkat nic víc, protože to je na divákovi. Lidé reagují velice odlišně. Někteří se s ní hodně identifikují, jiní zase vůbec. Další říkají, že je to spíš příběh Aksela. Snažím se opravdu upřímně přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby to nebyla Julie, ale nějaký muž. Ale myslím si, že by to byl úplně jiný příběh.

Nejhorší člověk na světě (foto: Aerofilms)

Ta scéna s houbičkami byla dosti přesná. Měl někdo z produkce osobní zkušenost s tím, jak to vyobrazit?

Ano, nějaké zkušenosti byly. (úsměv) Legrační je, že spousta lidí kolem mě spíš experimentovalo se mnou, protože já jsem neurotik, vymykám se kontrole. Když jsem dopsal scénář a dva týdny potom jsem si velice ošklivě poranil koleno při slalomu a musel jsem na pět operací, aby mi to koleno dali zase dohromady. Při jedné z těch operací mi podali tak strašně moc anestetik, že jsem po tom zákroku byl na tripu celý večer. Byl jsem v nemocnici a povykoval jsem na sestřičku, že to vidím a že to je úžasný! Po téhle zkušenosti jsem pak tu scénu kompletně předělal, protože, řekněme, že jsem se něco naučil. (smích)

Představoval jste si sám sebe v Akselových úvahách o starém světě, kde umění bylo komunikováno především fyzicky?

Ano a ne. Já jsem o tom sám se sebou diskutoval při natáčení filmu. Rozumím tomu, jak se Aksel cítí, já se tak cítím taky. Skrze tu jeho postavu se taky pokouším uvolnit sám sebe z nějaké nostalgie. V určitém smyslu slova je on jakýmsi duchem minulosti, a to co říká jsou věci, které já cítím, ale taky vnímám jistou ambivalenci, protože je nezbytné pohnout se kupředu s otevřenou myslí, abychom přežili a mohli zůstat součástí světa. Je potřeba opustit emoce spojené s minulostí. Je to diskuze, kterou se snažím otevřít touhle postavou a já s ní sympatizuju. I já mám doma plejádu videí z mého dětství, mládí, pamatuju si všechno. Pamatuju si taky, že plakát Kmotra 2 visel tam, támhle byly zase dva Fellliniho plakáty, Hitchcock… Vybavuju si přebaly desek. Pořád sbírám nahrávky, vinyly. Zajímají mě. Zpříjemňují mi život. Ale taky si užívám promítání. Sympatizuji s tímhle „old fashion“ světem. A vy, Karle, máte to podobně? Chybí vám to?

Mě to nechybí, vždyť to pořád můžeme mít…  My jsme ta nejšťastnější generace, protože jsme žili v těch starých časech, které byly svým způsobem mentálně zdravé, a tak si teď můžeme zdravě užívat i ty nové časy. Můžeme srovnávat, vyhýbat se nebezpečí, můžeme litovat své děti, které jsou do toho tak ponořeny, a je jim jedno. Je to skvělá doba!

Naprosto souhlasím. Je to výborná doba. Já jsem velký optimista. Všechno je tak dostupné! Jediná věc, kterou bych vám všem chtěl říct, je, abyste nevyhazovali DVD nebo Blu-Ray přehrávače. Existují filmy, které jsou k mání pouze takhle. Je totiž strašně jednoduché zničit kvalitu nahrávky. Takže, jak zmínil Karel, je moc dobré, že máme možnost volby. Já jsem staromilec, jsem jako ta moje postava.

Joachim Trier na place filmu Nejhorší člověk na světě

Umíte si představit, že byste tenhle příběh vyprávěl v Kodani, a ne v Oslo? Proč jste si vybral právě Oslo?

Narodil jsem se Kodani, jsem tedy napůl Dán, ale vyrůstal jsem v Oslo. Takže k tomu mám několik důvodů. Pokouším se popsat určitá kulturní specifika, která jsem zažil na určitém místě. A taky to místo znám velice důvěrně. Je to pro mě jednodušší, a možná, že jsem teď sentimentální, ale já vím, že roh určité ulice vypadá romanticky, když na něj zasvítí ranní slunce, a že to místo ještě nikdo jako lokaci do filmu nepoužil. Já ho měl ale vždycky rád. A taky vím, že nikdo ho tou mou optikou ještě neviděl. Takže proto. Je to stejné jako s New Yorkem, který patří Scorssesemu nebo Spike Leemu. Lidi mají své vlastní verze měst a já pořád ještě s Oslo neskončil. Myslím si, že Kodaň je sofistikovanější, větší a jsem si jistý, že budu stejně nadšený, až tam jednou budu taky točit.

Myslíte si, že když už není tabu být rozvedený a podobně, přináší to taky více zmatku a zároveň těžší si partnerský vztah udržet?

No, to je něco, o čem jsem mluvil už na začátku. Se svobodou přichází zodpovědnost, ale taky možnost zklamání. To, že si uvědomujeme, že jsme zodpovědní sami za sebe, je to dobrý typ svobody. Stojí ale spoustu odhodlání a statečnosti, aby člověk našel lásku a byl akceptován, když cítí, že potřebuje ještě předtím, než se rozhodne, všechno objevovat. Existuje mnoho paradoxů mezi láskou a partnerstvím. Slyšel jsem nedávno někoho říkat, byl to myslím norský spisovatel, že je-li člověk atraktivní, je to ta nejsnazší cesta k tomu, jak zůstat osamělý. A já si pomyslel, že je to velice dojemné, když má člověk všechny ty možnosti a je mladý a svobodný. Část mého filmu je taky o tom, jak si věci idealizujeme, zbožňujeme, než abychom skutečně vnímali a byli ve vztazích přítomní. A trvá to a je to dřina vybudovat pevný vztah. Mluvím ze své vlastní zkušenosti. Já své postavy nehodnotím. Miluju je. Píšu je, protože jim rozumím. Myslím si, že to není o tom, jestli se někdo s někým rozvede. Když se někdo, koho mám opravdu rád rozvede, tak si pokaždé říkám, jestli tomu dotyčnému mám říct, že je mi to líto, protože je to velice smutná chvíle. Ale stejně tak je uvnitř mě část, která by jim chtěla pogratulovat.

Já mám teď na vás velice troufalou závěrečnou otázku. Co za tajemství zašeptal Eivind Julii do ucha?

Pravdou je, že já to nevím. Jsem ale rád, že tady tenhle dotaz padl. Jsem toho názoru, že herec, herečka by neměli prozrazovat všechno ani mně, ani divákům. Tajemství jsou nesmírně důležitá. Nechávají nám prostor pro interpretaci, vyvolávají otázky spojené s postavami. Takže jsem v tomhle případě herci řekl, aby herečce pošeptal něco, co jí přiměje k reakci a já, že nebudu poslouchat. A zdá se, že to zafungovalo. Co si řekli, zůstalo tajemstvím, které znají jenom oni dva.

ptal se: Karel Och
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2022