Hádkovi jsou skvěle napsaní i zahraní, řadě diváků ale rozdrásají nervy (recenze)

Rodinné návštěvy jsou radost, zvlášť když ve vzduchu visí možnost dědit. Dva bratři se na popud manželek, které se nemohou vystát, vydávají přeměřit byt umírajícího dědy, když na sebe náhodou narazí na chodbě. Zanedlouho dorazí i otec s důležitou novinkou, dědeček navíc chce poprvé a naposledy ještě vyrazit k moři. Témat k řešení je tedy dost, i vzhledem k výmluvnému příjmení Hádkovi nicméně ke shodě jen tak nedojde.

Představitelé Hádkových jsou bez výjimky a každý svým způsobem v rolích svých modelových figurek naprosto kouzelně nesnesitelní. Ať už jde o vypitého, odevzdaného otce Ondřeje Pavelku, pologramotnou pipinku Sandry Novákové, která si nenaplněné taneční ambice léčí na dětech, jejího uťáplého podpantofláka Jakuba Prachaře nebo euroskeptického Hynka Čermáka a jeho peroxidovou hysterku Jitku Čvančarovou.

Vyhrocenost hádek, konfliktů a situací v Hádkových připomene třeba Vlastníky; těm se ale dařilo zachovávat si pod vším tím řvaním a fackami přeci jen více nadhledu a lehkosti. Aktuální rodinná sešlost minimálně v první polovině stopáže skutečně působí jako notně masochistická záležitost, která diváka dalšími a dalšími nánosy negativity a štěkání udusává a udusává, šponuje ho až k nesnesení… než pohár absurdity katarzně přeteče v odevzdaný smích, jehož strůjcem je převážně komediální timing Hynka Čermáka.

Sledování Hádkových je tak dost schizofrenní zážitek, a je dost pravděpodobné, že řada diváků je do konce prostě nedá. Proč by se taky kdo chtěl 85 minut dívat na hádky a řev v zatuchlém bytě s výhledem na sídliště, když si dost možná doma prochází podobným marastem a svět tam venku působí rozhašeněji než kdy dřív.

Ve filmech v tuto dobu většina lidí chce hledat spíše útěchu a útěk, Hádkovi ale ve své první hodině působí jako pravý opak obojího. Těch pár desítek minut trápení se nicméně někde před koncem filmu prolomí, a byť pointa o pomíjivosti života a důležitosti rodiny je vlastně trochu banální, Hádkovým nelze upřít, že vám ji servírují dost efektivně… a rozhodně ne zadarmo. Ve výsledku tedy může tohle jednoduché poselství nečekaně zarezonovat, a i když samotný závěr filmu vrací postavy i diváky zpátky na zem, to prchavé pochopení důležitých hodnot už jim nikdo nevezme.

Hádkovi by vlastně měli potenciál být břitkou společenskou satirou a obstojně napsanou dramedií. Herci se snaží, jejich hádky a repliky jsou autentické a uvěřitelné, scénář dobře pracuje s malým prostorem i takzvanými Čechovovými zbraněmi, kdy jakoby mimochodem využité rekvizity v pozadí mají později zásadní dějový význam. Veškeré kvality původního textu, hereckých výkonů i režijní nápady nicméně příšerným způsobem shazuje zvolená hudební dramaturgie.

Těžko říct, jestli se tvůrci vyhrocenosti některých situací na plátně zalekli a řekli si, že budou divákovi raději po prakticky celou stopáž připomínat, že se pohybujeme v žánru komedie, za pomoci groteskního, až absurdně rozverného soundtracku. Jakkoli dobře by zvolené skladby mohly fungovat třeba v animovaném filmu, v případě Hádkových táhnou celou látku o několik úrovní dolů. Film tak působí mnohem laciněji, než ve skutečnosti je. A je to škoda.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm © 2022