Kneecap: Generační hip-hopová senzace a rebelský fakáč autoritám (recenze)

Hip-hopový životopis Kneecap je miláčkem uplynulé festivalové sezóny. Nepříliš zkušený anglický režisér a scenárista Rich Peppiatt tu spojil síly s titulním irským triem, které už skoro dekádu boří především severoirské kluby, vyvolává skandály a bojuje za svůj národní odkaz. V přiznaně přikrášleném životopisu se můžeme podívat na to, jak se to všechno (zhruba, ale spíš ne) odehrálo.

Podle skutečných událostí… tak nějak

Příběh začíná v pozdních desátých letech v Severním Irsku, když teenagera Liama zatkne policie za noční výtržnosti a on odmítá komunikovat jinak než v irštině. Přivolaný mladý učitel JJ a aktivista za zrovnoprávnění jeho jazyka se s ním místo tlumočení sám pohádá o irské povaze. V mladíkovi se okamžitě zhlédne a ze stanice propašuje jeho notes, v němž jsou krom inkriminujících materiálů i texty, které si ho získají ještě o kus víc. Stávají se základním kamenem hiphopového uskupení Kneecap.

Trio doplňuje Naoise, Liamův dobrý kamarád. Ten se potýká především s odkazem svého otce Arlóa (Michael Fassbender), bývalého revolucionáře, který fingoval svou smrt a již deset let se skrývá před zákony. Má plnou pusu toho, jak moc současná generace zahazuje svůj život flákačstvím, drogami a promiskuitou (tedy vším tím, co Kneecap zosobňuje), sám ale nemůže říct, že by byl dvakrát produktivním členem společnosti. „Každý den, kdy mě nechytí, je mým morálním vítězstvím,“ trvá na svém. Jedná se o zjevný sebeklam. Boje skončily. Žádná vítězství už se nekonají. Je tu jen absentující otec s rozbitou rodinou, jehož chřadnoucí manželka o něm nechce ani slyšet.

Mluvit irsky je pro současné Iry jediný možný náznak protestu. Arló jim to vštípil ještě jako chlapcům a nyní se to jeví jako držení ohně při životě. Jde ale zároveň o poněkud impotentní gesto, což ví samotný film i jeho postavy. Kde jejich rodiče a prarodiče vedli romantizovaný násilný odboj (Britové by řekli teroristickou operaci), tam oni můžou jen mluvit tak, jak se nelíbí autoritám. Na rozdíl od snahy politických aktivistů, kteří se alespoň pokoušejí řeč zasadit do legislativy, to ale nemá kam vést. „Generace příměří“ necítí možnost nic politicky a společensky změnit, může jen lézt Angličanům na nervy. A tak to dělá, co jí síly stačí.

Film k přehrání na KVIFF.TV

Projev hip-hopu

Kneecap je ve většině ohledů enormně standardní životopisný hudební film, v němž mladé irské uskupení buduje vlastní mýtus. To by nás nemělo překvapovat, jedná se o základní étos hip-hopu. V jeho domácích Spojených státech se to nejčastěji manifestuje estetikou campové opulence. Hip-hopové star, pocházející většinou z minoritních skupin a chudých poměrů, okázale vystavují na odiv šperky, auta a domy za miliony a s gustem performují hýřivý životní styl, aby daly najevo, jak moc se vzepřely údělu, který jim byl předurčen.

Evropské hiphopové subkultury mají podobné ambice, vzhledem k odlišné realitě mnohem menšího hudebního průmyslu se však z jejich hvězd takřka nikdy nestanou dolaroví multimilionáři. Soustředí se tedy alespoň na pověst kontrakulturních rebelů, kterou opět naplňují velmi přímočarým způsobem. Podílet se na vlastním sebeoslavném životopisu, kde rappeři ztvárňují svou zveličenou verzi, je vskutku naplněním základního hip-hopového gesta. Kneecap nedělá nic jiného, než co dělal Eminem s Osmou mílí. Snímek tedy není jen příběhem o hip hopu, sám je jeho součástí a projevem.

Nenahraditelná parta

Zážitek závisí hlavně na tom, jak moc vám bude tahle parta sympatická. Vzhledem k tomu, že byl Kneecap během uplynulé sezóny miláčkem každého festivalu, kde se promítal, je docela velká pravděpodobnost, že zafunguje i na vás. Někdy zkrátka není potřeba o moc víc než sledovat, jak se postavy, které jsme si rychle stihli oblíbit, projevují v jinak povědomých situacích. Originalita se přeceňuje. Šarm je rozhodně důležitější.

Všichni tři „herci“ mají značný přirozený talent prodat sami sebe a jakkoliv můžeme pochybovat o tom, zda by uhráli i něco jiného, při sledování Kneecap je to irelevantní. Tyhle konkrétní postavy by nikdo nezahrál stejně přesvědčivě. Hodně pomáhá, že jakkoliv jsme mluvili o budování mýtu, pánům rozhodně nechybí smysl pro humor, který často míří na účet jich samých. Když Naoise řeší problém, že nemůže odvést pořádný výkon při sexu se svou protestantskou přítelkyní, pokud během něj nevykřikuje irská nacionalistická hesla, vážně to nepůsobí, a ani to zjevně nebyl účel, jako hrdinný kontrakulturní akt.

Umělecký ředitel MFF Karlovy Vary o filmu

Nemusíte tomu věřit, stačí si to užít

Zároveň ale tvůrci nedochází do druhého extrému, kdy by budovali nepropustnou zeď nadsázky a odstupu, v jejichž důsledku by zcela zastřeli emocionální zranitelnost. Přestože se postavy i film v jedné ze scén vysmívají slovnímu spojení „generační trauma“, které nekonečným opakováním ztrácí hodnotu, zároveň nejde popřít, že pro hrdiny, jejich rodiny a irskou společnost je generační trauma trvající realitou.

To je ostatně další z principů hip hopu – veškeré chvástání, dělání ramen a vypouštění syrové agrese jsou přípustné jen proto, že publikum předpokládá, že se jedná o masku skrývající vnitřní bolest. Proto to mají v Americe tak těžké bílí rappeři, nedejbože pokud jsou ze zajištěných rodin; vždyť i Will Smith raději ukončil hiphopovou kariéru po svém hereckém úspěchu, protože ho tvrdé jádro odmítlo a skoro vyhnalo. V jiných koutech světa se pak hledají ekvivalenty této dynamiky a Irsko tomuhle profilu dobře odpovídá. Film Kneecap tedy dává smysl stejně, jako samo uskupení.

Martin Svoboda, spolupracovník redakce
foto/video: KVIFF.TV © 2024

Kneecap
Komedie / Drama / Hudební
Irsko, 2024, 105 min
Online premiéra: 8. 10. 2024, KVIFF.TV
Režie: Rich Peppiatt
Scénář: Rich Peppiatt
Hrají: Liam Óg Ó Hannaidh, Naoise Ó Cairealláin, JJ Ó Dochartaigh, Michael Fassbender, Josie Walker, Simone Kirby, Jessica Reynolds, Donagh Deeney, Lalor Roddy