Ocitáme se v nejasně definované, ale velmi blízké budoucnosti. Hladina moří stoupá. Holandsko už neuneslo finanční tíhu a vyhlásilo úplný bankrot, vedoucí k neřízené migrační krizi. Aby Dánsko stejné situaci předešlo, rozhoduje se vysídlit zemi, ještě dokud vládě zbývají prostředky na to, aby mohla občanům zajistit cestu a nový začátek. Asi nepřekvapí, že o tom, kdo vyrazí do francouzského bytu, a kdo do rumunské ubytovny, nerozhoduje náhoda. Sedmidílná minisérie kultovního Thomase Vinterberga Rodiny jako ta naše pro Canal+ si ukusuje velké sousto a nabízí fascinující konflikt na hraně hypotetičnosti a prognózy.
Za štěstí si letenku do Paříže nekoupíš
Systém je nastavený tak, aby v podobné krizi jako první přišli o majetek pracující lidé žijící z měsíčních příjmů, jejichž úspory ztratí hodnotu dřív, než mohou cokoliv udělat. Lepší výhled čeká ty, kteří své jmění investují v cenných papírech, jež díky protekčnímu informačnímu náskoku vymění včas za zlato a diamanty.
Naši hlavní hrdinové patří k „nižší vyšší třídě“ jsou tedy rozkročení mezi privilegiem a katastrofou. Jacob (Nikolaj Lie Kaas) má za sebou kariéru prominentního architekta, poslední roky ale nebyl příliš aktivní. Většinu majetku uložil do své luxusní nemovitosti, která ze dne na den ztrácí veškerou hodnotu. Díky známostem ve vládě má krátký čas na přípravu, jeho snaha prodat dům dřív, než padne trh s nemovitostmi, je ale neúspěšná. Musí tedy doufat, že se mu prakticky bez peněz a prostředků podaří „probluffovat“ exil v Paříži.
Sledujeme tvrdě pracující lidi přicházet o veškeré hmotné zajištění, načež jsou odkázáni na lůžko v osmilůžkovém pokoji na ubytovně v Bukurešti, zatímco se Jacob, jenž poslední roky prakticky nic nedělal, chystá proklouznout do Francie. Na jednu stranu ho stěží můžeme vinit z toho, že dělá vše, aby zajistil sebe i rodinu. Navíc je přinejmenším v prvních epizodách hlavním hrdinou vyprávění, takže mu máme přirozenou tendenci divácky nadržovat. Vinterberg se ale nijak netají s tím, že tenhle systém je krajně nespravedlivý. Jakkoliv se dánský sociální stát snaží zajistit pro své občany základní potřeby, konečné slovo má hlas kapitalismu.
Na stmelení zapomeňte
Pokud si myslíte, že rozkmotřené komunity a rodiny se začnou pod tlakem smiřovat, pustili jste si špatný program. Jacob je možná finančně na mizině, veřejně ale udržuje fasádu prominenta a mezi jeho okolím se rozkřiklo, že o „zrušení Dánska“ věděl dopředu, což ho obklopuje aurou vyšší moci. My víme, že jde o iluzi a Jacob nemá žádnou šanci ovlivňovat dění (jeho plán se navíc brzy začne rozpadat). Jak má ale dceři vysvětlit, že nemá prostředky postarat se o její matku a svou exmanželku, která je roky v pracovní neschopnosti z důvodu depresí a do ruky jí vlepili jízdenku do Rumunska?
Jacobův švagr Henrik (Magnus Millang) prožívá vlastní příběh. Předně se potýká se svým bratrem, s nímž má dlouhodobě příšerný vztah. V mládí se od něj nedočkal ničeho jiného než šikany za svou homosexualitu, navíc v jeho prospěch přišel o dědictví po otci. Nyní je ale díky svému partnerovi pracujícímu pro vládu na civilizační kolaps poměrně dobře připravený. Zatímco ostatní řeší holé přežití, Henrik a jeho manžel mají luxus diskutovat o adopci dítěte. Znamená to, že má nějakou morální povinnost pomoct svému nenávistnému bratrovi, nebo ho může v klidu nechat na pospas jeho osudu? A co se stane, až se pod okny jeho prostorné usedlosti octne dav lidí s pomyslnými vidlemi, kteří měli menší štěstí?
Jacobova dcera pak prožívá svůj první milostný románek, zároveň ale zvažuje, že spíš než s otcem a přítelem do Paříže pojede s matkou do Bukurešti. V druhé polovině příběhu se na ni a její divoké polské dobrodružství přesune většina pozornosti. V další vedlejší linii sledujeme ještě matku samoživitelku z nejchudších poměrů, která má příležitost poslat svého malého synka na sportovní stipendium do Anglie, což by mu mohlo zajistit lepší život. Ovšem za cenu toho, že ho bude muset dát do pěstounské péče. Je to důležité připomenutí, že zatímco naši hrdinové mají pořád ještě dost agendy, aby si vybírali z různých možností, někteří nemají ani to.
Reálné tam, kde na tom záleží
Vinterberg využívá svou šestihodinovou stopáž k tomu, aby výchozí situaci prozkoumal ze všech možných úhlů. Omezuje se pouze tím, že svůj několikaletý příběh nepřekračuje měřítko postav. Nikdy nesledujeme vládní jednání či anonymní skupiny lidí. O dění nevíme víc, než kolik logicky vědí hrdinové. Trochu té nutné expozice obstará televizní zpravodajství, jež občas slyšíme na pozadí.
Seriál je na pohled realistický, samotné dění však není do důsledku vázáno logikou našeho světa. Už výchozí myšlenka náhlého přesunu celého Dánska je jednoznačně poněkud přitažená za vlasy. Je jasné, že vypravěč potřeboval svět pořád dost podobný tomu našemu, takže se nemohl posunout příliš daleko do budoucnosti, změna statu quo tedy vyznívá poněkud rapidně. Něco podobného platí i u osobních příběhů, kdy je jasné, že Vinterberg chtěl, aby postavy čelily vybranému konfliktu, a nebál se je tím směrem poněkud popostrčit. To je v principu naprosto v pořádku, problém by mohl nastat jen tehdy, pokud bude publikum zmatené syrovým a minimalistickým přístupem k režii, což vyvolá zdání, že veškeré dění v seriálu má být čteno doslova. Lepší je přijmout nabídnuté konflikty jako dané a soustředit se až na reakce postav.
Závěrečný dojem z Rodiny jako ta naše tedy bude záviset hlavně na vztahu publika k její občasné tezovitosti a natažení některých motivů na zbytečnou délku. Pokud je to pro někoho stopka, bude to rozhodně fér. Kdo ale udělá směrem k Vinterbergovi vstřícný krok a zaměří pozornost na silné stránky, čeká ho podnětná podívaná. Série otevírá jak velké společenské otázky o problémech, jimž budou nejspíš již žijící lidé jednou čelit, tak i osobní a intimní výzvy, v nichž se střetá rozum se srdcem. Příběh si na každý pád stále udržuje lidské měřítko a je víc než jen věšákem na přesahy. První polovina série klade možná větší důraz na představení mechanismu sledovaného světa, druhá upřednostňuje intimnější vyznění. A vzhledem k tomu, kolik se toho do šesti hodin vešlo, si Vinterberg poradil obdivuhodně.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
Rodiny jako ta naše (2025)
Můžeme předpokládat, že v dalších letech, až se začnou následky klimatické krize nevyhnutelně projevovat, se s tímto tématem začneme ve filmech a seriálech setkávat čím dál častěji. Schválně, jestli Vinterbergova vlaštovka bude považovaná za prorocké dílo, nebo nedokonalý první krok.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © CANAL+ 2025
Rodiny jako ta naše (seriál Canal+)
Familier som vores
En familj som vår
Families Like Ours
Drama
Dánsko / Švédsko / Velká Británie, 2024, 5 h 49 min (Minutáž: 49–50 min)
Režie: Thomas Vinterberg
Scénář: Thomas Vinterberg, Bo Hr. Hansen
Kamera: Sturla Brandth Grøvlen, Manuel Alberto Claro
Hudba: Valentin Hadjadj
Hrají: Amaryllis August, Nikolaj Lie Kaas, David Dencik, Asta Kamma August, Thomas Bo Larsen, Esben Smed, Paprika Steen, Albert Rudbeck Lindhardt, Magnus Millang, Mads Hjulmand, Helene Reingaard Neumann
