Filmů o filmech – ve smyslu satiry hollywoodského pokrytectví a utahování si z herců a režisérů všeho druhu – jsme se už několikrát v minulosti dočkali. Namátkou Stillerova Tropická bouře je dodnes oblíbenou nekorektní kultovkou; Podfuk za všechny prachy o snaze Roberta DeNira odpravit herce kvůli pojistnému podvodu spíše prošuměl; aktuální netflixovka V bublině Judda Apatowa si pak kromě z tvorby jalových popcornových frančíz stihla utahovat i z lockdownů a pandemie. Aktuální španělsko-argentinská komedie Film roku je dalším meta komentářem filmařů o sobě samých, jde na to ovšem úplně jinak, než jeho starší sourozenci.
Stárnoucí podnikatel jednoho dne ve své kanceláři sezná, že by rád po sobě zanechal pomník a něco, díky čemu se zapíše do pamětí. Nabízí se stavba mostu, jako atraktivnější řešení si ovšem farmaceutický magnát zvolí raději zaštítění nejnovějšího filmu excentrické režisérky. Kdo zná filmové prostředí a přišel do styku s producentem, který se rozhodl stát umělcem de fakto přes noc, asi tuší, kolik zábavy na place může čekat. A že na ten most nakonec přeji jen třeba i dojde.
Antonio Banderas hraje španělskou hvězdu mainstreamových bijáků, která si užívá života na velké noze a svůj talent s oblibou měří cenami, které za svou kariéru posbíral. Protipólem je mu argentinský matador a učitel herectví s tváří Oscara Marténeze, který Hollywood a Oscary považuje za tupou opičárnu a kolegovu zhůvěřilost za zločin proti řemeslu. Na sérii zkoušek před startem natáčení adaptace nelehkého knižního dramatu se tuto nesourodou dvojici snaží kočírovat o své genialitě přesvědčená režisérka v půvabném podání Penélope Cruz.
Oba herci tak hledají cestu jeden k druhému, zatímco režisérka je nutí nejjednodušší repliky opakovat klidně i dvacetkrát, pro pochopení vnitřní tíhy postav zkoušet pod zavěšeným pětitunovým balvanem, připoutat se k sobě potravinářskou folií nebo velmi nepříjemným způsobem využít k uvolnění emocí drtičku odpadu.
Takřka celý snímek se odehrává v minimalistických lokacích sterilního sídla producentovy farmaceutické firmy; převážnou část stopáže tedy sledujeme tři filmaře v anonymních místnostech při čtených zkouškách fiktivního filmu, který jako diváci nikdy neuvidíme… a je to absurdní a je to super. Ačkoliv je snímek poněkud epizodický a už tak poměrně skečovité situace prokládá krátkými absurditami ze života postav po pracovní době, na konci ovšem tyto domněle nahodilé momenty dosud vnímané jako vedlejší dokreslení charakterů do sebe krásně, uspokojivě zapadnou.
Jak je z tohoto popisu patrné, Film roku není žádnou komediální řachandou, jako spíš kousavým sledem obrazů z pracovního života výstředních filmařů, kteří svým domnělým uměním žijí. Jednotlivé dialogy i situace jsou ale scenáristickou i režijní delikatesou, kterou perfektně dochucuje chemie mezi ústřední trojící. Sledovat tyhle tři filmařské pozéry společně soupeřit, tvořit nebo prostě sedět u stolu a povídat si je zkrátka skvělá zábava – obzvlášť, když Banderas s Marénezem hrají, že hrají, případně hrají, že hrají, že hrají.
Poklonu si zaslouží i způsob, jakým se režijní dvojici Mariana Cohna a Gastóna Duprata daří vystavět scénu bez jakéhokoli využití hudby a vystačit si tak s větší či menší intenzitou zvuků i tichem. Zatímco jiní tvůrci se ale často opírají o rozverné tóny, které mají podtrhnout komiku sledované situace a načasování pointy, zde si musíte vystačit sami. Jde o jeden z mnoha projevů tvůrčí důvěry v diváka, které z Filmu roku dělají tak příjemný zážitek.
Film roku (2021) Film roku si prakticky bez hudby a v minimalistických kulisách s lehkostí a nenásilně utahuje z uměleckých ambicí a pozérských filmařů. Stačí mu k tomu tři skvělí herci a výborný scénář, aby bavil lépe, než většina okázalých, drahých komedií.
foto/video: Bontonfilm © 2022
komedie / drama
Španělsko, 2021, 114 min
Premiéra: 15.5. 2022 Bontonfilm
Režie: Mariano Cohn, Gastón Duprat
Scénář: Mariano Cohn, Gastón Duprat, Andrés Duprat
Kamera: Arnau Valls Colomer
Hrají: Penélope Cruz, Antonio Banderas, Melina Matthews, Oscar Martínez, Irene Escolar, Carlos Hipólito, Pilar Castro, Manolo Solo
Střih: Alberto del Campo
Scénografie: Alain Bainée, Sara Natividad
Masky: Jesús García
