Nepřehlédněte

Peter Kerekes – 107 matek: Původně jsme chtěli točit o cenzuře (rozhovor)

Jedním z prvních filmů, které může divák vidět na letošním 48. ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti je slovenský koprodukční snímek 107 matek. Na Slovensku získal film uváděný pod názvem Cenzorka 4 ceny Slnko v sieti (obdoba Českého lva). Film zabodoval také na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, odkud si odvezl Cenu za nejlepší scénář. V Chicagu ho ocenili za Nejlepší režii a v německém Cottbusu byl loni vyhodnocen jako Nejlepší film. S jedním z jeho autorů, režisérem a producentem Peterem Kerekesem jsme si o vzniku snímku, který osciluje mezi hraným filmem a dokumentem povídali. Kerekes bude hostem festivalové projekce.

Režisér Peter Kerekes na slavnostní premiéře filmu v Praze

Co vede muže – režiséra k tomu, že si pro svůj film zvolí natáčení v ženském vězení na Ukrajině?

Ono to rozhodnutí vznikalo postupně. Vlastně to nebylo tak, že bychom chtěli jít točit do ženské věznice film o ženách. Dokonce si myslím, že kdyby mi to producent navrhl, tak bych to odmítl. Zdálo by se mi to nemožné a úplně mimo mě. Jak to celé začalo je ale dlouhý příběh…

To nevadí. Já na vaše vyprávění čas a prostor mám.

Dobře tedy. Já ten příběh mám moc rád, protože ukazuje, že někdy je potřeba poslouchat okolí a nechat se vést. A taky, že režisérská dominance a autokracie není tím nejlepším řešením. Osobně jsem poměrně submisivní člověk a v tomto filmu se to naprosto projevilo. Vlastně jsme chtěli točit něco úplně jiného…

To je slibný začátek! 

Původně jsme totiž chtěli točit dokumentární film o cenzuře a zajímali nás její různé způsoby a kde ji vlastně schvalujeme. Když se řekne „cenzor“, tak asociace jsou okamžité – Čína, Bělorusko, Kuba, Facebook a já nevím, co ještě všechno. Nás ale zajímaly, přímo momenty, kdy jsou informace kontrolované. Jedna z těch povídek původního záměru měla být o cenzuře ve věznici. To je něco, kdy si asi všichni řeknou, že dopisy, které vězni dostávají, musí pochopitelně někdo kontrolovat, jinak by to byla snadná cesta, jak se domlouvat na nějaké další kriminální činnosti. Samozřejmě vězni o těch kontrolách pochopitelně ví. Zároveň je to pro ně jediný způsob komunikace s venkovním světem. A tak se píší milostné dopisy manželkám, milenkám, matkám. – Představte si, že ráno přijdete do práce. Hodinu se trmácíte metrem nebo autobusem a teď vás v práci čeká čtení kupy milostných dopisů a pak zase jdete domů. Právě tohle nás zaujalo a rozhodli jsme se, že takové cenzory budeme hledat. Protože jsme věděli, že v Evropské unii je to všechno složitější, a tak jsme se rozhodli pro Ukrajinu. Tam jsme udělali rešerše v jedenácti věznicích a našli jsme krásné příběhy. U některých mě vyslověně mrzí, že nejsou v našem filmu. Třeba v Bile Cerkvy jsme našli takovou neforemnou paní, která byla moc milá. Osm hodin denně čte právě ty milostné dopisy a pak se vrací na vesnici ke svému manželovi, který je připoutaný k lůžku. K tomu musí podojit krávy, nakrmit prasata… Pracuje, drží celou domácnost a stará se o manžela a do toho v práci čte věci jako „toužím po tvojí hebké kůži, máš krásné oči a nevím, co všechno…“ Na poslední chvíli jsme v Oděse našli naši hlavní představitelku Irynu Kiryazevu. Tahle žena, pracovala jako hlavní vězeňský operační náčelník. Dostala nás na starosti, aby nás provedla věznicí. A ukázala nám svoji práci. Překvapila nás tím, že když jsme s ní kráčeli po takové dlouhé chodbě, podívala se doleva, kde byla nějaká vězenkyně, která něco neudělala a naše Irina ji sepsula jako nějaká bachařka z amerického filmu! Pak udělala pět kroků dopředu a napravo byla jiná vězenkyně, která potřebovala s něčím pomoc a Iryna okamžitě přepnula. Stala se z ní najednou úplná matka roku a byla neskutečně milá. Okamžitě jsem v ní viděl naši herečku a říkal si, že jestli tohle dokáže udělat i před kamerou, tak to bude paráda! Tehdy jsme věděli, že náš celý svět začneme stavět kolem téhle ženy. Když jsme si pak dali kávu, ptal jsem se jí, proč je single. Řekla mi, že když čte každý den všechny ty dopisy a pak jí nějaký muž řekne, že je jiná než ostatní ženy, tak z toho má leda tak chuť zvracet. Byla na takové věci naprosto alergická. Pak jsem zjistil, že ta cenzorská práce je asi jenom nějakých dvacet procent její činnosti během dne. Pracuje i přímo s vězeňkyněmi, dělá jim takovou psychologickou poradnu. V té konkrétní věznici byli matky s dětmi, které tam mohly pobývat do třech let svého života. Když pak matky nedostaly podmínku, na což se mnohé z nich spoléhaly a neměl si je, kdo vzít z příbuzných, byly děti umístěny do dětských domovů.

Měla jsem pocit, že mít dítě ve vězení berou vězeňkyně trochu jako záruku dřívější propustku domů společně s dobrým chováním.

Ukrajina má takový soudní systém, že na tu podmínku dost často i ženy skutečně propustí, když mají dítě. Rozhodl jsem se, že si chci povyprávět se všemi ženami, které v tom vězení rodily. Byly to rozhovory bez kamery, jen takové rešerše. Také jsem chtěl mluvit se všemi, které „seděly“ kvůli vraždě ze žárlivosti. Tyhle dva extrémy mě zajímaly. Matky a vražedkyně – zní to trochu jako titulek do nějakého bulvárního časopisu ve stylu „život vzaly a daly“.

Chtěly si s vámi o svých osudech povídat dobrovolně?

Na tom je právě skvělé to, že jsem za nimi přišel a řekl, že jsem filmař, a ony začaly vyprávět. Bez kamery, nahrávání a z vlastní zvědavosti jsem tam udělal 107 rozhovorů. Vlastně nám pak z toho vyšlo, že budeme skládat takový filmový dvojhlas. Na jedné straně bude příběh Lesjy, která ve vězení porodí dítě a čeká roky, co bude dál. Na druhé straně bude stát cenzorka Iryna. Sledovali jsme kontrast mezi ženami. Jedna má naprosto „rozhulákaný“ život. Má čtyři děti od pěti otců a v životě má všechno komplikované a neutěšené, ale zažívá opravdové momenty štěstí. Buď to bylo s partnerem, anebo se svými dětmi. Jasně, že ani s dětmi to není věčně růžové, ale občasný moment štěstí se objeví. A bývá intenzivní. Na druhé straně stojí Iryna, která žije jako podle učebnice, ale je sama. Z toho vlastně vyplývá, že když jste sama, tak nemáte problémy.

107 matek (foto: Artcam)

Vlastně nevím, jestli je to radostná zpráva nebo je to spíš depresivní odhalení.

To je přece radostná zpráva. Je skvělé, že můžete nadávat na svého muže, protože ho máte! (smích)

Ty všechny rozhovory vám musely zabrat dost času. Zajímalo by mě, jak moc byly ty zpovídané ženy sdílné?

Můžu říct, že některé vyprávěly své příběhy hodně technicky. Jedna z nich třeba říkala, že našla svého muže v posteli s milenkou, a tak ji vyhodila z okna v sedmém poschodí… Ty ženy jsou zvyklé, že za nimi do vězení chodívají filmaři a novináři. Většinou přijdou, vše si zapíšou, odpublikují článek a už se nikdy nevrátí. Já jsem se tam ale stále vracel v těch svých texaskách a se zapisoval si, seděl s nimi na zemi a kouřil na dvoře. Myslím, že viděly, že ten zájem je skutečný. V první vlně jsem od nich nejprve slyšel, že tam jsou nevinně a podobně. Když ale viděly, že tohle na mě nefunguje, začaly vyprávět doopravdy. V psychoterapii funguje taková jednoduchá metoda, která spočívá v tom, že terapeut je ticho. Tehdy dostane od pacienta úplně nejvíc informací, protože má pocit, že potřebuje povědět vše a nebrání se. Každá otázka je totiž vlastně chápána jako potenciální útok. Nechal jsem je tedy vyprávět a poslouchal. Jenom Iryna mi potom u těch jednotlivých příběhů udělala korekce, protože ze spisu ví všechno. Ty dlouhé rozhovory byly skvělé v tom, že já mluvím rusky a dostal jsem pod kůži ten jejich způsob vyprávění a dokázal jsem rozlišit, kdy to, co říkají myslí skutečně a kdy je to jenom takové divadelní představení. Tím pádem to pak při tom režírování už bylo o mnoho jednodušší.

107 matek (foto: Artcam)

A příběh Lesjy je ve vašem filmu skutečný?

Je napsaný podle příběhu jedné z těch vězeňkyň téměř jedna ku jedné.

Jak si mám tedy představit práci na tomto konkrétním filmovém scénáři a před kamerou?

Technicky to fungovalo tak, že jsme měli velice tenký scénář. Byl ale poměrně přesný. Všechny důležité příběhové zlomy a situace byly celkem podrobně popsané. To jsme drželi. Co se režie týká, tak jsme se snažili mít absolutně realistický feeling s velmi přesnou kamerou. Třeba tělesné prohlídky, počítání, práce, ten každodenní život v base to bylo velice přesně režírované. Měli jsme i dva asistenty režie na kompars. Konkrétně tělesná prohlídka ve filmu se točila dvakrát po půl dni. To, aby vše vypadalo skutečně, je vlastně ten nejtěžší úkol.

Když jste poslouchal všechny ty příběhy, co se vám honilo hlavou?

Povídal jsem si se ženami, které zavraždily buď svoje partnery nebo milenky svých partnerů ze žárlivosti. Sedíte proti někomu takovému a je to zvláštní pocit.

Snažil jste se je chápat?

Jsou-li to vraždy ze žárlivosti, nejsou to úkladné vraždy. Není to plánované. Jsou to skutky na hranici zatemnění mysli, na hranici svéprávnosti. Dostáváte se logicky k úvahám, kdy se to třískání nádobím o zem změní v osudový moment, že někdo vezme nůž do ruky. Je tam velmi subtilní hranice. Ale důležité je si uvědomovat, že si povídáte o lásce, a teprve potom o vraždě. Když někdo opravdu velmi miluje, pak to může dopadnout i takhle… A ženy většinou milují více než muži. Pro mě to byly zajímavé rozhovory i třeba o každodennosti. Chtěl jsem vědět, co následovalo potom. Dospějete k nějakému zkratu a porušíte jedno z nejdůležitějších přikázání, ale co potom? A tam byly velice zajímavé momenty, jak se s takovou situací vypořádávaly. Ptal jsem se jich taky, zda se jim o tom, co udělaly, zdává. Ony samy si o těch svých činech taky mezi sebou povídají. Samozřejmě, že když přijde nějaká nová žena, tak se jí ptají, co udělala a jak. Ony to pak mají trochu jako terapii. Mě zajímalo, jak se s tím dá vyrovnat nebo jak dalece to člověka změní. Pak mě taky zajímalo, jak tyhle ženy změní děti. A změní. On ten sklon k vraždě, pokud to není úplně psychopatická osobnost, je dán také výchovou a okolím. Tihle lidé pocházejí z Oděsy, která má velmi kriminální minulost. Každá z těch žen má nějakého bratrance nebo strýčka ve vězení, je to normální. Když to srovnáme třeba s vašimi čtenáři, tak málokdo má v rodině někoho, kdo zabil druhého člověka. Tyhle ženy jsou v base často kvůli tomu, že nedostaly bezpodmínečnou lásku. Ony si myslí, že je někdo miluje, ale vlastně je akorát zneužil. A najednou mají tyhle ženy děti. A to je moc důležité. I když to může znít pateticky, ta mateřská láska je mění. Iryna říká, že podle její soukromé statistiky se asi 30% vězeňkyň vrací zpátky do vězení, což je docela úžasné číslo na Oděsu!

107 matek (foto: Artcam)

Jste vzhledem k současné situaci na Ukrajině v kontaktu s Irynou a také s představitelkou Lesji? Víte, jak se jim daří?

My jsme náš film dotočili 8. března 2020, a to akorát začal covid. Měli jsme problém se dostat domů, protože na Slovensku už byla zavřená letiště. V září téhož roku tuhle věznici v Oděse, kde jsme natáčeli, zrušili. Vězeňkyně odvezly do jiných věznic. Ale zpět k vaší otázce. S Irynou jsme v pravidelném kontaktu. Zůstala v Oděse a pracuje v administrativě. Moc jí ale chybí práce s lidmi. Všem, které jsem díky natáčení potkal, jsem poté, co vypukla válka, napsal, aby přijeli, že tady u mě mohou bydlet a že něco vymyslíme. Iryna řekla, že nemůže přijet, že musí bránit město. Marina, profesionální herečka, která hrála Lesju, odešla z Kyjeva do Lvova a pomáhá vysídlencům. Úplně se ale změnila. Byli jsme spolu ještě v prosinci ve Francouzských Alpách na festivalu, kde jsme se měli báječně. Teď jsme se viděli docela nedávno, ale je z ní nešťastná a ztrhaná žena. Třetí žena, která hraje postavu Nadji a která skutečně v base seděla, tak ta bydlí u mě v kanceláři. Tu jsem tedy zdědil. (smích) Má jedno čtyřleté a jedno čtyřměsíční děťátko. Přijely z Oděsy samy evakuačním vlakem.

Z vašeho vyprávění je jasné, že to pro vás celé byl hodně silný zážitek, a tak mě zajímá, jestli nemáte v plánu se tímhle tématem zaobírat dál?

Celé natáčení jsme začali autentickými rozhovory, které vede Iryna s vězeňkyněmi a mně měly sloužit jako takový castingový materiál. Byly ale tak silné, že jsme se pak rozhodli, že je vložíme do filmu. Umím si představit, že bychom se s tímhle celým materiálem zavřeli do střižny a poskládali bychom z to celý dokument plný mluvících hlav.

A jak jste se radoval z účasti 107 matek na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách?

Radoval. Já jsem velice soutěživý člověk. (úsměv) Mám rád, když mám cíl. Musím vám říct, že když nás vybrali do Benátek, byla to pro mě zároveň nejlepší a taky nejhorší zpráva pro tenhle film. Moje ego se samozřejmě velice potěšilo, protože je to hodně dávno, kdy se slovenskému filmu něco takového povedlo. Na druhou stranu jsem si ale moc přál premiéru našeho filmu v Oděse. Ale ten festival se koná až v srpnu. Benátky jsou ale v září a drží si právo „první noci“. A tak bychom si přáli mít tam náš film v letošním roce. Doufám, že se nám to podaří, všichni přežijí a my se tam budeme moci s celým štábem setkat. Když vypukla válka, tak jsem se moc chtěl do Oděsy vydat. Je to pro mě takové druhé rodné město, ale vlastně bych tam spíš zavazel. Navíc jsem pacifista a ani nejsem reportér. Mám ale pocit, že bych tam někde měl být…

Projekce na Letní filmové škole
Pátek 29.07.2022
14:30 – 16:48
Reduta – Velký sál
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Artcam © 2022

%d blogerům se to líbí: