Láska jako hrom je přímočaré dobrodružství, s mytologií či motivacemi se moc nezdržuje (recenze)

Novozélandský hračička Taika Waititi se pět let od premiéry Ragnaroku vrací, aby vesmírného vikinga a někdejšího Avengera vyslal na další dobrodružství mezi hvězdami, nikoho a nic nebral vážně a znovu ho i shledal s bývalou přítelkyní, která po pozvednutí kladiva Mjolnir získává totožné schopnosti. Výsledkem je… nejlepší marvelovka od druhého Doctora Strange. 

Nedávný seriál Obi-Wan Kenobi z produkce Disneyho čelil kritickým výtkám vůči scénáři, který byl plný mnoha logických děr; dařilo se mu ale kromě milované postavy vystavět hned několik silných momentů. Láska jako hrom tuto sílu trochu postrádá.

Thora diváci mohli vidět již v osmi filmech, viděli jsme jej na naprostém dně i vrcholu sil, Chris Hemsworth jej hraje už více než dekádu. Navzdory příslibům z trailerů ovšem jeho cesta za sebenalezením sebe sama příliš nerezonuje. Zapamatovatelný moment srovnatelný s epickým power-upem v Ragnaroku nebo svěřováním se Rocketovi v Infinity War zde chybí. Fyzicky je Hemsworth v dosud nejlepší (a naprosto neskutečné) formě, jeho figura antické sochy ale je tentokrát tím nejzajímavějším, co na Thorovi najdeme.

Děje se tak navzdory silnému tématu znovushledání s rakovinou trpící přítelkyní a jejímu potenciálně zajímavému konfliktu pramenícímu z nutnosti rozhodnout se mezi bojem s nemocí a vládnutím kouzelným kladivem. Natalie Portman jako Mocná Thor (ano, Thor, žádná Thořice) je fajn, na roli nepochybně dost dřela a díky mírné pomoci digitálními efekty v akčních scénách vypadá dobře. Zejména efekt rozkládajícího Mjolniru v akčních scénách vizuálně zaujme.

Jednou z nejzajímavějších scén pro kontinuitu MCU je pak flashback do dob jejího vztahu s Thorem, který se rozpadl mezi filmy a na plátně jsme z něj dosud příliš neviděli. Mnoho nového se v něm sice o páru nedozvíme, i tak jde ale o milý kousek skládačky, který příběhově vyplní náhlé zmizení postavy způsobené před lety dočasnou neochotou Natalie Portman vrátit se do role.

Do role krále (ano, krále, ne královny) Valkýry se vrací i Tessa Thompson, která si Waititiho blbnutí z celého ansámblu dává s jednoznačně největší lehkostí a přirozeností a navzdory malému prostoru překvapivě prodává i nejvíce emocí navzdory tomu, že její traumata jsou v příběhu již několik let starými ranami.

Zdaleka nejsilnější postavou na plátně je ovšem bezesporu záporák Gorr, kterého s maniakální mimikou ztvárňuje Christian Bale. Jeho kat bohů dovede být jaksepatří ulítlý, jakmile se noří ze stínů se svou bílou róbou a žhnoucíma očima, je pak i jaksepatří děsivý. Vůbec by nevadilo, kdyby jeho motivace a schopnosti dostaly více prostoru, kdyby za něj ve filmu tolik práce neodvedly anonymní černé příšery a kdyby tolik jeho poprav neskončilo na podlaze střižny.

Waititiho režie umocňuje už tak výrazný marvelovský zvyk shazovat emotivnější situace ironií a humorem, ani rakovina nebo děsivý záporák tak na diváka příliš emotivně nepůsobí. Někam se navíc vytratila lehkost humoru novozélandského hračičky, tolik přítomná třeba nedávném Králíčkovi Jojo.

I když třeba úvodní sekvence se Strážci galaxie je svěží a barevnou plejádou nápadů a gagů a s přehledem nejzábavnějšími prvky filmu jsou dvě vesmírné kozy (jako vozy) a jejich neustálý jekot v existenciální agonii, nenásilná komika Ragnaroku a lehké vtipkování v dialozích tentokrát funguje jaksi méně zdařile. Hezky to ilustruje recyklace gagu s ásgardskými herci rekapitulujícími události předchozího filmu, jejíž sebeironie posledně rozesmívala o tolik víc – snad i díky prvku překvapení. I samotný Hemsworth působí najednou ve Waititiho replikách méně sebejistě.

Zatímco soundtrack Michaela Giacchina je tentokrát dosti nevýrazný a nepracuje moc ani se staršími hudebními motivy série, Láska jako hrom boduje alespoň svými vizuály a prací s barvou, což je oproti tradičně spíše desaturovaným marvelovkám parádní změna k lepšímu.

V kontrastu oproti úvodní akci nebo i městu bohů stojí souboj s Gorrem v říši stínů, kde barvy doslova vyblednou a jejich zdrojem v jinak černobílé scéně se tak stávají odlesky Mjolniru a dalších božských zbraní… a vypadá to skvěle. Líbivé obrázky jsou dost možná nejsilnější stránkou filmu.

Co si pochvalu nezaslouží jsou již poněkolikáté v řadě efekty v akčních scénách. Kdysi špičkové marvelovské CGI, kde poletující Iron Man nebo třeba Thanos byli takřka fotorealističtí a jejich přítomnost a hmotnost byla ve scénách uvěřitelně cítit, ve čtvrté fázi MCU již poněkolikáté střídá gumový papundekl, kdy poskakující Thor hned několikrát připomene konkurenčního Aquamana a ostatní kapku vyumělkované projekty od DC.

Příběh samotný je poměrně přímočarý, vlastně až roztomile béčkový. Úvod načrtne Gorrovu jednoduchou motivaci vydat se na cestu za vyvražděním všech božstev, Thor to během akce se Strážci galaxie zjistí a vydá se spolu s Korgem do Ásgardu, odkud jsou zrovna unášeny tamní děti. Po znovushledání s Jane se celá parta vydává vikingské caparty před Gorrem zachránit, cestou udělají jednu zastávku za karikaturně šišlajícím Diem s tváří Russella Crowea ve městě bohů… a to je vlastně vše.

Na budování mytologie nebo konsekvence událostí minulých dílů není čas ani nálada, stejně jako na emocionální drobnokresby; Láska jako hrom připomíná ze všeho nejvíc epizodu dobrodružné devadesátkové space opery. O postavy se příliš nebojíte, příliš je neprožíváte a příliš toho s nimi ani nezjistíte.

I co se rozšiřování světa MCU týče, je čtvrtý Thor navzdory motivu vraždění božstev spíš osobnější epizodkou. Mnohovesmír se zde tentokrát neřeší, a jasný směr a konkrétní hrozba čtvrté fáze tak zatím zůstávají pořád opředeny tajemstvím. Přirovnání, že marvelovky po Endgame trochu připomínají hraní vedlejších misí po poražení hlavního bosse videohry, tak pořád platí. Potitulková scéna naznačuje, o čem by mohla potenciální pátá štace boha hromů být, i ta ale naznačuje spíše uzavřenější dobrodružství, ve kterém bude Thor muset vytřít podlahu s dalším padouchem.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Marvel Studios, Disney, Falcon © 2022