Nepřehlédněte

S režisérkou Milý tati o další české naději na Oscara i Vietnamcích v českém filmu (rozhovor)

Třináctiminutový film Milý tati vypráví o dceři, která si prostřednictvím snímku hledá cestu zpět ke svému tátovi. Osmadvacetiletá režisérka Diana Cam Van Nguyen rozhýbává dopisy, které jí před lety psal otec z vězení. Jsou plné lásky, kterou od něj osobně nikdy nezažila. Odpovídá na ně po letech, jako dospělá… a ve velice osobní zpovědi upozorňuje na tradiční hodnoty vietnamské společnosti, které umí občas nejen ubližovat, ale i trhat rodiny. S talentovanou filmařkou jsme si povídali na zahájení libereckého Anifilmu, jednoho z mnoha festivalů z celého světa, kde snímek vyhrává prestižní ceny.

diana-van-cam-nguyen-mily-tati

Když se řekne “Milý tati”, co je vaše první, jednoslovná asociace?

Ty jo, to je docela složitá otázka. Asi… absolvenťák? (smích)

S filmem už jste ušla dlouhou cestu a máte dokonce šanci být za něj nominována na Oscara, k čemuž moc gratuluju. Napadlo by vás to někdy a měla jste vůbec takovou ambici, tím spíš, že jde tedy o váš absolvenťák z FAMU?

Vlastně jo i ne. Na FAMU už jsem pár let a už před nástupem na školu jsem vnímala, že čas od času je film úspěšný, dočká se velké premiéry a cestuje po festivalech. Když člověk na takovou školu jde, tak vnímá, že ho tenhle úspěch potkat může, i když ta šance, že se to stane zrovna vám, na druhou stranu zas tak velká není.

Milý tati každopádně není jen studentský film, ale i profesionální film v produkci s Třináctkou, takže my na něj měli o něco větší rozpočet a díky tomu i vypadá, jak to vypadá.

Vzhledem k tomu, že jde o absolvenťák, tak forma krátkometrážního filmu byla od začátku daná?

Ano.

A přemýšlela jste někdy, že byste to velmi osobní téma, co jste si vybrala, rozpracovala i jako celovečerní film? Utáhlo by podle vás tu stopáž?

Asi utáhlo. Slyšela jsem hodně pochvalných feedbacků, ale i názorů, že by film mohl být delší. Je docela intenzivní, je v něm hodně informací na ploše dvanácti minut. Já už se ale tímhle tématem vyčerpala a je pro mě vyřešené, nechtěla bych s ním strávit dalších pět let.

Na filmu je hodně výrazná jeho forma. Nebála jste se, že by výtvarno mohlo zastínit jeho výraznou message?

Nebála, od začátku jsem chtěla, aby film vypadal krásně. Bála jsem se ale, že nebude fungovat. Techniku jsme ale museli vyvinout sami a i když jsme dělali pár testů, nebylo úplně jisté, jestli ta perspektiva a pohyby kamery budou fungovat, protože jsme ji neviděli nikde jinde.

Měla jsem ale skvělého spolupracovníka Davida Štumpfa, který dělal postprodukci a ujištoval mě, že Dianko, to bude dobrý, bude to fungovat… A nakonec to funguje, ale byl to velký risk.

Jestli se nepletu, jde o rotoskopickou animaci?

Úplně ne, rotoskopie znamená něco natočit a potom překreslit.

My ale rovnou využili hraný materiál, který jsme vyřízli, jako třeba tátovy dopisy. V našem případě jde o takovou kolážovitou animaci, která ani nemá název a je otázka, jestli vůbec o animaci jde. Podle mě jo, protože nepoužíváme klasický framerate 24 snímků za sekundu, ale ve filmu je i hodně hraných pasáží. Jde vlastně o kombinaci různých technik.

A inspirovala jste se někde? Různé koláže jsme ve filmech viděli několikrát, ale ne způsobem jako právě ve vašem filmu.

Formu, co jsme nakonec použili, jsem ve filmu vážně nikde neviděla. V tom byl ten risk. Inspirovala jsem se statickými fotkami a kolážemi, krátkými úryvky z videoklipů, ve všech případech ale šlo jen o pár vteřin.

mily-tati

Ve filmu je výrazná dlouhá kamerová jízda u bazénu, na kterou se vás v rozhovorech často ptají. Mě spíš ale zaujal obraz, kdy kamera rotuje kolem dcery a tatínka. Protože jde vlastně o 2D objekty, říkal jsem si, jak jste toho efektu vlastně docílili. To jste fotili herce ze všech 360 stupňů?

Jen vás opravím, ze jde o maminku a tatínka, ne o dceru.

Herci zkrátka staticky stáli přímo v lokaci, v kuchyni. Kameraman postavy obkroužil třikrát a já pokaždé, když se jeden z nich schoval ze záběru a kamera zabírala toho druhého, dávala pokyny ke změně pozice.

Obraz se dost třásl, ale nechal se stabilizovat v postprodukci. Tím, že jsme nevyužili celý fotorealistický prostor a něco se vyřízlo, mohli jsme si tu plynulost dovolit. Kolem bylo nespočet tyčí, světel nebo třeba maskérka, která herečce ukápla slzu. To všechno jsme v postprodukci vymazali.

mily-tati

Když zmiňujete postavu maminky… v jednom rozhovoru jste říkala, že vaše maminka film ještě neviděla. Už ho viděla?

Neviděla.

Takže už ho ani neuvidí?

Uvidí, uvidí! (smích) Já maminku ale neviděla poslední tři roky, až teď za ní plánuju jet do Vietnamu. Neumí ale česky, takže bude ještě potřeba připravit vietnamské titulky.

To souvisí s mou další otázkou. Máte nějakou reakci širšího vietnamského publika?

Ve Vietnamu film ještě nepromítali, chybí tam příležitosti a festivaly. Slyšela jsem ale dost reakcí z druhé generace Vietnamců žijících v Česku, kteří se s filmem dost ztotožňují, i když jejich zkušenost je třeba trochu jiná.

Máme v plánu s Artcamem společnou distribuci s dalšími vietnamskými filmy, kterou chceme směřovat hlavně na vietnamské diváky, tak uvidíme, jaké budou reakce.

Jak jsem se dočetl, vy jste rodačka z Chebu. Jaký ale máte jako původem vietnamská režisérka názor na zobrazování vietnamské komunity v českých filmech? Jako divákovi mi přijde, že se Vietnamci v naší kinematografii začínají objevovat v poslední době častěji, ale neděje se to moc a nejsem si jistý adekvátností jejich reprezentace.

Úplně s vámi souhlasím. Nechci generalizovat, ale Vietnamci jsou ve filmech zobrazováni dost stereotypně, jako obsluha ve večerce, v bistru apod. Vím, že Ha Thanh Špetlíková si zahrála třeba i sestřičku nebo detektivku, ale to je stále dost ojedinělý a často se to nějak dotýká vietnamský mafie a drog, což mi přijde jako asi nejhorší možný spojení s naší komunitou.

Chtěla bych, aby Vietnamci ve filmech byli prostě lidi, kamarádi a rodiče, ale vím, že se to asi nestane, pokud s tím něco neuděláme my sami, vietnamští filmaři. Ale myslím, že už se to pomalu mění.

Milý tati na Anifilmu:
čtvrtek 19.00, Severočeské muzeum
pátek 16.30, Malé divadlo
sobota 15.30, Malé divadlo
neděle 13.00, Severočeské muzeum

mily-tati

Řekla jste, že se k tématu Milý tati vracet nechcete, nemyslíte si už ale na jiný, třeba i celovečerní film?

Přiznám se, že jsem pomýšlela a dokonce ho i vyvíjela, ale teď jsem to pozastavila. Téma, co jsem si vybrala, není vůbec osobní ani autobiografické a nevěděla jsem si s ním rady. Nejsem si jistá, jestli v tom budu pokračovat.

Takže předpokládám, že mi nepovíte, o co šlo.

Nepovím, protože to fakt možná zůstane jen v šuplíku. Ale přemýšlím o dalším krátkém formátu, tentokrát čistě hraném.

Tak budeme držet palce. Poslední otázka. Vy jste už dala nespočet rozhovorů, tak mě napadlo se zeptat…

Na něco, na co se mě ještě nikdy nikdo nezeptal? To se vám povedlo hned s první otázkou! (smích)

To jsem rád, ale spíš mě napadlo, jestli existuje něco, co byste k filmu chtěla říct, ale ještě nikoho nenapadlo se vás na to zeptat. Tady máte prostor, pokud nebylo řečeno vše.

Takhle z hlavy ani nevím. Já jsem v tomhle případě dost exponovaná, ale ten film je prací spousty lidí.

Slyšel jsem, že jste mluvila o stočlenném štábu, což je tedy masakr.

Za to právě může ta kombinace hraného filmu na place s kaskadéry, osvětlovači a řadou falších profesí, a animace s velikou postproducí. Takže chápu, že film je dost osobní a všichni mají tendenci ho přisuzovat jen mně, ale je to opravdu práce spousty lidí.

Tak gratulujeme vám všem, jak to s Milý tati hezky vychází.

Děkujeme moc.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Anifilm, 13ka © 2022

 

%d blogerům se to líbí: