Filmů s nacistickou tématikou již bylo natočeno tolik, že divák jen stěží uvěří, že by mu další takový počin mohl přinést něco nového. Přesně to však Goebbels slibuje. Jeho tvůrci věří, že přicházejí s něčím, co tu ještě nebylo, a chtějí se podívat do hlav nejvyšších nacistických politiků, odhalit jejich propagandistické postupy a varovat diváky před podobnými tendencemi, které ve světě sílí. Je to záslužný záměr, ale ten ještě dobrý film nedělá. Goebbels jako kdyby tolik uvěřil ve svou důležitost, že zcela rezignoval na jakoukoliv inovaci. Není to špatný film a fanoušky žánru potěší, silné téma ale filmaři utopili v nánosu vizuální, scenáristické i herecké šedi. O víkendu můžete posoudit sami na právě probíhajícím Das Filmfestu, široké publikum ho může zhlédnout od 24. října.
Nový film Joachima Langa, který se ujal jak režie, tak scénáře, už ve svém úvodu nešetří sebevědomím. Pomocí několika textových polí vás připraví na silný filmový zážitek s hlubokým společenským přesahem. Na prostoru více než dvou hodin, během nichž sledujete téměř kompletní vzestup i pád nacistického režimu v Německu, sklouzává ale film k nespočtu klišé a přináší minimum inovací.
Využití dobových záběrů
Tou největší inovací je asi efektní prolínání dobových záběrů a nově natočených scén. Nejedná se sice o nic zcela převratného, co by divák neznal z jiných filmů či dokumentů z této éry, přesto tyto pasáže patří ke světlým momentům filmu. Prolínání má velice citlivý střih a Klaus Fuxjäger, který sedí za kamerou, dokáže hledat odpovídající úhly podporující plynulost přechodů. Využití dobových záběrů z masových shromáždění a přehlídek je také elegantním způsobem, jak i do filmu s nižším rozpočtem vnést punc velkoleposti.
Velkou předností vizuálu jsou také propracované kostýmy a kulisy. Sídla nacistických pohlavárů, jejich uniformy, večerní kluby a róby či prostý rodinný život – to vše vypadá dokonale a vytváří uvěřitelnou iluzi nacistického Německa. Paradoxně je však důsledkem této dokonalosti naprostá sterilita prostředí. Nic nepůsobí opravdu živě, vše jako kdyby pouze splňovalo divácká očekávání od filmu o nacistech. V českém prostředí je něco obdobného cítit například z filmů z éry první republiky.
Ustálená podoba filmových nacistů
Stejný problém s kulisami a kostýmy pak sdílí i samotní herci. I oni jsou precizní a odvádí kvalitní výkony, přesto však plně nepřesvědčí. Z filmových nacistů se v průběhu let bohužel stala standardizovaná škatulka. Každý filmový nacista jako by byl zcela totožný – rázná dikce, teatrálnost, občasná nepříčetnost, výrazné grimasy. Stačí si udělat seznam a postupně odškrtávat.
Robert Stadlober, Franziska Weisz, Fritz Karl, Sascha Göpel i Katia Fellin, ať už hrají nacisty či jejich družky, odvádějí dobrý výkon, když dokonale naplňují ustálenou podobu své role. Ztrácejí se ale v záplavě jiných obdobně ztvárněných postav.
Film na Das Filmfestu
Praha, Kino Lucerna – sobota 19. 10. 2024 18:00 Vstupenky
Brno, Kino Art – čtvrtek 24. 10. 2024 20:30 Vstupenky
Co se scénáře týče, film mnohdy působí dojmem, jako by do poslední chvíle nevěděl, čím chce vlastně být. V jednu chvíli je historickým dramatem mapujícím celý průběh války, za chvíli sondou do mysli jednotlivých nacistů, které se snaží vykreslit jako lidi s osobními problémy a sny, v další scéně rozebírá principy propagandy a má až dokumentární formu. Žádná z těchto pasáží však není plně rozvinutá a film tak vždy zůstane stát na polovině cesty, což mu velice ubírá na finálním vyznění.
Propaganda je umění stejně jako malířství
Je to velká škoda, protože snímku se občas podaří otevřít opravdu zajímavá, nosná a především stále aktuální témata. Na přetřes přijde například vztah politiky a umění, pokrytectví nacistického režimu a jeho představitelů, manipulování s realitou, vytváření mediálního obrazu či síla masové psychiky. Stejně jako u dalších aspektů filmu jsou i tato témata silně nevyužitá.
Zajímavým aspektem scénáře je fakt, že Lang do něj začlenil mnoho skutečných citací. Ve filmu tak zazní několik skutečně pronesených vět, frází i proslovů. Ve většině případů však rozdíl mezi citací a fikcí rozliší jen opravdový znalec historie.
Skutečné citace se týkají také hudebních motivů. Film nejčastěji doprovází melodická hudba klavíru, která navazuje na dobové skladby, ale dokáže i inovovat. Zazní také několik nacistických fanfár a filmových písní.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
Goebbels (2024)
Z Goebbelse je cítit, že Lang měl velké úmysly, které však nedokázal zcela naplnit. Přestože si v samotném úvodu filmu stanovil jasný záměr, film se mu tříští pod rukama a neřízeně kličkuje mezi nesourodými tématy a žánry. Lang se bohužel neubránil stereotypům, které jsou s filmy o nacistech spojené, což se negativně promítlo do hereckých výkonů, vizuální podoby snímku i jeho scénáře. Goebbels tak i přes svůj velký potenciál a několik světlých momentů zcela zapadá do šedi průměrných filmů z prostředí druhé světové války a může potěšit pouze fanoušky žánru a nadšence do historie.
Tomáš Souček, spolupracovník redakce
foto/video: © Donart 2024
Goebbels
Führer und Verführer
Drama / Historický
Německo, 2024, 135 min
Premiéra: 24. 10. 2024 Donart
Režie: Joachim Lang
Scénář: Joachim Lang
Kamera: Klaus Fuxjäger
Hudba: Michael Klaukien
Hrají: Robert Stadlober, Franziska Weisz, Fritz Karl, Sascha Göpel, Katia Fellin, Raphaela Möst, Emanuel Fellmer, Sebastian Thiers, Moritz Führmann, Dominik Maringer, Johannes Rhomberg, Oliver Fleischer, Helene Blechinger, Robert Herrmanns, Till Firit, Michael Glantschnig, Christoph Franken, Ivan Kozák
