Francouzský Sinatra, nejslavnější Armén, král francouzského popu. Charles Aznavour měl mnoho přezdívek. Aby také ne. Jeho kariéra obejmula neuvěřitelných sedm desetiletí, vždyť svého času houževnatý mladík koncertoval ještě jako devadesátník. Během té doby složil a nazpíval přes tisíc písní a strhnul svým unikátním hlasem i jevištní energií. Nyní přichází celovečerní životopis francouzského národního umělce, který se ve své domovině dočkal nadšeného komerčního přijetí. Právě jím otevřel letošní Festival francouzských filmů a právě teď vstoupil i do široké české distribuce. Strhne i naše publikum?
Kam ještě jít?
Klasické biografie to nemají v posledních letech jednoduché. Profesionální historická debata dávno opustila teorii „velkých mužů“ a jen se skepsí se dívá na příběhy o jednotlivých hybatelích dějin – realita skoro nikdy není tak přímočará. A pak je tu praktický důvod. Biografická vyprávění se v mnohém jednoduše okoukala. Je jen málo nového a překvapivého, co jde například v životopisném filmu o slavném hudebníkovi udělat. Tedy nad rámec toho, že u dalšího filmu o chlapci z chudých poměrů, který prorazil ve velkém světě hudby, hraje jiný soundtrack.
Jak si s touto realitou poradilo režijní a scenáristické duo Mehdi Idir a Grand Corps Malade? K jejich cti v první řadě slouží, že odolali vábení natočit jednoznačně oslavnou ódu. Jako přední téma si berou protagonistův workoholismus a touhu neustále stoupat v potravním řetězci showbusinessu. Bez ohledu na to, koho ze svých blízkých bude muset odstrčit stranou. Nejdou přímo cestou Ridleyho Scotta, který ve svém Napoleonovi neváhal vykreslit korsickou šelmu jako ješitného, nekultivovaného a arogantního hňupa. Aznavour je stále v základním rámci uctivý film, který cítí ke svému předobrazu respekt. Není ale pouze tím.
Vybrat si téma
Ve skutečnosti by bylo velmi snadné pojmout nesmrtelného šansoniéra jako světce. Soustředit se na jeho boj za lidská práva, například jeho velmi ranou podporu queer komunity. A to v době, kdy něco takového člověka fyzicky a kariérně ohrožovalo. Zpěvák navíc mimo jiné během svého dlouhého života sloužil jako velvyslanec Arménů ve Švýcarsku. Jediný náznak jeho aktivismu ve filmu je zahrnutí pověstné písně Comme ils disent, v níž se vciťuje do role homosexuálního transvestity. Její přítomnost ve filmu však vyznívá jako velmi izolovaný úkaz.
Je velmi těžké si představit, že by se Aznavour z tohoto filmu zajímal o cokoliv, co přesahuje vyprodaný sál. Snímek je vlastně dokonalou antitezí Luhrmannova Elvise, který se v konání krále rocku pokoušel nalézat hluboká politická gesta i tam, kde v realitě nejspíš žádná nebyla. Francouzský štáb se oproti tomu rozhodl výrazně politickou figuru Charlese Aznavoura představit jako zahleděnou takřka bez ustání jen do potlesku a lásky posluchačstva.
Tahle redukce, která znalce zpěvákova života možná zklame, má ale své výhody. Umožňuje tvůrcům soustředit se na vybrané motivy, jež mohou dýchat a rozvíjet se. První polovina dvě a čtvrt hodiny dlouhého filmu se možná trochu vleče, daří se jí ale rozestavět figurky. Poznáváme hrdinu, který v podání Tahara Rahima jistě nepostrádá šarm, brzy ale začne vyvěrat i jeho posedlost úspěchem a bezelstná bezohlednost, s níž je schopný zradit svého nejlepšího kamaráda a (nejednu) manželku. Zřejmě aniž by si sám plně uvědomoval, proč mu proboha nepřejí to nejlepší pro jeho kariéru.
Aznavour tu není zlý či zákeřný člověk, jednoduše mu plně nedochází důsledky jeho činů. V době mládí, kdy si buduje kariéru jako sekundant Edith Piaf, může navíc každou pochybnost snadno setřást. Jakmile se ale přehoupneme do druhé půlky stopáže a hrdinova života, začíná jeho neschopnost odložit na chvíli práci tížit i jeho samého. A nakonec nás.
Prakticky každá dobrá fikční biografie nám spíš než život sledovaného člověka představí nějakou pointu či poučení, které si autoři z tohoto kusu historie odnáší. Méně důležitá je faktografická správnost či kompletnost nabízeného obrazu. Fikční filmy tu ostatně nejsou k tomu, aby nás učily dějiny, ale aby poskytly podnětný zážitek. Aznavour v tomhle případě našel svůj klíč, svůj úhel pohledu a z filmu odcházíme s tím, že víme, proč jsme ho sledovali.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
Aznavour (2024)
Problém Aznavoura je, že tvůrci nikdy nezabrousí dost daleko od rutinního formátu životopisu včetně celkové vágně oslavné nálady. Nejde se jim divit, kdyby si troufli vykreslit jednoznačně negativní obraz milované osobnosti, nejspíš by Francouzi zase jednou vyrazili na náměstí postavit gilotinu. Ambice pohlédnout na to nepříjemné tedy film okořeňuje, nikdy se ale nemůže zcela protlačit do popředí. Tyto dvě síly se o snímek přetahují. V jeho nejslabší momenty vítězí rutina, v ty nejsilnější prosvítá skutečně syrová emoce. Hudba pak ale vítězí v každý okamžik a tvůrci myslí na to, aby zároveň pustili dost známých skladeb.
Martin Svoboda
foto/video: © CinemArt 2024
Aznavour
Monsieur Aznavour
Životopisný / Drama / Hudební
Francie, 2024, 133 min
Premiéra: 12. 12. 2024 CinemArt
Režie: Mehdi Idir, Grand Corps Malade
Scénář: Mehdi Idir, Grand Corps Malade
Kamera: Brecht Goyvaerts
Hrají: Tahar Rahim, Victor Meutelet, Marie-Julie Baup, Soufiane Guerrab, Rupert Wynne-James, Bastien Bouillon, Petra Silander, Sharon Mann, Jérémie Petrus, Camille Moutawakil, Ivan Rangelov, Elisabeth Duda, Nicolas Chupin
