Recenze: Druhý Doctor Strange je ujetý, strašidelný, brutální i dost rozhašený

Skoro půl roku od otevření bran mnohovesmíru ve třetím Spider-Manovi se Doctor Strange vrací, aby znesvěcení reality napravil. Nová Marvelovka je v rámci světa Avengers dosud nejdivnější, vizuálně a příběhově nejujetější a s přehledem nejbrutálnější… a zároveň scenáristickou divočinou určenou primárně pro diváky, kteří svět MCU sledují pravidelně.

Hned na úvod je nutno poznamenat, že druhý Strange je skrz naskrz prosáklý rukopisem Sama Raimiho. Marvel Studios, jejichž filmy podle škarohlídů trpí jistou šablonovitostí a mají tendenci s divákem hrát příliš na jistotu, poskytli hororovému hračičkovi a autorovi původní Spider-Manské trilogie z nultých let údajně značnou kreativní volnost.

Mnohovesmíru tedy nechybí Raimiho pověstný černý humor, pořádně sebeironické strašení, lekačky, Bruce Campbell v hodně WTF roli, stop-motion démoni jak vystřižení z Evil Dead a především zběsilá práce se záběrováním – včetně mnoha a mnoha režisérových tradičních kamerových jízd do oka.

Marketing filmu nelhal; skutečně se jedná o nejstrašidelnější kousek ze světa MCU. Nejde pochopitelně o plnohodnotný horor po celé délce stopáže, čekat něco takového by bylo dost naivní. Klasické marvelovské hláškování je ale značně upozaděno a z celé řady momentů naopak docela slušně zamrazí.

Velice překvapivý je způsob, jakým některé akční scény ždímají mládeži přístupný rating. Mrtvých je ve filmu hodně, neumírají hezky… a mnohdy rozhodně ani nejde o anonymní figurky v pozadí. Byť krev pochopitelně ve filmu neteče, pár takových smrtí a zejména jedna konkrétní scéna se vám svou na poměry jinak omalovánkového MCU svou relativní brutalitou zaručeně zaryjí do paměti a připomenou dokonce některé z kreativních superhrdinských mordů v eRkových seriálech Invincible nebo The Boys. Thanosovo milosrdně bezbolestné rozprášení poloviny Avengerů se najednou jeví jako relativně hezká vzpomínka.

Skladatel Danny Elfman oplácí nedávnou citaci svého kultovního pavoučího motivu v No Way Home kolegovi Michaelu Giacchinovi a půjčuje si od něj Strangeovo ústřední hudební téma z prvního dílu. Jinak ale soundtrack staví na svých typických základech, místy nemá problém se pustit ze řetězu podobně jako režisér a pracovat se zcela nečekanými disharmoniemi a nástroji.

Kde si první Strange při výtvarně bohaté sekvenci průletu dimenzemi zachovával jistou poetiku, mnohovesmírné tripování dvojky je už naprostou vizuální magořinou. Škoda jen, že některé sekvence působí tak silně digitálně a divák se neubrání dalšímu dumání nad tím, proč kvalita triků po Endgame šla tolik dolů. Ať už jde o obrazově divokou dimenzi ze začátku filmu, skoro až videoherní New York z alternativní dimenze nebo jen obyčejnou náhodnou střechu při západu slunce, viditelně naklíčovaná pozadí občas ve filmu připomenou spíš to horší od komiksové konkurence než kdysi nadstandardní marvelovské CGI.

Na čem MCU stojí a padá jsou pečlivě a napříč mnoha projekty budované postavy. Nejnovější film v tomto ohledu funguje tak napůl, což krásně iliustruje nová hrdinka America Chavez. Ta je sice spíše dějovou pomůckou než plnohodnotnou postavou, zachraňuje ji ale její sympatická představitelka Xochitl Gomez, díky čemuž její přítomnost ve filmu určitě nikoho neurazí.

Strange s Wandou od posledně prošli poměrně razantní proměnou morálky, aby jejich motivace ve filmu dávala smysl. Ústřední hrdina již neignoruje osudy jedinců v zájmu vyššího dobra a Scarlett Witch již unavuje brát ohledy na okolí, které nebere ohledy na ni, což je poloha, kterou si Elizabeth Olsen viditelně velice užívá. Vývoj obou Avengerů by si sice zasloužil víc času k prozkoumání, na to ovšem bohužel v Mnohovesmíru šílenství není čas.

Záporák filmu a jeho linka je spolu s Thanosem asi tím nejlepším, co jsme v MCU na temné straně síly měli možnost vidět; osvěžující je i narušení ohrané formule, kdy hrdina bojuje se zlou verzí sebe sama se stejnými schopnostmi.

Producent Kevin Feige a jeho tým navíc znovu ukazují, jak dobře mají zmapována fanouškovská přání z internetu, zároveň se ale nebojí s nimi ale nebojí pracovat dost odvážně.

Mnohovesmír šílenství je v rámci MCU skutečně prapodivným filmem, který vás opakovaně vyvede z míry a z přesvědčení, že marvelovky vás již nemají čím překvapit. Některé sekvence jsou tak psycho, že je jen obtížné je popsat – jako třeba když postavy bojují za pomoci not z Elfmanova soundtracku, v tu chvíli zrovna citujícího vážnou hudbu.

Scenárista Michael Waldron se po animovaném Ricku a Mortym a seriálovém Lokim pořádně vyřádil, film se ale dodělával ještě několik dní před premiérou a stehy horké jehly jsou v některých okamžicích na výsledku dost znát. Ději je občas zatěžko držet pohromadě, pádí mezi hodně nesourodými sekvencemi a nikde se příliš nezdrží, zatímco na diváka chrlí expozici plnou variant známých postav a různě fungujících kouzelných artefaktů. Film je kvůli tomu chvílemi pořádným bordelem.

Druhý Strange navíc definitivně završuje proměnu MCU v jeden nekonečný seriál; sám o sobě film neobstojí, jeho konec okamžitě láká na pokračování a je zcela explicitní, že se jedná o produkt pro dlouhodobé fanoušky a pravidelné konzumenty – jakousi atrakcí, jak nad marvelovkami už nějakou dobu ostatně hořekují Martin Scorsese s Francisem Coppolou. Je zatěžko si představit, že by si film užil náhodný kolemjdoucí, který s komiksovými příběhy na stránkách, plátně i obrazovkách není dobře seznámen; zvlášť, když zápletka filmu přímo vyrůstá ze seriálu WandaVision, který třeba v Česku bude legálně dostupný až v červnu se startem Disney+.

Martin Mažári, Totalfilm.cz