V kinech právě uváděné drama Hranice má nezanedbatelnou českou stopu v producentce Šárce Cimbalové a režisérce Agnieszce Holland, kterou jsme tu přijali tak trochu za svou. Už od prvních vteřin titulků a při čtení výčtu koprodukcí nicméně vidíme, že jde o skutečně evropský projekt. Aby ne, popisuje totiž velmi palčivý evropský problém, jakkoli bychom se tady o pár set kilometrů dál rádi tvářili, že se nás netýká a polské problémy s migrací za své rozhodně přijmout nechceme.
Hranice (foto: Agáta Kubišová)
Kamera letí nad zelenajícími polskými lesy, když se na plátně rozprostře anglický název snímku, pod kterým jej první diváci viděli na filmovém festivalu v Benátkách a pod kterým si tohle tíživé drama odvezlo Zvláštní uznání poroty. Green Border, hlásá nápis, zatímco záběr lesů pod ním výmluvně vybledne do černobílých odstínů.
Kamera nekopíruje dokumentární postupy, při scénách útěku v lesích je dynamická i imerzní, čemuž napomáhají i autentické výkony herců. Při sledování výsledného tvaru divák pociťuje zvláštní disonanci. Černobílé záběry zoufalých rodin a nelidského zacházení s nimi evokují dokumentární obrazy totalitou obtěžkané Evropy 20. století; jen těžko se přijímá, že jde o zbrusu nové výjevy z aktuálního dění na hranici Evropské unie, kde se nová kapitola naší historie právě píše.
V Hranici sledujeme mozaiku několika příběhů z pohraniční oblasti mezi Polskem a Běloruskem. Je tu rodina s dědečkem a třemi dětmi, která nechala své dosavadní životy v Sýrii a vydala se hledat bezpečí a lepší zítřky u svých příbuzných v Evropě. K nim se přidává postarší žena z Afghánistánu, která odmítla budoucnost ve spárech Talibanu. Z druhé strany sledujeme mladého polského pohraničníka, který se ve své práci a „převážení smradlavých čmoudů“ nijak nevyžívá, věří ale, že neustálým posíláním zoufalých uprchlíků zpátky za ostnatý drát chrání svou zemi a nově založenou rodinu. Práci mu komplikuje skupinka aktivistů, která se na nelidské zacházení s vyčerpanými běženci už nemůže dívat a navzdory vlastnímu ohrožení se jim snaží pomáhat, jak to jen jde. Než příběh filmu skončí, osudy všech se opakovaně protnou.
Hranice (foto: Agáta Kubišová)
Divácký zážitek z dvouapůlhodinového snímku by se dal přirovnat ke zhlédnutí kratší minisérie. Hranice je ve svém vyprávění silně epizodická, postavy na dlouhé minuty mizí z plátna, do dění po celou dobu stopáže vstupují noví aktéři a s některými strávíme jen chvilku. Členění do kapitol anoncovaných pomocí titulků v obraze sice působí nadbytečně a lze si i představit častější přestřihávaní mezi jednotlivými dějovými linkami; nabytému obrázku o depresivní realitě probíhající na polsko-běloruských hranicích ale nelze upřít zevrubnost. Své rozhodné stanovisko k ní pak film zaujímá zcela jasně a nebojí se ani prstem ukázat konkrétním směrem. Film tak doma v Polsku nepřekvapivě budí obrovské a mediálně notně propírané kontroverze.
Aby ne, ono skutečně nejde o lehkou podívanou. Alespoň nemáte-li žaludek na sledování mrtvoly zbídačené dámy, kterou si polští a běloruští vojáci opakovaně přehazují přes ostnatý drát, protože se nechtějí zaobírat jejím pohřbem. Zoufalství, které z plátna během sledování Hranice čiší, je nakažlivé. Zavírat před filmem popisovanými událostmi oči, případně po vzoru polských politiků režisérce odporným způsobem zazlívat jejich zvěčnění, by ale byla chyba.
Hranice (2023) Hranice jsou těžký film, který nám ukazuje depresivní pravdu o Evropě a sobě samých – že navzdory proklamované modernitě a morálce stále bojujeme s vlastními předsudky a primitivními strachy.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © Bioscop 2023
Hranice | Zielona granica
Drama
Polsko / Česko / Francie / Belgie, 2023, 147 min
Premiéra: 19.10.2023 Bioscop
Režie: Agnieszka Holland
Scénář: Maciej Pisuk, Agnieszka Holland
Kamera: Tomasz Naumiuk
Hudba: Frédéric Vercheval
Hrají: Jalal Altawil, Maja Ostaszewska, Tomasz Włosok, Behi Djanati Atai, Joely Mbundu, Piotr Stramowski, Marta Stalmierska, Agata Kulesza, Maciej Stuhr
Produkce: Marcin Wierzchoslawski, Agnieszka Holland, Fred Bernstein, Šárka Cimbalová
