Comédie-Française je francouzská obdoba národního divadla, s datem založení sahajícím do konce 17. století se jedná o nejstarší stále fungující spolek na světě. To vše s sebou nese nemalé množství prestiže a tlaku. Není vždy snadné hrát v nejluxusnějších prostorách, obklopený mramorovými sochami největších světových umělců. Skuteční herci tohoto divadla pak využili příležitost rekonstrukce jednoho z hlavních sálů, aby během tří týdnů omezeného provozu natočili filmovou komedii, kde si ze své profese a svých trablí tropí legrací.

Macbeth padá na hlavu
Herečka Nina Cardi (Pauline Clément) dostala poprvé šanci režírovat Comédie-Française, divadelní spolek spojený hlavně s tradicí Molièra. Ona si však jako svou debutovou hru odvážně vybrala Shakespearova Macbetha – ambiciózní tragédii notoricky provázenou mnoha pověrami, s nimiž se herci neradi pouští do křížku. Na pochyby je ale pozdě, premiéra je za nějaké dvě hodiny. A ať už za to může prokletý Macbeth, nebo uražený Molièrův duch, celá operace se začíná kácet k zemi.
Nejedná se přitom o malý večer – Nina se právě dozvídá, že se má dostavit ministryně kultury, jež se zrovna rozhoduje o výši dotací, které divadlu odklepne. Ve stejný okamžik přichází naléhavá zpráva, že hlavní herecká hvězda, ztvárňující stěžejní roli Lady Macbeth, je zaseklá v dopravě a na premiéru nedorazí. Dobře, text zná Nina nazpaměť a úlohy se chopí sama. K tomu ale vyvstává deset dalších úkolů, s nimiž se je třeba poprat.
Každá vteřina se počítá
Comédie-Française je dravá a svižná taškařice, která bez otálení žene kupředu. Představuje poměrně velké množství figur, každá má ale svou jasnou roli. Scény jsou nabité energií a informacemi. Vezměme si jednu z prvních: Nina se snaží dát pokyn kolegyni Emilii (Marina Hands), která ji ignoruje, dokud stejný rozkaz nezopakuje muž – technik. Až tehdy je Emilie ochotná odlepit se od telefonu, v němž si s někým vyměňuje lascivní zprávy. Když dojde na pódium, jak byla žádaná, herec ztvárňující Macbetha (Laurent Stocker) ji políbí a osloví jako svou manželku. Dochází nám, že Emilie má milence.
Máme tu dvacet vteřin stopáže, během kterých je bez přehnané návodnosti předáno několik zásadních informací: Nina se snaží získat autoritu a udržet pohromadě svou první režijní produkci, ale jako žena musí překonat o pár překážek navíc. Přímo ve středu souboru pak začíná tikat první časovaná bomba v podobě zatím skryté nevěry. Těch se brzy zjeví několik dalších: Jeden z herců je nesnesitelně pověrčivý, takže nesnese zelenou barvu a nesmí se před ním říkat slovo „Macbeth“. Jiná herečka si připadá přepracovaná a hře nerozumí. Postarší ikona se víc než o divadlo zajímá o jointy, které pokuřuje v zákulisí. Vyprávění pádí mílovými kroky, každá scéna nese nějakou informaci a je příslibem eskalujícího konfliktu.

Možná se to jeví samozřejmě, ve skutečnosti se ale s podobně efektním vyprávěním v mainstreamu nesetkáváme zase tak často. V éře produkcí formátovaných podle potřeb streamu mají mnozí filmaři doslova zakázáno točit tak, aby mohl divák ztratit nit, když přestane dávat pozor. Notoricky propíraný je pokyn Netflixu nechat postavy jednou za čas nahlas zopakovat, co se přesně děje, o co usilují a jak daleko jsou v naplnění svého plánu. To vše, aby se divák civějící zároveň na TikTok neztratil.
Comédie-Française na Festivalu francouzského filmu
čtvrtek, 19. 11., 20:00 Minikino, Moravská Ostrava a Přívoz
čtvrtek, 19. 11., 20:00 Bio Central – Velký sál, Hradec Králové
čtvrtek, 19. 11., 20:00 Biograf Kotva, České Budějovice
pátek, 20. 11., 18:00 Lucerna – Velký sál, Praha
pátek, 20. 11., 19:15 Edison Filmhub, Praha
S tím ale v Comédie-Française nepočítejte. Když nebudete dávat pět minut pozor, ztratíte některé cenné informace. Každá z 76 minut je tu z dobrého důvodu a je neuvěřitelné, jak osvěžující je sledovat takový film. A ne, tím nechceme říct, že jde o náročný snímek s nebývale komplikovaným dějem. Právě naopak. S divákem ale počítá jako s aktivním účastníkem, který je schopný nasadit a udržet tempo.
Nenucená bezchybnost
Co se týče zpodobnění divadelní rutiny, volí se tu poměrně naivní pohled. Režijní a scenáristické duo Martin Darondeau a Bertrand Usclat na nás hrají menší komedii a předstírají, že jedna z nejprestižnějších organizací svého druhu na světě funguje na bázi party kamarádů, která stlouká celé představení dohromady na poslední chvíli a bezmyšlenkovitě se řítí do katastrofy, od níž ji může zachránit jen sama Štěstěna. Comédie-Française tu vypadá spíš jako nějaký vesnický ochotnický spolek.

Jedná se jistě o nadsázku, obecný jevištní ideál. Základní problémy jako „na poslední chvíli chybějící herecká hvězda“ či „aféra probíhající v zákulisí“ se mohou odehrát i ve velkém souboru, film ale nemá ambici představit autentický proces specifické obří instituce. Stejně tak jednotlivé postavy jsou koncipované jako herecké stereotypy, spíš než že by herci hráli nějakou verzi sebe sama.
Tahle stylizace ale dává smysl, pokud chceme příjemný film lidského měřítka, jenž se v první řadě soustředí na hektičnost a nepředvídatelnost celého procesu. Herečka a režisérka, která se snaží skloubit svou práci s mateřstvím, možná ve skutečném Comédie-Française nečelí tak doslovné situaci, jako že jí exmanžel v den premiéry položí nemluvně do šatny a zmizí. Ve filmu se v celém divadle nenachází jediná osoba, která by Nině pomohla a o dítě se postarala. Tahle situace je nadsazená, reprezentuje ale existující výzvu, jíž čelí mnoho dalších umělkyň. Na podobné bázi je třeba chápat celý film.
Francouzská kritika s ním zachází jako s malým zázrakem – to je možná trochu přehnané a hraje v tom roli národní hrdost. Je ale pravda, že se jedná o nepopiratelně příjemný film. A to přestože zobrazuje hektičnost a stres. Také v něm najdeme několik nečekaně milých a jemných momentů, i když jde jen o střípky. Což je však při tak skromné stopáži pochopitelné. Asi nepřekvapí, že se jedná v první řadě o herecký film a filmařský jazyk je především funkční – to dává i smysl vzhledem k rychlé produkci uprostřed divadelní rekonstrukce. Jde na každý pád o jeden z těch filmů, které svou nenucenou vybroušeností mohou udělat velkou radost. Člověk musí docenit, že z něčeho, co mohla být jen hromada vlezlých skečů, je o tolik víc.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Comédie-Française (2026)
76 minut je všechno, co člověk potřebuje, když každá jedna z nich má svůj smysl. Jistě tu nemáme nějaké veledílo, ale snímek s nakažlivým charismatem, jehož hektičnost dokáže paradoxně dostat člověka do uvolněné a vůbec fajn nálady.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Film Europe 2026
Comédie-Française
Francie, 2026, 76 min
Česká premiéra: 26. 11. 2026, Film Europe
Režie: Martin Darondeau, Bertrand Usclat![]()
Scénář: Martin Darondeau, Bertrand Usclat, Pauline Clément
Kamera: Hugo Paturel
Hudba: Clément Ducol
Hrají: Pauline Clément, Laurent Stocker, Julien Frison, Marina Hands, Adeline D’Hermy, Danièle Lebrun, Christian Hecq, Séphora Pondi, Florence Viala, Guillaume Gallienne, Benjamin Lavernhe, Françoise Gillard, Nicolas Chupin, Nicolas Lormeau, Suliane Brahim, Denis Podalydès, Eric Ruf, Serge Bagdassarian, Sefa Yeboah
Produkce: Mathieu Verhaeghe, Thomas Verhaeghe
Zvuk: Gurwal Coïc-Gallas
Scénografie: Sébastien Danos
Kostýmy: Chloé de Nombel

























