Recenze: V Praze natáčený a netrpělivě vyhlížený Nosferatu

Novinářská projekce zaplněná k prasknutí? Poměrně nebývalý pohled, vyčleněný jen těm nejvyhlášenějším produkcím roku. Mezi ně by rozhodně neměl patřit již druhý remake filmu, který je sám jednou z nekonečné řady neautorizovaných adaptací ikonické knižní předlohy. Jenže tady mluvíme o cinefilní superstar Robertu Eggersovi a jeho verzi zlomového Nosferatu, která navíc vznikala v Česku. U toho zkrátka chcete být! Jenže může tohle must see splnit nemalá očekávání?

Ve stopách obrů

Prvního Nosferatu natočil mistr německého expresionismu Friedrich Wilhelm Murnau už před 103 lety. Během nich se tato kamuflovaná adaptace Stokerova Draculy (autorský zákon byl ras už tenkrát) stala nejen základním kamenem filmového hororu, ale i jedním z jeho nejrespektovanějších příspěvků.

Takřka přesně mezi tímto snímkem a současností pak leží velkoprofilový remake s podtitulem Fantom noci v režii jiného německého génia, Wernera Herzoga, v němž si pověstný filmař hrál s estetikou originálu rozšířenou o barvy i synchronní zvuk a důsledněji dořekl či rozšířil některé dějové motivy.

Eggers rozhodně kráčí ve stopách velikánů, což by ledaskoho mohlo znervóznit. Pokud by ale měl někdo cítit dost sebedůvěry, tak tento jednačtyřicetiletý Američan, který se prostřednictvím pouhých tří celovečerních filmů, Čarodějky, Majáku a Seveřana, stal jedním z nejuctívanějších a nejmilovanějších režisérů své generace.

Horor bez paměti

První, čím jeho Nosferatu překvapí, je vůle plně se oprostit od obou předchozích ikonických filmů. Kde Herzog jednoznačně vycházel z designu a přístupu Murnaua a ještě zdůrazňoval prvky německého expresionismu, se Eggers odklání směrem k tradici viktoriánského gotického hororu. Je to možná poněkud neintuitivní volba, vždyť Nosferatu mínus jeho výtvarné řešení je jednoduše další Drákula. Opravdu potřebujeme dalšího Drákulu?

Jenže tuhle otázku si Eggers neklade. Respektive se jejímu kladení aktivně vyhýbá a dokonce se zdá, že tato skoupost je hnací motivací jeho filmu, což je u hororu takřka nevídané. Jedná se přece o žánr snad nejvíc napojený na postmoderní koncept pastiše a sebeuvědomění. A to dávno před tím, než tento fenomén ztělesnila série Vřískot, v níž jsou hlavními hrdiny hororoví znalci, kteří se vědomě řídí žánrovými pravidly, aby porazili padoucha a přežili.

Ne každý horor je v tomto přístupu stejně doslovný, nicméně platí, že publikum tohoto žánru (jenž je i subkulturou) je obzvlášť citlivé na klišé a stereotypy. Eggers ale nemá vůli tento zvyk respektovat, jeho Nosferatu je gotický horor, který se tváří, jako by šlo o první gotický horor, co kdy vznikl. Klišé se nevyhýbá, naopak se do nich noří a naplňuje je ve vší důraznosti.

Kdo chce originalitu?

Nosferatu je nepřekvapivě řemeslně precizní film, v němž zaujme hlavně práce se světlem a stíny. Marně bychom ale hledali okamžiky, které nás vyvedou z míry a překvapí. Tím výsledek nevyhnutelně část publika zklame. A těžko jí to bude možné vytýkat. Už design samotného hraběte Orloka v podání nerozeznatelného Billa Skarsgårda se na jednu stranu odvážně vzdaluje vizáži Schrecka a Kinského, ne však ve směru větší unikátnosti, Nosferatu tu je zkrátka dvoumetrová zombie s šíleným východoevropským přízvukem.

Máme tu tedy film, který se zdánlivě programově vzdaluje konceptu originality. Je ve všech ohledech precizní a krásný na pohled, v žádném ale není inovativní. Proč by to Eggers dělal? Je fér přiznat, že tahle tendence není u některých talentovaných režisérů zcela nevídaná. Pro zkušené cinefilní tvůrce je často lákavé puristicky se ponořit do tradice a realizovat ji ne ve znamení nějakého objevování nových hodnot, ale čistě z potěchy naplnit něco ve vší úplnosti. Eggers měl tyto sklony vždy, i když nikdy v téhle míře.

Nespokojená část publika jistě namítne, že raný čtyřicátník Eggers tu je právě od toho, aby kinematografii posouval, ne se v ní rochnil – to náleží spíš starým mistrům v důchodu. A zatím v každém jeho filmu se našla nějaká významová motivace. Obzvlášť Maják a Čarodějnice byly záminkou k bezpočtu alegorických a symbolických čtení, v jejichž důsledku jde vždy najít ve svolených postupech smysl.

Nosferatu se v tomhle ohledu trochu víc skoupý na slovo, i v jeho případě se ale je o čem bavit. Eggers opět zdůrazňuje motiv společenského útisku ženy uvězněné ve světě, jehož pravidla stanovují muži. Každý z nich je pohlcený vlastními zájmy a neopouští vlastní perspektivu. My ale víme, že Nosferatu existuje jen a pouze pro Ellen. Je fyzickým ztělesněním jejích nekontrolovaných dobrých i zlých tužeb, jimž nyní musí čelit sama a bez pomoci.

Nepo problém

Zatímco v předchozích zpracováních se měla ústřední ctihodná panna víceméně náhodou stát jednou z mnoha Drákulových či Orlokových nevěstek, prostě protože o její obraz zavadil zrakem, zde je tomu skoro naopak. Orlok existuje pouze pro Ellen. I proto dává smysl, že jde o více generické monstrum, které na rozdíl od ikonického předobrazu nemá potenciál stát se hlavní postavou filmu. Tradičně máme tendenci soucítit s hrabětem a jeho tragickou láskou, v novém Nosferatu je naše pozornost přenesena na stranu ženy bez podpůrné sítě, kterou její samozvaní ochránci manupulují, kontrolují, v jednu chvíli zdrogují, zatímco je přivázaná v posteli. A jí nezbývá nic jiného než situaci vyřešit sebedestruktivní obětí.

Proto dává smysl, že svět filmu je sice krásný, ale také jalový. Všechny postavy jsou krátkozraké a ploché, odevzdané jednomu klišé. Nicholas Hoult jako naivní nomanžel, Willem Dafoe jako napůl vyšinutý okultista a Aaron Taylor-Johnson jako přízemní hlava rodiny. Jejich cílem je dostát své roli a doufat, že se tím vše vyřeší. Že bude Nosferatu přemožen, když bude novomanžel dost milovat, vědec dost studovat a hlava rodiny vést. Co by nicméně bylo opravdu potřeba, by bylo poslouchat Ellen a vzít ji v úvahu jako samostatnou a plnohodnotnou bytost, která není jen jejich hračkou. Toho ale nikdo z nich není schopný. To vysvětluje i Eggersův odklon k viktoriánskému gotickému hororu, v němž je každé klišé pravdou. Jde o žánr pevně spojený s ženskou represí a následnou emancipací.

V tomto ohledu tedy zamrzí asi nejslabší článek filmu, jímž je Lily-Rose Depp. Johnnyho dcera ráda vysvětluje, že není protekční nepo baby, ale je stále těžší jí to věřit. Její Ellen by potřebovala být výrazně plastičtější než postavy okolo ní, aby vyzněl kontrast k povrchnímu patriarchátu. Toho se ale nedaří docílit. Nikdy nebudeme samozřejmě vědět, kde končí hranice schopností Depp a kde začínají režijní volby Eggerse, ostatně plochost tu projevují i herečtí matadoři jako Dafoe. Pokud má tedy Nosferatu jednu vadu, jejímž vyřešením by všechny dílky zapadly do sebe, je to nevýrazná protagonistka, okolo níž se přitom koncepčně všechno točí.

Martin Svoboda
foto/video: CinemArt © 2025

Nosferatu
Horor / Drama / Fantasy
USA, 2024, 132 min
Režie: Robert Eggers
Scénář: Robert Eggers
Kamera: Jarin Blaschke
Hudba: Robin Carolan
Hrají: Bill Skarsgård, Lily-Rose Depp, Nicholas Hoult, Willem Dafoe, Aaron Taylor-Johnson, Emma Corrin, Ralph Ineson, Simon McBurney, Paul A Maynard, Adéla Hesová