Recenze: Men jsou znepokojivým komentářem maskulinity, z kterého několikrát zamrazí

Úspěšná londýnská obchodnice Harper po nedávné tragédii odjíždí z města na anglický venkov, aby strávila nějaký čas sama se sebou a vyčistila si hlavu. Při procházkách přírodou ovšem získá neodbytný pocit, že ji něco sleduje… Hororové drama Men britského režiséra Alexe Garlanda, známého díky sci-fi Ex Machina nebo Anihilace, právě vstupuje do kin a zaslouží si vaši pozornost.

Již na základě trailerů bylo možné předpokládat, že Rory Kinnear předvede ve své mnohoroli všech mužů obývajících vesnici, kam Harper z Londýna uteče, velké věci. Nakonec nejde o nijak závratné množství figur, londýnský rodák ztvárňuje něco okolo sedmi postav. Je nicméně nesmírně zábavné pozorovat, jak každou z nich hraje s odlišnou dikcí, manýry i řečí těla. Pomáhají mu k tomu i masky, které jsou většinou velmi zdařilé, snad jen jako digitálně omlazené dítě vypadá čtyřicetiletý herec poněkud groteskně.

Tvůrci si dali záležet i na tom, aby vzájemná vizuální podobnost jednotlivých mužských figur postupně gradovala a začala být nápadná až ve chvíli, kdy jich poznáme několik. Jedním z vrcholů snímku je scéna v hospodě, ve které se potká hned několik mužských postav. Již bodrý správce domu, který si Harper pronajme, ale diváka zaujme hned od prvních okamžiků a na hravost a pestrost Kinnearova herectví pod Garlandovou taktovkou je radost koukat.

Harper nápadnou podobnost všech mužů v obci nijak nekomentuje ani na ni nereaguje. Probouzí to znepokojivé otázky, zda jsou všichni muži stejní, ale ona to nevidí, nebo jestli všechny muže stejně vnímá, ale neuvědomuje si to. Jde o podobně volně interpretovatelný prvek snímku, jako jeho závěr, který v divákovi probouzí hned několik otázek.

Porodní výjevy z konce filmu se bezesporu stanou jeho nejdiskutovanější pasáží. Prozradit cokoli víc by byl zbytečný spoiler, právě v samém závěru však Garland přejde od žánrového minimalismu k plnohodnotnému body hororu, který však není ve svém nechuťáctví samoúčelný; umně naopak podporuje a podtrhává motivy a témata filmu. Pointa samotná je jednou z těch, o kterých diváci při odchodu z kina tak rádi diskutují, porovnávají si své interpretace s pisálky na internetu a vzpomenou si na ni ještě notnou dobu po skončení titulků.

Dílčí části Men tedy lze interpretovat různě, v sumě jde ale především o zajímavý komentář toxické maskulinity a jejích mnoha podob napříč časem – od sexualitu potlačujících církevních hodnostářů považujících ženy za ďáblovo pokušení, až po současné manipulátorské ubožáky, kteří se neštítí ženu uhodit a následně jí při rozchodu vyhrožovat sebevraždou.

Men rozhodně nejsou tradičním hororem, což asi od Garlanda nikdo ani nečekal, mnohdy ale dovedou vyděsit víc, než většina prvoplánovější produkce. Kde by člověk ze zvyku čekal lekačku a vypomáhání si přeřvanými zvukovými efekty či pohyby kamery, servíruje režisér s naprostým klidem jen znepokojivé smyčce, paranoiu… a třeba náhle se objevivší siluetu v pozadí. Zvlášť u scény v tunelu, která se dostala i na plakát snímku, spolehlivě zamrazí, aniž by k tomu potřebovala jakákoli velká hororová gesta.

Zajímavá je i práce se zmíněnou hudbou, která se na několika místech promění bezmála v operní árii splývající s řevem postavy na plátně. Co snadno mohlo sklouznout k mírnému trapnu v Garlandových rukou skvěle a znepokojivě funguje.