První česká bromance, dokumentární komedie Sami doma, vznikla během lockdownu, kdy se spontánní spolubydlení v bytě o rozloze 38 metrů čtverečních pro oba umělce stalo tvůrčí příležitostí takřka bez hranic. Film byl v předpremiéře uveden na MFDF Jihlava v soutěžní sekci Česká radost, 16. listopadu pak vstupuje v rámci speciální distribuce do českých kin. Jak film vznikal a jak na neobvyklý proces tvůrčí duo vzpomíná?
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Přijeď, to neva, že se to nesmí.[/pullquote]Jan Foukal, režisér Marťanských lodí, hudebník a vystudovaný dokumentarista, a Albert Romanutti, frontman kapely Bert & Friends, se spřátelili na hudebním pódiu. Když po koncertě hráli mariáš, přišla jim stejná karta, srdcové eso. Z jedné návštěvy se stala party, z večírku spolubydlení. „Řešili jsme to celou noc, a tak jsme se seznámili. Když jsme se vrátili z turné, Bertovi skončil nájem a Honza měl pokoj navíc. Zprvu to mělo být na několik dní, ale pak se to nějak protáhlo,“ popisují protagonisté, co předcházelo natáčení a vzniku rozverného lockdownového filmu.
Svoje přežívání v domácím vězení, kam jsme se před časem všichni nedobrovolně uchýlili, totiž zdokumentovali na malou videokameru, ze které se postupně stal jejich třetí spolubydlící. Ze stovek hodin materiálu nakonec vznikl sedmdesátiminutový výsledek, který tvůrci sami popisují jako „intenzivní tvůrčí spolupráci dvou velkých přátel v jednom bytě, který se stal ve své uzavřenosti během pandemie covid-19 manifestem tvorby.“
Kromě Honzy a Berta domácnost sdílely ještě netradiční interiérové dekorace, jako například reklamní nafukovací banán či tapeta s motivem moře. Díky nim získal film lehce surrealistický nádech a byt prázdninovou atmosféru „ostrova tvorby a radosti.“ „Nechtěli jsme se v pandemii nechat válcovat tou depresí doby. Proto jsme si vytvořili z bytu jakési hřiště. Stylem DIY jsme roztočili tuhle reality show na 38 metrech čtverečních. Parkety, které znamenají svět,“ dodávají Foukal s Romanuttim. Oba si při práci na tomto snímku vyzkoušeli hned několik profesí – nejen herectví, ale i režii a kameru nebo hudebníka, básníka či komika.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Přirozenej ghosting[/pullquote]Koncerty ani jiná hudební vystoupení nebyly kvůli covidu v době natáčení možné, a tak tvůrci seděli tu v kuchyni, tu v pokoji, tu u piana a songy jim pod rukama vzkvétaly doslova samospádem. Zároveň v nich přirozeně reflektovali onu zvláštní dobu, ve které nebylo možné vytáhnout paty za hranici okresu a z televize se každým dnem linula oznámení, kterým je už po pár měsících jen zatěžko zpětně věřit.
V tomto kontextu ve filmu sledujeme dvojici ústředních kámošů, kteří se snaží si při tom všem udržet dobrou náladu. Během lockdownu tak spolu na příklad složili, otextovali a nazpívali nové autorské písně, a nakonec natočili i klip, který nese název Gejzír, v němž konečně ze svého bytu vyšli ven a s dávkou nostalgie i nadsázky na své spolubydlení zavzpomínali.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Sami doma v kinech[/pullquote]Vzhledem ke skutečnosti, že autoři ve filmu používají fiktivní zápletky v dokumentárním stylu nebo před kamerou improvizují a stávají se jakýmisi karikaturními verzemi sebe sama, je film nejen bromancí, ale vlastně i mockumentem. Hlavní hrdinové ve filmu dle svých vlastních slov odhalují, že dva kamarádi mohou být k sobě často blíž než třeba k manželce. A to obzvlášť v životních situacích, kdy se člověk potřebuje o druhého opřít. „Tak jsme si to sami doma užili. A když máte nad sebou nadhled, tak v tom není vůbec žádný problém. Pro nás je to ale prostě film. Film o přátelství,“ shodují se hlavní představitelé.
Se svým filmem a hudebním vystoupením se chystají teď, když už je to zase možné, jezdit po republice. Chystají hned několik projekcí doplněných koncertem, jejichž seznam najdete tady.
-red-
zdroj: Martina Reková
foto/video: Aerofilms, Film Kolektiv © 2022
